Dostali jsme se tam, kam běžný člověk nesmí. V rafinerii OMV jsme odhalili tajemství prémiových paliv i překvapivé možnosti využití ropy

Z jediné suroviny dnes dokážeme vyrobit nejen benzín a naftu, ale také asfalt, plasty, chemikálie nebo teplo pro desetitisíce domácností. A využít přitom prakticky všechno. Vyrazili jsme do rakouského Schwechatu, abychom nahlédli do zákulisí jedné z nejvýznamnějších evropských rafinerií. A zjistili jsme také, co skutečně odlišuje prémiová paliva od těch obyčejných.

Když přijedete na čerpací stanici, vezmete do ruky tankovací pistoli a během několika minut naplníte nádrž, pravděpodobně vás ani nenapadne přemýšlet, co všechno tomu předcházelo. Odkud pochází ropa, ze které palivo vzniklo? Jak se z ní vlastně vyrábí benzín nebo nafta? A co se stane s tím, co po jejich výrobě zbude? Přiznávám, že ačkoliv se autům profesně věnuji už řadu let, skutečný rozsah moderní rafinerie jsem si dosud nedokázal úplně představit.

Když proto přišla pozvánka od společnosti OMV na exkluzivní návštěvu její rafinerie ve Schwechatu nedaleko Vídně, neváhal jsem. Do podobného průmyslového komplexu se totiž běžný smrtelník jen tak nepodívá. Naším hlavním cílem bylo proniknout do tajů prémiových paliv OMV MaxxMotion, zjistit, čím se skutečně liší od těch běžných, jaké výhody mohou motoristům nabídnout, a následně si je také vyzkoušet v praxi na testovacím polygonu rakouského autoklubu ÖAMTC. Jenže jak se brzy ukázalo, samotná rafinerie nabízí tolik fascinujících příběhů, že by byla škoda omezit se pouze na benzín a naftu. A některé informace mě skutečně překvapily.

 

Prémiový benzín není jen o oktanech. A není nafta jako nafta

Naše návštěva začala technickou prezentací, během níž jsme měli možnost diskutovat přímo s odborníky OMV, kteří se výrobou a vývojem paliv zabývají. A právě tady se dostáváme k otázce, která zajímá snad každého motoristu: má vůbec smysl připlácet si za prémiové palivo? Vždyť všechna paliva prodávaná v Evropě musejí splňovat stejné základní normy. Odpověď je překvapivě komplexní. Rozdíl totiž nespočívá pouze v oktanovém čísle, ale také ve složení základního paliva, použitých biosložkách a především v aditivech.

Například OMV MaxxMotion Super 100+ nabízí vyšší odolnost proti detonačnímu spalování, což dokážou využít zejména výkonnější přeplňované motory. Vyšší oktanové číslo ale samo o sobě neznamená automaticky vyšší výkon. Ještě zajímavější jsou speciální přísady, které pomáhají udržovat vstřikovače a spalovací prostory v čistotě, omezovat vznik usazenin, chránit palivovou soustavu před korozí a snižovat opotřebení některých součástí motoru. OMV u svých prémiových paliv využívá technologii CleanTech+, jejíž účinky podle společnosti ověřují také nezávislé zkušební instituce. Podstatné přitom je, že čisticí a ochranné účinky se projevují především při dlouhodobém používání. Jedna nádrž prémiového benzínu tedy z vašeho auta zázračně neudělá závodní speciál, může ale být součástí dlouhodobé péče o motor.

Zajímavé je také složení biosložek. Zatímco běžné benzíny často využívají ethanol, OMV u paliv MaxxMotion sází na ETBE, které nabízí lepší stabilitu při skladování a nižší citlivost na vodu. To může být výhodou zejména pro majitele sezónně používaných automobilů. Prémiová nafta MaxxMotion Diesel zase obsahuje HVO, tedy obnovitelnou uhlovodíkovou složku, která může vznikat například z použitých kuchyňských olejů. Oproti tradiční bionaftě FAME nabízí lepší stabilitu a nízkoteplotní vlastnosti. Během prezentace jsme se bavili dokonce o testování nafty při teplotách kolem minus čtyřiceti stupňů Celsia, kdy se sleduje, zda palivo ještě dokáže protékat filtrem. To už jsou podmínky, které většina českých motoristů naštěstí nikdy nezažije.

