Srovnávací test Suzuki Vitara vs. Toyota C-HR: vybíráme malé praktické SUV

Srovnávací test Suzuki Vitara vs. Toyota C-HR: vybíráme malé praktické SUV

Autor: Jan Novotný · Fotografie: Jan Novotný

Důležitost, jaká je přikládána snad všem zástupcům SUV, není náhodou. Právě tento typ karoserie je během posledních let ve všech segmentech nejvíce na vzestupu. A ztělesněním popularity SUVéček je právě segment B-SUV (tedy těch nejmenších zástupců), do něhož spadají i námi dnes proti sobě postavené vozy. Nelehký boj jsme si pro ně oba ale připravili, neb na kontech obou z nich je řada především prodejních úspěchů. I tak na to jdou ale každý trochu po svém. Zatímco Vitara se může odvolávat na řadu let či dokonce desetiletí tradic, Toyota do segmentu malých crossoverů prorazila teprve nedávno, a to poměrně inovátorským přístupem. Se silou největší světové automobilky si to koneckonců může dovolit. Ani Suzuki ale svou „moderností“ rozhodně nezaostává, Vitara by se totiž dala bez problému označit za ztělesnění moderny v tradičních hodnotách, a ta jako taková funguje i podle ohlasů v našich testech velmi dobře. Už na první pohled ale vypadá C-HR přeci jen o něco honosněji, a tak mi dovolte s hesly jako: není „hybrid jako hybrid“ nebo „suv jako suv“, začít další velmi nelehký srovnávací test. Tady je!

 

Design: dva odlišné světy, které ale umí podobně zaujmout

Vzhledová stránka, tedy především ta nejsubjektivnější v celkovém hodnocení, je v tomto testu snad i ta nejvíce odlišná a přesto tolik podobná. Ne, nechci si protiřečit, ale jedno přeci jen mají tyhle dva vozy stejné – to, jak hodně umí zaujmout. Tak trochu jsem to nastínil už v úvodu a teď jen musím doplnit, že když byste mě požádali, abych si vybral hezčího kandidáta, neuměl bych se rozhodnout. Shodou okolností, aby mi to tentokrát automobilky příliš neulehčily, jsme do testu dostali dvě co do barvy velmi podobná provedení. Ženy odpustí takřka barvoslepému chlapovi, ale svou atraktivností mi oranžová na Toyotě a červená na Suzuku přišly velmi podobné. Teď už ale k samotnému designu. Obě auta v uplynulých 12 měsících prošla modernizací, takže před námi navíc stojí velmi žhavé kousky. Zatímco u Suzuki přeci jen nebyl a asi nikdy nebude design tím prvním a hlavním rozhodovacím argumentem, Toyota láká na svůj futuristický vzhled hned od prvního seznámení. A těžko říct, čím to je, že právě tento Japonec působí o něco více výstředně. Třeba jsou to ty ladně zaoblené křivky, vepředu dlouhá směrem dále k vozu protáhla světla, dvoubarevné provedení (s černou střechou), svažující se linie střechy nebo netradiční řešení klik zadních dveří navazujících plynule na okno pro posádku, co z C-HR dělá dodnes velmi vkusné a ještě jednou futuristické auto. Ani Vitara ale neostrouhá a troufnu si navíc tvrdit, že už na první pohled působí velmi příjemně. Možná dává o poznání více vědět o svých terénních ambicích a odkazu značky, která na pohonu 4×4 či obecně terénních vozech staví. Působí tak o něco robustnějším dojmem, než právě C-HR a i co se linie karoserie týče, dá se pasovat mezi ryzí SUVéčka. Důkazem toho je tradiční linka střechy, která ústí v useknutí přímo do zadních pátých dveří. Pokud bych měl na závěr doplnit výčet podobností, pak vězte, že se obě auta mohou pyšnit FULL-LED technologií v předních světlometech, a to v obou případech s dobrou svítivostí. LEDky samozřejmě nechybí ani vzadu. Toyota pak doplňuje tekoucí / dynamické blinkry vpředu.

