Zapomeňte na nejrychlejší trasu do Chorvatska. Tahle nás bavila mnohem víc – praktické tipy i poznatky z kilometrově kratší trasy k moři

Do Chorvatska se dá jet mnoha způsoby. Nejrychlejší bývá držet se co nejdéle dálnic, i když to často znamená najet o něco více kilometrů. My jsme letos zvolili opačný přístup – trasu kratší co do vzdálenosti, ale pomalejší časově. Místo dlouhého dálničního přesunu jsme zamířili přes rakouské Alpy, úseky plné stoupání, zatáček a výhledů, které dokážou samotnou cestu proměnit v jednu z nejpříjemnějších částí dovolené.

Shodou okolností jsme na cestu dostali také zajímavého společníka – Cupru Terramar VZ s dvoulitrovým motorem TSI o výkonu 265 koní. Nešlo ale o klasický test auta. Mnohem víc nás zajímalo, jak obstojí při běžném rodinném cestování. Pět lidí na palubě, kufr zaplněný až po plato, dětská autosedačka a trasa vedoucí od českých okresek přes alpské průsmyky až k chorvatskému pobřeží. Právě podobné podmínky totiž nejlépe prověří nejen samotné auto, ale i to, zda zvolená cesta opravdu stojí za čas navíc.

 

Přes Alpy kratší cestou, ale bez spěchu

Vyrazili jsme 1. července ráno z Prahy. Trasa vedla přes Písek a Dolní Dvořiště do Rakouska, odkud jsme pokračovali přes Trieben a Hohentauern. Ve srovnání s klasickou dálniční variantou šlo o kratší cestu z hlediska počtu kilometrů, ne však o rychlejší přesun. Alpské silnice, stoupání, utaženější zatáčky i plánované zastávky znamenaly delší dobu za volantem. Právě v tom ale spočívalo jejich kouzlo.

Místo monotónního tempa na dálnici se střídaly výhledy, horské vesnice a úseky, na kterých se vyplatí zpomalit. Pokud tuto trasu pojedete poprvé, doporučuji nebrat ji jako zkratku, která má ušetřit čas. Je to spíš alternativa pro ty, kteří chtějí ušetřit kilometry a samotnou cestu si více užít.

My jsme si udělali delší zastávku v Reifnitz u jezera Wörthersee, kde přišla vhod krátká procházka i zmrzlina. Z Reifnitz jsme pokračovali přes Ferlach ke slovinským hranicím. Právě zde se silnice znovu více kroutí, než se později napojí na dálnici směrem k Lublani a dál na chorvatskou Istrii.

Celá cesta do Fiorini měřila 751 kilometrů a zabrala 10 hodin a 28 minut. Nebyla nejrychlejší, ale ani to nebylo jejím cílem. Ve výsledku jsme najeli méně kilometrů než při běžné dálniční variantě a zároveň jsme část přesunu proměnili v první výlet celé dovolené.

 

Tři města, tři různé tváře Istrie

Pokud trávíte dovolenou na západní Istrii, rozhodně není důvod zůstávat celý týden na jednom místě. Vzdálenosti mezi jednotlivými městy jsou malé, silnice kvalitní a během půl hodiny se dostanete prakticky kamkoliv. Právě díky tomu jsme během pobytu podnikli několik kratších výletů, které ukázaly, že každé z istrijských měst má úplně jinou atmosféru.

 

Novigrad – město, kam se člověk rád vrací

První zastávkou byl Novigrad. Přestože nejde o největší ani nejznámější město na Istrii, právě jeho komornější atmosféra nás baví asi nejvíc. Historické centrum obklopené hradbami se dá projít během hodiny, ale není problém tu strávit celé odpoledne. Úzké kamenné uličky střídají malé kavárny, restaurace s čerstvými rybami a promenáda podél moře, odkud je krásný výhled na přístav.

Výhodou je i poměrně snadné parkování v blízkosti centra. Odtud je to jen pár minut pěšky a člověk se nemusí prodírat úzkými historickými uličkami autem. Přesně takové město je ideální na pohodový večer po dni stráveném na pláži.

 

Vrsar – výhledy, které stojí za výšlap

Úplně jiný charakter má Vrsar. Zatímco Novigrad žije hlavně kolem přístavu, Vrsar se rozkládá na kopci nad mořem. Čím výš se dostáváte, tím krásnější výhledy se otevírají na okolní ostrůvky i celé pobřeží. Úzké uličky, kamenné domy a minimum automobilového provozu vytvářejí příjemnou kulisu pro pomalejší procházku, která rozhodně stojí za trochu námahy.

Cesta sem navíc vede po několika zajímavých okresních silnicích. Nejde o žádné závodění, ale právě tady člověk ocení jistotu auta v zatáčkách a dostatek výkonu při předjíždění pomalejších vozidel nebo výjezdech do kopců. Terramar se v těchto podmínkách cítil přirozeně, aniž by na sebe zbytečně upozorňoval.

 

Umag – živější tvář západní Istrie

Na opačném konci pomyslného spektra stojí Umag. Oproti Novigradu působí živěji a během hlavní sezóny je znát, že sem míří výrazně více turistů. Město ale neztratilo svůj středomořský charakter a příjemně upravená promenáda podél moře patří k místům, kde se dá bez problémů strávit celý večer.