 

Město z oceli, potrubí a nádrží. A deset milionů tun ropy ročně

Po technické prezentaci konečně přišla chvíle, na kterou jsem se těšil nejvíc. Samotná prohlídka rafinerie. Než jsme se ovšem dostali do výrobních částí, čekalo nás důkladné bezpečnostní poučení a také důraz na zákaz fotografování (s výjimkou označených míst). A velmi rychle bylo jasné proč. Rafinerie totiž není továrna v běžném slova smyslu, ale obrovský a vzájemně propojený organismus, v němž se nepřetržitě pohybují nejrůznější látky pod vysokým tlakem a za vysokých teplot, navíc jde o součást kritické infrastruktury. Všude kolem nás se táhly kilometry potrubí, tyčily se destilační kolony a mezi nimi stály gigantické zásobní nádrže. Některé slouží k uchovávání samotné ropy, jiné obsahují meziprodukty, které teprve čekají na další zpracování.

A pak přišlo první číslo, které mě skutečně zarazilo. Schwechat dokáže ročně zpracovat přibližně deset milionů tun ropy. Ještě zajímavější je ale způsob, jakým se sem tato surovina dostává. Z velké části totiž přitéká z italského Terstu, kam ji dopravují tankery z různých koutů světa. Odtud pokračuje ropovodem přes Alpy až do Rakouska. A teď pozor – potrubí, kterým se přepravují obrovské objemy ropy, má průměr přibližně půl metru a ropa v něm proudí pod tlakem dosahujícím zhruba 40 barů. Půlmetrová trubka, která zásobuje jednu z nejvýznamnějších rafinerií ve střední Evropě. Docela působivá představa, že?

Zajímalo mě také, odkud konkrétně ropa pochází. Podle informací, které jsme během návštěvy získali, patří mezi významné dodavatele Kazachstán, zatímco lehčí druhy ropy přicházejí například z Libye. Složení vstupní suroviny přitom není náhodné. Rafinerie dokáže pracovat s různými druhy ropy a jejich výběr přizpůsobovat požadované skladbě produkce. Ta se navíc během roku mění podle sezónní poptávky po jednotlivých produktech.

 

Z ropy dnes využijeme prakticky všechno. A benzín je jen začátek

Právě tohle pro mě bylo možná největším překvapením celé návštěvy. Když se řekne rafinerie, většina lidí si představí především výrobu benzínu, nafty a leteckého paliva. Jenže skutečnost je mnohem zajímavější. Moderní rafinerie dokáže surovou ropu zpracovat prakticky beze zbytku a proměnit ji v obrovské množství nejrůznějších produktů. Vedle automobilových a leteckých paliv vznikají například asfalt, maziva, chemické suroviny pro výrobu plastů a celá řada dalších látek, které následně využívají nejrůznější průmyslová odvětví. Ropa nás tak provází doslova na každém kroku, aniž bychom si to uvědomovali. Na přilehlé Vídeňské letiště mimochodem kerosin putuje ze Schwechatu přímo – trubkami.

Základem celého procesu je destilace, při níž se jednotlivé složky ropy oddělují podle svých vlastností, především bodů varu. Lehčí frakce nacházejí využití například při výrobě benzínu, těžší při produkci nafty a dalších výrobků. Součástí technologie je také vakuová destilace, která umožňuje dále zpracovávat těžké ropné zbytky. Následují další rafinační a chemické procesy, například odsíření, jejichž cílem je získat produkty s přesně definovanými vlastnostmi. Právě díky těmto technologiím dokážou dnešní rafinerie využít i složky ropy, které by v minulosti představovaly obtížně zpracovatelný zbytek.

