Citroen Grand C4 Spacetourer: MPVéčka naštěstí ještě nevymřela!

Citroen Grand C4 Spacetourer: MPVéčka naštěstí ještě nevymřela!

S autem, které mám dnes na test, jsem již párkrát měl co dočinění. Vůbec poprvé jsem jej řídil v kratší verzi, a to více než 2 roky zpátky. Hodně mě zaujal jeden z nejlepších manuálů od PSA v kombinaci s příjemnou naftovou 1.6 HDI a slušnou výbavou. Skoro by se dalo říci, že na něj nedám dopustit. V „prodloužené“ verzi mi pak dělal tenhle relativně nenápadný Citroen společnost při cestě za vůbec první mojí návštěvou na Formulí E. To se nám tak trochu tematicky hodí do dnešních dnů, když jsme se teprve nedávno vrátili z Monaco ePrix, kde nám pro tentokrát již poctivě dělal společnost zástupce fabrického týmu DS Techetach – DS 7 Crossback. Zpět ale k dnes testovanému vozu. Všimli jste si, že jsem ještě ani jednou nejmenoval název modelu? To zcela záměrně. Je tomu totiž zhruba rok, co právě tohle auto prošlo modernizací. Říkejme ji ale pouze a opravdu jen „kosmetická“. Po designové stránce se totiž téměř nic nezměnilo. Zásadního zásahu se však dočkal název – dlouho známé a proslulé Picasso je nenávratně pryč, moderní je u Citroenu teď už spíše Spacetourer. Abychom nebyli jen za škarohlídy, pár změn se přeci jen najde. Nemohl jsem si nevšimnout třeba obměny systému palubní zábavy, který se nově nápaditě podobá novým standardům PSA. A to dobré navíc zůstalo. Pojďme se tedy podívat jednomu z posledních MPV, které ještě nedoplatilo na SUV boom. Abych pravdu řekl, hodně jsem se na něj těšil. Proč? Uvidíte v následujících pár řádcích…

 

Design: nenadchne ani nezarmoutí, není ale zásadní

Povězme si narovinu, že MPVéčka vyloženě nepatří k designovým fajnovkám a je asi jen málo těch, kteří by si nějakého ze zástupců této třídy koupili právě pro zalíbení v jeho vzhledu. Ani tak ale v dnešní době nejde design vyloženě upozadit. I když jde o otázku především subjektivní, troufnu si tvrdit, že jednoznačně ošklivá auta už snad ani neexistují, nebo jich je prostě málo (a my je netestujeme). Konkrétně Grand C4 Picasso na mě působí klidným dojmem. Pokud bych vyřkl mnou oblíbené označení „nenadchne ani nezarmoutí“, možná bych mu dokonce křivdil. Často jej totiž používám především u koncernu VW, kde mi prostě a jednoduše většina aut připadá nudná až sterilní. Tohle nudné není, a to ani přes tomu předurčenou kategorii „krabicových“ MPV ani přes současné stáří zhruba 6 let, kdy je tenhle kousek na trhu. Nevadí mi ani čtyřoké lampy předních světlometů, které jsou v dnešní době tolik diskutované. K C4 Picasso, pardon Spacetourer, mi tak nějak sednou. Nachází se v nich mimochodem klasické xenonové světlomety s kdysi ještě dodávanou technologií natáčení do stran. Světe div se, je to taaaak skvělé. Jako potkávací světla bych je nahradit LEDkami nepotřeboval. Jako by mi v Citroenu chtěli naznačit něco ve smyslu: „Já jsem ze staré školy. Buď mě chceš nebo ne…“ A mě se to zatraceně líbí!

 

Interiér: především prostornost… A těch přihrádek!

Pokud jsme vzhled exteriéru považovali za upozaděnou část celku, interiér se nachází přesně na opačném pólu hry. Ne, že bych chtěl nyní mluvit o jeho úchvatném designu, nýbrž spíše o funkčním hledisku. Ani tady ale nebyla práce designérů vyloženě nevýrazná. Právě tady si totiž stále zanechává několik výjimečností. V prvé řadě jde o přístrojový štít posunutý směrem od řidiče na střed palubní desky. Zajímavé řešení. Budete si na něj muset navíc chvilku zvykat, překvapivě to ale netrvá dlouho. Zatímco někteří s tímto řešením budou mít problém, já si dovolím zůstat na neutrální půdě. Poněkud zvláštně je umístěn i ovladač automatické převodovky, na něj už si zvykám hůře. Najdete jej totiž vpravo pod volantem. Je to ale asi vcelku logické, klasický středový panel tu totiž prakticky neexistuje, a to především kvůli praktickému hledisku. Řidič a spolujezdec pak mají více prostoru do boku (vlastně všemi směry) a klasická loketní opěrka nahrazená prostorným a posouvatelným „boxem“ pak může nabídnout nepřeberné množství úschovného prostoru. Podobné dojmy se v mém případě linou napříč celým vnitřním prostorem. Místa je tu dostatek, a to i třeba na prostředním sedadle v druhé řadě, které je jako jedno z mála na celém trhu oddělené od těch bočních. Zároveň jsou všechna „křesla“ libovolně posouvatelná vpřed či vzad a nechybí ani drobné polohování sklonu opěradla. Za nimi se ještě ke všemu nachází v našem případě třetí řada sedadel dostupná výhradně právě pro Grand C4 Spacetourer. Dodám už jen jednu drobnost – prim na palubě hraje především komfort. Tomu (a samozřejmě prostornosti) je přizpůsobeno / podřízeno téměř vše a vlastně se této myšlence ani nedá moc co vytknout.

 

Jízdní vlastnosti: komfort především, jistota však všudypřítomna

Tentokrát už nechci polemizovat nad myšlenkou, zda-li jsou jízdní vlastnosti u MPVéček důležité či nikoliv. Vlastně důležité docela jsou, takové relativně velké a především rodinné auto by totiž mělo být hodně komfortní. Já osobně jsem však měl možnost jej vyzkoušet především z pozice řidiče. To mi však rozhodně nevadilo. Pod kapotou mi šlapal osvědčený a inovovaný dvoulitr BlueHDi s výkonem 163 koní. Komfortu je přizpůsobena i osmistupňová automatická převodovka s hydrodynamickým měničem, která se pro klidnou rodinnou jízdu vyloženě hodí. V kombinaci s relativně silným dvoulitrem (točivý moment 400 Nm) pak zcela plynule umí rozpohybovat Grand Spacetourera i plně naloženého, a to bez jakéhokoliv zaváhání. Dospěle se auto chová i podvozkově. Pokud byste v souvislosti s jeho komfortním naladěním čekali příliš gumové řízení či dokonce nějaké výraznější naklánění v zatáčkách, byli byste na omylu. Překvapivě sebejistě se chová i při rychlejší jízdě, což já konkrétně oceňuji. Kdybych nevěděl, v jak velkém MPV sedím, snad bych se nechal častěji unést k rychlejší jízdě, která mi k podvozku i pohonnému ústrojí dobře seděla. V neposlední řadě vnitřnímu komfortu pomáhá i dobré odhlučnění související opět i s částí pod kapotou i tou podvozkovou. A je tu poslední kapitola – spotřeba. Na rozdíl od nejnovějšího velkého SUV značky, které jsme nedávno testovali v ekvivalentní variantě, dokáže Spacetourer jezdit bez ohledu na jízdní styl pořád vcelku úsporně. Já jsem se nejčastěji pohyboval někde mezi 6 a 6,5 l/100 km, což rozhodně není na tak velké auto vůbec špatné.

 

Verdikt: dnes neumírej, prosím…

Asi jsem nemohl vymyslet výstižnější závěr. Nechci se stavět do role nepřítele moderních technologií, nové doby a SUVéček. To v žádném případě. Dovolil bych si ale tvrdit, že přítomnost vozů kategorie MPV je skoro nutností i na současném automobilovém trhu. Nedokážu si totiž představit, že bych v roli otce početnější rodiny (2 dospělí + 2 nebo více dětí) nahradil právě tohle auto jakýmkoliv novým SUV. Udělal bych to snad kvůli trendu nebo líbivějšímu designu SUV? Já rozhodně ne. A ani tohle auto není ošklivé. Nabídne navíc hodně odkládacího prostoru, nepřeberné množství komfortu a solidní jízdní vlastnosti. A ke všemu mi do něj ještě skvěle sedí ona motorizace, která z MPV dělá opravdu plnohodnotné rodinné auto. Velmi dobrá je i cenová politika. Naftový dvoulitr s automatem lze ve výbavě Shine, kterou jsme mi konkrétně testovali, považovat za absolutní vrchol nabídky. V aktuálním ceníku (po odečtení nabízené slevy ve výši 103.000 Kč) jej nalezneme celkem za 719.900 Kč. Příliš mnoho příplatků už navíc není potřeba zaškrtávat, do 800.000 Kč se tak určitě vejdete. Ukažte mi nějaké ekvivalentní, velké SUV s podobnou výbavou a motorem za podobnou částku. Že budete hledat těžko? Souhlasím. Mně prostě tohle smysl dává, a to velký! Díky Francouzům, že tohle auto ještě vyrábějí. Prosím, vydržte ještě nebo alespoň popřemýšlejte o nové generaci!

 

 

Jan Novotný

Sdílet:

Zanechat odpověď

Musíte být přihlášen pro vložení komentáře.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.