Právě tady je dobře vidět, jak se Istrie mění. Vedle historického centra vznikají nové restaurace, kavárny i moderní veřejné prostory, přesto si město zachovává svůj původní charakter. Pokud sem zamíříte v červenci, můžete návštěvu spojit také s tradičním tenisovým turnajem ATP Croatia Open, který každoročně přitahuje nejen tenisové fanoušky, ale i spoustu návštěvníků.

 

Auto jako součást dovolené

Během pobytu jsme po Istrii najeli několik stovek kilometrů a právě tady se ukázalo, že auto na dovolené nemusí sloužit jen k přesunu mezi apartmánem a pláží. Díky krátkým vzdálenostem jsme každý den vyrazili jiným směrem a nemuseli řešit dlouhé přejezdy ani únavu z řízení. Terramar nabídl dostatek prostoru pro celou posádku i plážovou výbavu a při každodenním používání jsme ocenili spíš drobnosti než výkon samotný – přehledný výhled z vozu, pohodlná sedadla nebo parkovací kamerový systém, který při hledání místa v úzkých istrijských uličkách přišel vhod téměř každý den.

TEST CUPRA Formentor VZ5: díky pětiválci je ideálem pro taťku sportovce, nebo ne?

 

Cesta domů přes Itálii a Rakousko

Zpáteční trasu jsme tentokrát zvolili jinak. Z Fiorini jsme zamířili přes italské Udine, odkud cesta vede kolem historického města Palmanova. To jsme tentokrát jen minuli, ale už při průjezdu bylo jasné, že si při příští návštěvě Itálie zaslouží vlastní zastávku. Hvězdicovitá pevnost zapsaná na seznamu UNESCO je z ptačí perspektivy fascinující a rozhodně patří mezi místa, která stojí za zařazení do itineráře.

Dál jsme pokračovali přes Villach, Salzburg, Passau a Plzeň zpět do Úhonic. Celkem jsme ujeli 802 kilometrů, tentokrát převážně po dálnicích. Po několika dnech strávených u moře už člověk většinou nemá potřebu hledat další zajímavé silnice a chce se spíš pohodlně vrátit domů.

Právě při dlouhých dálničních přesunech se ukázalo, že Terramar umí být příjemným společníkem i při několikahodinové jízdě. Posádka měla dostatek prostoru, kufr bez problémů pojal všechna zavazadla i suvenýry z dovolené a ani po stovkách kilometrů za volantem jsem neměl pocit únavy, který někdy přichází u tvrdších nebo hlučnějších aut. Spotřeba se po celé zpáteční trase ustálila na 7,7 l/100 km, což považuji vzhledem k obsazení vozu i výkonu motoru za velmi slušný výsledek.

 

Kolik stojí cesta do Chorvatska?

Jednou z otázek, kterou před cestou řeší snad každý, jsou dálniční poplatky. Dobrou zprávou je, že jejich nákup je dnes výrazně jednodušší než dříve a většinu lze pohodlně vyřídit online ještě před odjezdem.

Na cestě na Istrii jsme využili desetidenní rakouskou dálniční známku za 12,80 €, průjezd Bosruckým tunelem za 7 € a sedmidenní slovinskou elektronickou známku za 20 €.

Při cestě zpět jsme zaplatili ještě 10,40 € za italské mýto a 15 € za průjezd Tauernským tunelem. Německé dálnice zůstávají pro osobní automobily i nadále bez poplatku.

Elektronické známky doporučuji koupit předem přes oficiální portály jednotlivých zemí. Odpadá hledání čerpacích stanic na hranicích a nemusíte řešit ani lepení známek na čelní sklo.

 

Cesta je někdy stejně důležitá jako cíl

Během deseti dnů jsme ujeli celkem 1 934 kilometrů. Část vedla po dálnicích, část po okresních silnicích a horských průsmycích, které jsou samy o sobě důvodem, proč se do této části Evropy vydat. A právě to je asi největší poznatek z celé dovolené.

Často se soustředíme hlavně na to, kdy dorazíme k moři. Přitom samotná cesta může být stejně příjemnou součástí dovolené, pokud si člověk dopřeje trochu času a nebere ji jen jako nutný přesun. Alpské silnice, zastávka u Wörthersee nebo večerní procházky v Novigradu, Vrsaru či Umagu pro nás byly stejně silnými zážitky jako dny strávené na pláži.

A jak do toho všeho zapadl Terramar? Přesně tak, jak bych od podobně zaměřeného rodinného SUV očekával. Za celou cestu nijak neobtěžoval, naopak. Nabídl dostatek prostoru pro pětičlennou posádku, bez problémů zvládl horské silnice i dlouhé dálniční přesuny a při téměř dvou tisících kilometrech si řekl o rozumných 7,7 l/100 km. Neudělal z dovolené hlavní téma. Jen umožnil, aby proběhla přesně tak, jak jsme si představovali. A přesně to je podle mě u podobného auta ta největší pochvala.

 

Míra Jeništa