 

Interiér: pochopitelně lacinější vs. lehce ponuře futuristický

V duchu odlišností se pak můžeme přesunout do interiéru, kde, troufám si říci, jich v rámci celkového hodnocení aut najdeme nejvíce. Tím jsem samozřejmě nechtěl naznačit, že je jeden značně lepší a druhý horší, i když třeba kvalitou zpracování nebo použitými materiály přeci jen jeden z kandidátů vede. To ale nemůžu říci, že by bylo nějaké velké překvapení. Vzhledem k cenové orientaci Suzuki asi nikdo nikdy nemohl čekat ten nejlepší interiér v dané třídě. A v podobném duchu se nese i modernizovaná Vitara, která sice nabídne většinu z moderních technologií vč. dotykového displeje infotainmentu a konektivity Apple CarPlay, jíž mimochodem ještě donedávna Toyota jako jedna z posledních automobilek neuměla, ale z hlediska materiálů a zpracování přeci jen úplně neexceluje. Interiér je to navíc poměrně strohý, mnoho moderních designových nápadů v něm nenajdeme a ovládání některých funkčních prvků příliš logiky nedoznalo (mám na mysli třeba palubní počítač). Toyota je na tom od prvního pohledu úplně jinak. Doslova bych při přesednutí mohl vyslovit „nebe a dudy“. Nenechte se ale zmást, jde především o rozdíl cenové relace, k němuž se brzy dostanu. Nechtěl bych tvrdit, že má Toyota třeba lepší infotainment – nemá, vypadá ale prostě jen o stupínek lépe a jeho zakomponování do palubní desky je přirozené a líbivé. O něco lépe působí i kaplička přístrojů. Podobně malý palubní počítač se pak ovládá přirozeně na volantu. Největší rozdíl přichází při pohledu na „horní vrstvu“ palubní desky. Ta ve Vitaře se musí spolehnout převážně na lesklý plast, který obzvlášť proti přímému slunečnímu svitu umí házet velmi nepříjemné odlesky. C-HR v tomto ohledu působí až nezvykle luxusně, když má většinu této vrstvy potaženou kůží – to se jen tak nevidí a v daném segmentu už vůbec ne. Porovnání sedadel by se mohlo zdát podobné – Toyota působí opět nevídaně luxusně a kombinace bílo-černé kůže je navíc příjemně výstřední, Suzuki na tom ale také není špatně. Sází totiž na osvědčenou kombinaci měkké látky a kožených bočnic – tu mám já osobně z praktického hlediska nejradši. A tak na závěr povídání o interiéru, byť minimálně tímto směrem vítězí C-HR, musím jen podotknout, že se na palubě Vitary rozhodně nebudete cítit špatně. Ano, v C-HR jsem více utopený, prvky interiéru mě lépe „obklopují“ a přeci jen je daný prostor o něco luxusnější, ale ani Vitara není jako taková špatným kouskem…

 

Jízdní vlastnosti: není hybrid jako hybrid + 2WD vs. 4WD

Pokud si myslíte, že nás ke srovnávacímu testu těchto dvou vozů vedly především nápisy „hybrid“ na jejich zádích, jste na omylu. Ano, vlastně jsme obě auta dostali na test kvůli jejich novým pohonům. U Vitary jde o zcela nové zakomponování mild-hybridní technologie ke stávající a už tak velmi povedené benzínové jednotce, u C-HR pak o zástavbu silnější full-hybridní techniky s dvoulitrovým benzínem odzkoušeným už v poslední generaci Corolly. Reálně jde ale o dosti odlišná hnací ústrojí. Toyota, jak už je její tradicí, sází na velmi osvědčenou kombinaci atmosférického motoru s rozumnou dopomocí elektromotoru, který umí krátkodobě a při velmi nízké zátěži sám vůz pohánět a tomu všemu pak supluje bezestupňová převodovka CVT. Suzuki pak 48V startér-generátor používá jen jako dopomoc při zrychlování nebo ke startu oturbené 1.4 BoosterJet a to vše se zatím děje jen ve výhradním spojení s manuální šestistupňovou převodovkou. Jo a abych nezapomněl, jeden zásadní rozdíl tu přeci jen ještě je – zatímco u Toyoty se musíte vždy (i v případě nižších motorizací nebo samostatného benzínu) spokojit s pohonem předních kol, Suzuki dává na výběr variantu 2WD i 4WD. Není se čemu divit, i v případě třeba námi nedávno testovaného Ignisu se čtyřkolka ukazuje jako jedna z výjimečností a devíz těchto japonských vozů.