A teď další zajímavost. Ve Schwechatu se každoročně vyrobí takové množství asfaltu, které stačí na výrobu zhruba 3 000 kilometrů silnic. Každý den odtud podle našich průvodců odjíždí kolem sedmdesáti cisteren s asfaltem. To je mimochodem krásná připomínka toho, že ropa nás doprovází i ve chvílích, kdy zrovna nesedíme za volantem. Nejenže z ní vyrábíme palivo, kterým automobil poháníme, ale také materiál, po kterém následně jezdíme.

 

Z plastového odpadu znovu plast. Jenže za astronomické peníze

Jedna z nejzajímavějších částí návštěvy ovšem vůbec nesouvisela s tradiční rafinací ropy. Šlo o technologii chemické recyklace plastů, kterou OMV rozvíjí pod názvem ReOil. Princip je v základu jednoduchý, i když samotná technologie rozhodně jednoduchá není. Namísto toho, aby se použitý plast mechanicky rozdrtil a znovu zpracoval, dochází k jeho chemickému rozkladu na látky, které lze následně využít jako surovinu pro výrobu nových chemických produktů. A v konečném důsledku také nových plastů. Ve Schwechatu jsme se seznámili se zařízením, které dokáže zpracovávat přibližně dvě tuny plastového odpadu za hodinu. Jeho vybudování podle informací prezentovaných během návštěvy stálo přibližně 200 milionů eur.

A právě tady začíná být celý příběh opravdu zajímavý. Z ekonomického hlediska totiž zatím nejde o technologii, která by dokázala bez problémů konkurovat klasickému zpracování ropy. Naopak. Jak nám bylo vysvětleno, samotný plastový odpad představuje nákladovou položku, přičemž zazněla částka kolem 200 eur za tunu. Přestože jde o materiál, který už jednou posloužil svému účelu, jeho chemická recyklace je stále výrazně nákladnější než výroba nových surovin z ropy. Během prezentace zaznělo také srovnání s podstatně většími kapacitami. Aby podobná technologie dosáhla ekonomicky zajímavějšího měřítka, musela by podle diskutovaných odhadů zpracovávat alespoň deset za hodinu. Taková investice by se ovšem mohla pohybovat až kolem jedné miliardy eur.

A pak přišla informace, která mě překvapila snad ještě víc. Z chemicky recyklovaného plastu by totiž technicky bylo možné vyrábět také paliva. Jenže OMV tuto cestu nevyužívá. Důvodem je evropský legislativní rámec a požadavky na recyklaci, které směřují k návratu plastového odpadu zpět do materiálového oběhu. Výsledné produkty proto nacházejí využití především v chemickém průmyslu, kde mohou posloužit k výrobě nových plastů. Na jednu stranu to dává smysl. Pokud plastový odpad jednoduše proměníme v palivo a následně spálíme, z hlediska oběhového hospodářství jsme materiál definitivně ztratili. Na druhou stranu jde o ukázku toho, jak komplikovaná může být cesta k udržitelnějším technologiím. A především jak drahá.

 

Rafinerie, která vytápí desetitisíce domácností

Když se řekne rafinerie, většina lidí si pravděpodobně představí především obrovskou spotřebu energie. A oprávněně. Zpracování ropy je energeticky mimořádně náročný proces, který vyžaduje vysoké teploty a nepřetržitý provoz. Ve Schwechatu ale zároveň pracují s teplem, které by jinak při výrobních procesech přišlo vniveč. Podle informací, které jsme během návštěvy dostali, se rafinerie snaží využívat prakticky veškeré technicky využitelné odpadní teplo. Část se vrací přímo do technologických procesů, zatímco další část nachází uplatnění mimo samotný areál.

A nejde o žádné zanedbatelné množství. Teplo z rafinerie pomáhá zásobovat přibližně 40 až 42 tisíc domácností a odběratelů v okolí. Mezi další příjemce patří vídeňské letiště a sousední chemické provozy. Právě sousedství s letištěm je mimochodem dalším zajímavým detailem. Schwechat není jen místem výroby automobilových paliv. OMV je významným dodavatelem také pro leteckou dopravu. Podle údajů prezentovaných během akce ročně cestuje přibližně 18 milionů pasažérů v letadlech využívajících paliva OMV.

