Škoda Kodiaq Style 2.0 TDI 4×4 DSG: zase trochu jinak, ale o něco lépe

Škoda Kodiaq Style 2.0 TDI 4×4 DSG: zase trochu jinak, ale o něco lépe

Autor: Jan Novotný · Fotografie: Jan Novotný

Největší mladoboleslavské SUV se u nás v redakci už párkrát objevilo. Nebudu tvrdit, že tomu bylo hodněkrát a nemělo by tak samozřejmě cenu si hrát na odborníka v jeho produktové linii. Byť byl Kodiaq do jisté míry doslova revolučním autem ve výrobním programu Škoda Auto, nás upřímně nikdy vyloženě neuchvátil. Uznat ale musím, že především první skici, fotografie i statické dojmy byly velmi působivé. Ne nadarmo se říká, že každá láska omrzí. Čím víc je totiž tenhle veleúspěšný velikán vidět na českých silnicích, tím více nám zevšedňuje. To ale jednoznačně není jeho chyba. Zatímco prvně testovaná benzínová jednačtyřka (jakožto jinak velmi povedený motor) se s velkým SUV narovinu trochu trápila, slabší dvoulitrové TDI už do takového auta přeci jen dávalo větší smysl. Ani tak nás ale svým jízdním projevem příliš neuchvátil. I proto tu dnes před námi stojí jeho současně nejsilnější varianta (pomineme-li “sportovní” verzi RS), tou je stejný 2.0 TDi s výkonem 140 kW, pohonem všech čtyř kol a automatickou dvouspojkovou převodovkou DSG. Ne nadarmo jsme právě tohle auto vybrali, zanedlouho totiž spatří světlo světa náš velký srovnávací test velkých SUV. Není sporu, že český etalon třídy nemohl chybět. I tak nás hodně zajímalo, jak obstojí. Než se ale vrhneme do nějakého porovnávání, je tu samostatný test, který vám jej pečlivě přiblíží. Co se zlepšilo, kde Kodiaq exceluje a kde škodovácké “simply clever” naopak hapruje? To vše a mnohem více se dozvíte v klasickém testu!

 

První dojem: stará dobrá česká klasika aneb neurazím, ale ani nenadchnu

K popsání svých prvních pocitů nabytých z prvního tváří v tvář s daným testovacím kouskem jsem asi nemohl zvolit výstižnější nadpis odstavce. Poslední dobou, pokud se teda jen drobně odprostíme od sportovních verzí značky, jsou všechna auta Škody auto v plném významu prostě funkční. Platí to samozřejmě i na design. Podle mého neexistuje žádná škodovka, která by někoho vyloženě urážela. Zároveň ale já osobně nenajdu žádnou, jež by mě naopak přímo okouzlila. Kodiaqa tak beru s drobným odstupem jako po designové stránce rozumné auto, kterému na kráse snad jen ubírá ta šedá metalíza – mám tak trochu pocit, že jde prostě a jednoduše o šedou myš. Vlastně asi přesně tenhle vkus odpovídá české klientele, která nakonec o jeho popularitě vypovídá nejvíce. Kdybych už si měl největšího medvěda z Boleslavi vybrat, určitě bych šel do bílé nebo červené, to přeci jen jsou přijatelnější barvy, když už mám investovat milion korun. Poměrně slušně pak vyniknou i jinak docela povedené doplňky. Na mysli mám zejména přední světlomety s výraznou linkou LED denního svícení, do které se promítá ve stejném stylu i blinkr.

 

Interiér: funkčně na jedničku

Než začnu své povídání o interiéru, pokusím se vám předat jeden kratičký příběh. Jak zmiňuji i ve srovnávacím testu, roli v mém hodnocení hrálo i pořadí aut tak, jak se mi v redakci dostávala pod ruku. Jako první jsem se totiž svezl v CR-V, které svou ergonomií přeci jen lehce vybočuje z davu – krátký sedák sedadla, “párátko” určené k nulování počítadla kilometrů trčící z přístrojové desky a především 21 tlačítek na volantu prostě nejsou úplně podle mého gusta. I proto bych si dovolil vznést jedno tvrzení: “Kdybyste mi zavázali oči a posadili mě po CR-V hned do Kodiaqu, po funkční stránce bych vše uvnitř tipoval na třídu zhruba o půl stupínku vyšší.” Jak smutná nebo radostná je toto zpráva, to už nechám čistě na vašem posouzení. Na první dobrou mě zaujmou sedadla. Určitě už víte, že jde o mnou oblíbené téma. I tak mě ale poněkud překvapí “skořepiny” s integrovanou hlavovou opěrkou, to do relativně obyčejného SUV asi nikdo jen tak nečeká. Prvními pocity jsou velmi příjemné, i když sedák stejně nenabízí prodloužení a ještě mu tak k mé spokojenosti pár centimetrů chybí. Byť nejsem zrovna příznivcem useknuté palubní desky, která upřednostňuje pocit velkého prostoru všemi směry před obývákovým obklopením řidiče, koncepce tu ergonomicky skvěle funguje. Všechno mám na dosah a vždycky mám kam sáhnout. Zmínit však kromě pozitivních bodů musím i dvě drobnosti, jež mému oku sympatické nejsou. Jde o přístrojovou desku, která v našem případě ještě nedoznala digitální verze, a tak působí při nejmenším hodně letargicky. Malý displej palubního počítače nezachrání ani jinak povedená barevná grafika – takhle se to v 21. století už opravdu nesluší. No a pak je tu už moje tradiční brblání, stále jsem si totiž nezvykl na absenci kolečka k ovládání hlasitosti, a to tím spíše, že na velmi kvalitním, velkém a příjemném centrálním displeji vyrobeným výhradně ze skla je každý otisk prstu příšerně vidět. Kodiaq na druhou stranu boduje každým směrem v prostornosti. I vepředu i vzadu mají všichni místa dostatek. Zadní sedadla navíc nabízejí možnost nastavení sklonu opěradla, což na delší cesty má jednoznačně své opodstatnění. V našem případě dokonce byla k dispozici dokonce i třetí řada sedadel, tu jsem sice neměl potřebu zkoušet, kufr za to ale nabízel opravdu nepřebernou porci litrů, kterou zaplní snad jen početná rodina jedoucí na týdenní dovolenou v horách.