 

Realita vs. papír: jízdní projev a spotřeba

Teď už ale k našemu hodnocení či celkovému porovnání. Zmínil jsem, jak technicky odlišná jsou na papíře, v realitě to platí jak by smet. Ač při jízdě a snaze o co nejvyšší efektivitu (spotřebu) musíte spolupracovat s oběma, přeci jen komunikujete více s Vitarou, a to díky manuální převodovce. U C-HR sledujete jen power meter a snažíte se maximalizovat využití elektromotoru. Kolega z AUTOHLEDu si kdysi stěžoval, že u Vitary neexistuje možnost nastavení síly rekuperace, mně to ale osobně u mild-hybridu vůbec nevadí. „By default“ (tedy výhradně) je totiž nastavena její rozumná míra a vy tak v podstatě jen vybíráte, zdali chcete brzdit motorem a rekuperovat (tzn. mít zařazenou rychlost) nebo plachtit (tzn. vyřadit). Pojďme ale také k jízdnímu projevu – dvoulitrový hybrid Toyoty je se svými systémovými 184koňmi tím nejsilnějším, co je možné u C-HR sehnat, u Corolly dokonce tuto variantu označují jako „sport hybrid“. V případě Suzuki dnes již nemáte na výběr. Samotného mě překvapilo, že meziročně (se zástavbou mild-hybridu) došlo k úbytku koní ze 140 na 129, a to v dnešní době už rozhodně není moc. Mohlo by se tak zdát, že bude jejich jízdní projev diametrálně odlišný a Toyota bude vedle Suzuki působit o hodně živěji. K tomu ale v realitě úplně nedochází. Třeba za to může i točivý moment, v němž Vitara díky turbu dosahuje hodnoty o 45 Nm vyšší (190 vs. 235). Ten rozdíl tzv. „o parník“, který vzhledem k vyššímu výkonu o 42 % nebo udávanému zrychlení z 0 na 100 km/h lepšímu v případě Toyoty o celé 2 vteřiny (tedy cca. 20 %) očekáváte, se prostě nekoná. Ano, z části za to může převodovka CVT anebo hmotnost o cca. 180 kg vyšší u Toyoty – a to díky zástavbě full-hybridu, ale navzdory absenci pohonu všech čtyř kol.