Když se člověk pohybuje mezi obrovskými zásobníky a destilačními kolonami, postupně mu dochází, jak neuvěřitelně provázaný celý systém je. Benzín, nafta, letecké palivo, asfalt, chemické suroviny, teplo pro domácnosti. To všechno vzniká nebo nachází využití v rámci jediného průmyslového komplexu. A právě schopnost využít prakticky všechny složky ropy i vedlejší produkty výroby patří k tomu, co mě na moderní rafinerii fascinovalo nejvíc.

 

Z laboratoře rovnou za volant. Ale zázraky nečekejte

Aby celý program nezůstal jen u potrubí, chemických procesů a technických prezentací, připravila OMV také praktičtější část. Po dopoledni stráveném v rafinerii jsme se přesunuli do rakouského centra bezpečné jízdy ÖAMTC Driving Experience Center. Tam na nás čekala Toyota GR Yaris a GT86, obě v několika exemplářích natankovanými prémiovými palivy MaxxMotion, a několik jízdních disciplín pod dohledem profesionálních instruktorů. Na programu byly akcelerace, pružné zrychlení, slalom i brzdná a reakční cvičení. Po hodinách věnovaných výrobě paliv šlo o příjemnou změnu, protože právě za volantem nás všechny nejvíc zajímá, jak automobil funguje.

Je ale fér dodat jednu věc. Podobná akce samozřejmě nemůže představovat objektivní srovnávací test standardního a prémiového paliva. Abychom mohli seriózně posoudit rozdíly ve výkonu, spotřebě nebo dlouhodobém opotřebení, potřebovali bychom kontrolované podmínky, opakovaná měření a ideálně také laboratorní analýzu. Jízdní část tak byla především příležitostí užít si sportovní automobily a připomenout si, že palivo je stále jedním z důležitých článků celého technického řetězce, který stojí za výsledným zážitkem z jízdy.

 

Až příště vezmu do ruky tankovací pistoli…

Když jsme se večer vraceli zpátky do České republiky, přemýšlel jsem nad tím, co mě během celé návštěvy vlastně zaujalo nejvíc. Překvapivě to nebyla ani technologie prémiových paliv, ani sportovní auta, která jsme si odpoledne vyzkoušeli. Největší dojem ve mně zanechala samotná rafinerie. Její měřítko, technologická složitost a především skutečnost, kolik různých produktů a služeb je na jediném průmyslovém areálu závislých. Deset milionů tun ropy ročně, sedmdesát cisteren asfaltu denně, teplo pro desetitisíce domácností nebo chemická recyklace plastů za stovky milionů eur. A k tomu obrovské množství produktů, které bychom si s ropou na první pohled vůbec nespojili.

A co prémiová paliva? Po návštěvě Schwechatu jsem zase o něco lépe pochopil, proč se jejich výrobci snaží přesvědčit motoristy, že rozdíl mezi obyčejným a dražším palivem nespočívá pouze v marketingu. Technologie aditivace, složení biosložek, čistota a stabilita paliva jsou skutečné technické parametry, které mohou mít dlouhodobý význam. Zároveň ale platí, že prémiové palivo není žádný zázračný elixír. Nemůže překonat konstrukční limity motoru ani nahradit jeho správnou údržbu. A ne každý automobil dokáže využít všechny výhody vyššího oktanového čísla.

To nejcennější, co jsem si ze Schwechatu odvezl, však bylo něco jiného. Možnost nahlédnout do světa, který zůstává běžnému motoristovi prakticky neviditelný. Protože až příště zastavím u stojanu a během několika minut natankuji plnou nádrž, určitě si vzpomenu na tu zdánlivě obyčejnou půlmetrovou trubku, kterou přes Alpy proudí miliony tun ropy. A na celý ten neuvěřitelný průmyslový svět, který se skrývá za několika litry paliva.

 

Jan Novotný