 

Jízdní vlastnosti: slušné, ale jen na oko…

U jízdních vlastností budu pokračovat vesměs asi ve stejném duchu jako u prvního dojmu a podobně jako u “funkčního” interiéru. Podobným přívlastkem by totiž šlo označit i toto téma. Jen pro připomenutí uvedu, že nám pod kapotou šlape známé dvoulitrové TDI se 140 kW. K motoru jako takovému bych asi neměl žádných výhrad. S modifikovanou převodovkou DSG navíc nabízí i docela slušnou dynamiku v širokém spektru otáček. Dvouspojka na druhou stranu stále není mnou považovaná za ideál – její opravdu velmi rychlé a hladké řazení při sprintu z místa stojí až za úžas. Občas, a to skoro vždy, když uděláte něco neočekávatelného, prostě jen neví, co má s autem dělat a snad až zbrkle po chvilce vyčkávání podřadí o dva nebo klidně i tři stupně. O pohonu 4×4, provedení s poslední generací lamelové spojky typu Haldex, jako řidič v podstatě nemáte šanci cokoliv vědět. Prostě jen víte, že tam někde je a že vás podrží v době, kdy jej budete potřebovat. Konkrétně tohle řešení nemá ani nikterak velký vliv na spotřebu (kromě lehce zvýšené hmotnosti v řádu desítek kilogramů). I tak bych si mohl postesknout, že pevnou čtyřkolku z auta ani na omezenou dobu neuděláte. Je tu však jakýsi režim offroad/snow, se kterým se mimo silnice prý podívat můžete, my jej ale stále chápeme spíše jako městské či rodinné SUV, a tak jsme se dále než na prašnou cestu za barákem nepodívali. Jako technický celek lze tak Kodiaqa opět označit za zcela funkčního a hlavně bezstarostného. Líbí se mi, jak všechno funguje ku mému komfortu a já se tak mohu cítit naprosto bezstarostně. A pokud můžu zůstat ještě chvilku pozitivní, budu pokračovat spotřebou. Ta se totiž dá dlouhodobě udržet lehce nad hranicí 7 l/100 km, což je u takhle velkého, výkonného auta se čtyřkolkou vyloženě skvělá hodnota. Teď ale trochu z jiného soudku, já už totiž dneska od auta očekávám něco víc než jen funkčnost. A právě to “víc” mi u něj chybí. Ne, že bych jako zájemce o SUV nějaké ty emoce vyloženě potřeboval, ale jistou dávku individuality, příchuti daného kousku tak nějak vyžaduji. Kodiaq je jako kdybyste přede mě postavili ten nejlepší hovězí biftek a nedali mi k němu omáčku nebo jej zapomněli osolit.

 

A pak je tu taky cena… Dává smysl? To už nechám na vás…

Možná vás samotným závěrem článku zklamu. Myslím, že jsem v průběhu celého testu byl vesměs spíše pozitivní než negativní. Nesetkal jsem se za týdenní testování s ničím, co by nefungovalo. Podvozek je naladěn vcelku příjemně a tlumiče zřejmě doznaly určitých úprav tak, aby především na volantu nebyla znát každá díra a aby svezení bylo při nejmenším komfortní. Celek je tvořen především povedeným “simply clever”, celé hnací ústrojí (motor, převodovka a pohon 4×4) je osvědčenou klasikou, interiéru nechybí prostor žádným směrem a dílenské zpracování je slušné. Za jediná negativa tak zmíním snad jen některé nekvalitní materiály (třeba výplně nebo madla dveří) a všudypřítomný nedostatek individualismu. To vše se ale děje jen do té doby, dokud konkurence nevytáhne jeden jediný významný pádný argument, ceník. I když si můžete pořídit Kodiaqa za necelých 700, garantuji vám, že takové auto si prostě nepořídíte. Někde ještě ne před koncem opačného spektra stojí námi testovaný kus, dobře vybavený (ne však úplně po strop) Kodiaq Style 2.0 TDI 4×4 7°A, který si podle ceníku můžete pořídit za neuvěřitelných 1.296.700 Kč. S takto sebevědomou ceníkovkou už nejsem ochotný odpustit žádný z výše uvedených nedostatků, a tak nemůžu končit zcela pozitivně. Musím přiznat, že mě to mrzí. Tento konkrétní Kodiaq mě oproti dříve testovaným kusům příjemně překvapil. Je vidět, jak kvalitní se v Mladé Boleslavi vyrábějí auta. Nebýt těch financí, asi snad i chápu tu současnou mánii a nespočet zákazníků, kteří právě na tohle auto stojí fronty. A s tímhle hrozným zjištěním si dovolím dnes skončit…

 

Jan Novotný

Sdílet:

Zanechat odpověď

Musíte být přihlášen pro vložení komentáře.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..