A teď to nejdůležitější. Záměrně přeskakuji část o vlastnostech podvozku, protože (a částečně i kupodivu vzhledem ke konkurenci) nemám ani na jednu stranu příliš co vytýkat. Jsem zkrátka spokojený v obou případech. A co že je to důležité, co vás tolik zajímá? Samozřejmě spotřeba, dost možná zároveň nejdiskutabilnější téma. Na úvod se sluší poznamenat, že oturbená jednačtyřka Suzuki byla už jako čistě spalovací motor velmi povedená, zástavba mild-hybridu jí pak rozhodně neuškodila, což platí i o spotřebě. K hybridům jako takovým jsem se nikdy nestavil zády, byť jejich propojení s bezestupňovou převodovkou řidičsky založenému majiteli vyhovovat úplně nebude. Toyota s dvoulitrem dosáhla na novou cílovou skupinu – na tu, co výkon z nějakého důvodu potřebuje, a to je samozřejmě dobře. V této oblasti ode mě asi čekáte opět poměrně zásadní prvenství jednoho kandidáta. Na spotřebu by měla určitě vyhrát technologie desítky let odzkoušená a řekněme i trochu efektivnější nebo sofistikovanější, že? Nakonec tomu tak samozřejmě je, ano Toyota je v dnešním porovnání spotřeby vítězem. Sluší se ale podotknout, že zde platí přímá úměra mezi zvoleným jízdním stylem a nároky na palivo, a to dokonce o trochu více než v případě Suzuki. K největším rozdílům pak dochází ve městě, kde full-hybridní Japonec dokáže jezdit za astronomicky nízké hodnoty blížící se k nule, dlouhodobě pak počítejme třeba se 4 l/100 km. Suzuki ale poměrně překvapivě exceluje v dlouhodobém horizontu a hlavně v jízdě mimo město, kde se dokáže udržet pod 6 l/100 km, což je na SUV se čtyřkolkou a benzínovým motorem nevídaně dobrá hodnota! Konstantní jízda vyšší rychlostí (90 km/h a výše) pak naopak klasickému hybridu příliš nesvědčí a Suzuki se vyrovná, ba jej dokonce při ostřejší jízdě se spotřebou i překoná. A to je na závěr při nejmenším velmi zajímavé zjištění…

 

Zhodnocení: dva odlišné a velmi povedené vozy a nebýt té ceny…

Dneska jsem toho u srovnávacího testu už napsal opravdu hodně, a tak nebudu na závěr příliš zdržovat. Ukázali jsme si, v čem je ten nebo onen kandidát lepší. Když bych to měl shrnout, v oblasti designu vzhledem k subjektivitě hodnocení nemohu vyřknout verdikt, interiérem pak bezesporu vede Toyota. Po jízdní stránce bych to viděl na remízu. Ta je ale pro Toyotu spíše porážkou, protože na papíře vypadá značně silněji, a to jak po výkonové stránce, tak po stránce spotřeby. Celkově tak vidím C-HR jako kvalitnější, hodnotnější a modernější vůz. Jakoby tu ale někde ve vzduchu ještě viselo jedno „ale“. Není možné přeci říct, že by Vitara byla špatným autem. A ano, skutečně není. Je hlavně o poznání komplexnější, než C-HR. Byť mají obě auta takřka shodný objem kufru (375 vs. 377 litrů), Vitara přidává možnost volby pohonu všech čtyř kol, a to vše hlavně za maximální ceníkovou cenu, na níž Toyota C-HR teprve začíná. Ano, s nejvyšší výbavou a pohonem 4×4 Suzuki Vitara vyjde na ceníkových 596.900 Kč, zatímco „akční základ“ C-HR vyjde na 629.900 Kč a dvoulitrový hybrid pak startuje na akčních 749.900 Kč, a to je přesně ten rozdíl o „parník“, který jsme čekali z hlediska výkonu a bohužel se nedostavil. A tak, ač přede mnou vlastně stojí jedno o poznání kvalitnější auto, nechávám dnes o chlup vyhrát „to levnější“, které překvapilo především tím, že své snad možná i lehce poddimenzované vlastnosti na papíře ukázalo v tom nejlepším možném světle. Vitara dokázala předčít naše očekávání, zatímco C-HR se ukázalo jako stále stejně dobré auto, které má rozhodně co nabídnout a nemusí se stydět, na druhou stranu si ale za ten balíček plusů nechá patřičně zaplati. Závěrem se sluší podotknout, že obzvláště u takto odlišných aut záleží především na preferencích koncového uživatele. Věřím, že hodnoty C-HR byly, jsou a budou velkou devízou pro řadu majitelů, kteří se po Vitaře ani neohlídnou. A stejně tak platí, že především velmi solidní poměr cena/výkon bude důležitým parametrem pro zájemce o Vitaru, v jejichž hledání se C-HR dost možná ani neobjeví. A tak se s vámi pro dnešek loučím a těším se na další zajímavý srovnávací test…

 

 

Jan Novotný

Sdílet: