Alfa Romeo Stelvio Veloce: SUV jako stroj na emoce

SUVéčka petrolheadi (motorističtí nadšenci, pozn. red.) většinou tolerují zejména proto, že si automobilky díky nim mohou dovolit vývoj těch zajímavějších, řidičtějších vozů. Alfa Romeo se ale s touto ideou nespokojila a rozhodla se vytvořit SUV, které bude zároveň zábavné řídit. A tak přede mnou stojí auto, které svůj řidičský potenciál dává najevo hned na první pohled, a to třeba i díky modernizaci, v rámci níž se nově i většímu ze dvou hlavních modelů slavné italské značky může na zádi nést nápis Veloce označující sportovně-civilní verzi. Jak se Italům povedlo skloubit praktičnost SUV, vytříbený vkus pro design a především touhu po skvělých jízdních vlastnostech a zda to hlavně ještě vůbec dává smysl, na to se podíváme v dnešním testu. 

 

„Sportovní UV“

Ona idea sportovního vozu, kterým se lze dostat i přes polňačku na chatu a přitom má jízdní vlastnosti i dost výkonu na to, aby se vyrovnal klasickým nízko posazeným autům, není nijak nová – zkrátka o tom měla být SUV od začátku, od toho mají ve zkratce označující danou třídu to první písmeno. Postupem času se ale z oného sportu stalo spíše dojíždění za sportem, což dalo za vzniku malým, často i tříválcovým SUV, která jsou cokoliv, jen ne sportovní. A tak se začaly ty stroje, které měly vepředu alespoň sudý počet válců, označovat jako “sportovní SUV”. V prezentaci Alfy Romeo ale takový termín nikde nenajdeme – italové svoje SUV prostě postavili.

 

design: Málokdo se neotočí

Na test nám bylo přistaveno Stelvio s nejsilnějším benzínem (když pomineme verzi QV – Quadrifoglio) a 280 koňmi ve sportovně střižené výbavě Veloce doplněné o příplatkovou světle modrou barvu Misano. Takto nakonfigurované auto pak budí pozornost úplně všude – Alfisti vás zdraví, lidé si na zaparkované auto ukazují a pokud chcete udělat dojem a pozornost vám nevadí, určitě vzbudíte víc rozruchu než s podobně drahou německou prémiovkou, kterou potkáváme ve větších městech na každém rohu. Může za to i masivní kontrastní černá maska, která je nezvykle protažena vertikálně po celé přídi auta a kterou prakticky jako u jediného výrobce v Evropě nehyzdí poznávací značka. Je totiž umístěná na levé straně. To auto prostě vypadá úplně jinak, než na co jsme běžně zvyklí a díky bohu (a italům), že ještě existují taková neuniformní auta.  Nesmíte ale moc hledět na detaily – i zvenku lze na Alfě odhalit třeba chybějící senzory na bezklíčové odemykání na zadních dveřích, to se vám s německým ekvivalentem nestane. Skoro bych ale řekl, že to jsou takové ty drobnosti, které prostě dělají Alfu unikátní. Kdybych měl pokračovat ve výčtu designových prvků, byli bychom tu ještě dlouho. Líbí se mi třeba světelný podpis Stelvia, který jej vlastně odlišuje i od menší Giulie – a je odpověď na otázku, zdali je to špatně či ne, nemám ani já, a to ačkoliv se mi světla sedanu líbí o kus více. Vkusně má Stelvio vyřešeny i koncovky výfuku. Samotné přiznané výfukové potrubí sice působí v mohutném zakončení poněkud zvláštně, černé lakování z karoserie lehce vyčuhující koncovky ale vypadá dobře a na SUV až nezvykle vyzývavě. Celkově mám pak ze Stelvia pocit, jako kdyby šlo o takovou modernější Giuliettu na steroidech – prostě takový větší hatchback střižený do stylu SUV, a to rozhodně nepovažuji za špatný výsledek.

 

Interiér a infotainment: skvělý pod jednou podmínkou

Po usednutí za volant vás přivítá palubní deska potažená kůží, která navíc kopíruje siluetu budíků, nad nimiž jsou vyvedeny dva oblouky. Důraz je zde kladen na řidiče, což dokazuje i startovací tlačítko na volantu nebo masivní hliníková pádla připevněná na konzoli volantu se skvělým chodem a návykovým kliknutím při přeřazení. Orientaci na řidiče prozradí i levý ukazatel teploty, který místo obligátní chladící kapaliny znázorňuje teplotu oleje – zjistíte tak, že zahřívání i v poměrně teplém září trvá i velmi dlouhé kilometry, uzavírání proudění vzduchu masivní maskou vozu totiž chybí.

Celý interiér je pak vyveden v kvalitních materiálech a je velmi příjemný. Za to mimochodem vděčíme i modernizaci, o níž jsem se zmiňoval už v úvodu a která posouvá Stelvio a hlavně Giulii dílčím zpracováním či celkovou úrovní interiéru o parník vpřed. Sedačky jsou spíše užší, ale skvěle tvarované a nabízí široký rozsah nastavení. Zmínit musím třeba i přifukovatelné bočnice, které opět jen tak někdo do SUV nenabízí. O šíři nastavení by se dalo mluvit i v případě infotainmentu, avšak pod jednou podmínkou – nesmíte jej srovnávat s německými konkurenty. Menší velikost centrálního displeje by mi asi ani tak nevadila, jeho antireflexní úprava, která dělá jakýsi dojem mlhy už ano. A když se vám na části displeje zapne couvací kamera, pochopíte, proč není přes celý displej – její rozlišení a obraz totiž připomíná hodněkrát přehranou VHSku. Je to škoda, třeba v novějších Jeepech už FCA umí kameru daleko líp. 

Nicméně jsou tu i pozitiva – i infotainment doznal změn v rámci modernizace – nově umožňuje dotykové ovládání a hlavně konektivitu CarPlay. Příplatkové audio Harman/Kardon hraje skvěle, jsou zde jak klasická USB, tak i jedno USB-C a kopec jízdních asistentů, které mě příjemně překvapily. Vypíchnul bych třeba adaptivní tempomat s aktivním vedením v pruhu a kapacitními senzory na volantu, které dokážou spolehlivě detekovat, zda volant opravdu držíte a tak zbytečně “neprudí”, pokud jedete dlouho rovně. ACC umí i zcela zastavit a do nějaké doby se i opětovně rozjet, už vám ale neřekne, kdy tato doba uplynula. Celkově jsou ale asistenční systémy na velmi dobré úrovni, potěšila mě i integrovaný Tomtom navigace, která umí mimojiné ukazovat také úseková měření. 

 

Hlavní důvod, proč si koupit Stelvio aneb cuore sportivo v praxi

Vám dojde už po prvních pár ujetých metrech. Přesnost řízení je opravdu ukázková a návyková. Když se k ní pak v zatáčkách připojí skvělý podvozek, povedený motor a rychlá převodovka, kterou lze ovládat těmi skvělými pádly, vyrovná se pocitu z jízdy v Alfě málo co. Stelvio má sice čtyřkolku, ta ale silně preferuje zadní nápravu a je to znát – nedotáčivost to auto prakticky nezná, spíš je lehce přetáčivé, tomu ale rychle zabrání (bohužel) nevypínatelné ESP. Už Lukáš se při nedávném testu modernizované Giulie „vztekal“ nad stejnou záležitostí, doplnil ale také, že tradiční Alfista si vždy umí poradit a v případě potřeby změnit standardní volič jízdních režimů DNA na ten ze závodní verze QV a dodělat tak “race” mode s vypnutými asistenty. Proč mi to jen ta Alfa nenabízí za příplatek z výroby? 

U málokterého auta se sluší rozepsat o jízdních vlastnostech tolik jako u Alfy. Stačí začít tím slavným “Cuore sportivo” (sportovní srdce, pozn. red.) a mohli bychom tady být hodiny. Jak jsem již zmínil v úvodu, dnes už se od auta typu SUV vyloženě sportovní jízdní vlastnosti nečekají. A vlastně i Stelvio můžete mít v relativně běžné specifikaci – třeba se 190koňovým dieselem, 18” koly a třeba i s nějakým obyčejným lakováním. Takové auto bude ale úplně jinde než to naše. To bychom tu totiž nesměli mít Veloce, teď už tradiční označení sportovního provedení Alfy Romeo. Nenechte se ale zmást, je potřeba jej chápat jako takový rozumný můstek mezi standardním provedením a skoro až závodním QV s tím, že je má pořád o něco blíže běžným silnicím a hlavně okreskám než-li okruhu. Stejně jako u Giulie umožňuje Alfa výběr mezi vrcholným dieselem (210 koní) a dvoulitrovým 280koňovým benzínem, který máme k dispozici právě my. A nutno podotknout, že je to volba, co zejména ve vyšších otáčkách umí doslova vyrazit dech. Jednomu z nejlepších čtyřválcových benzínů navíc supluje jedna z nejlepších automatických převodovek – osmistupňově ZF. Pocitově mi navíc připadá, že má o něco kratší zpřevodování než v případě Giulie, což má za následek nevídaný a hlavně nevadnoucí projev při zrychlování. V praxi mám pocit, že zhruba mezi 5 a 6,5 tisíci otáčkách přichází to nejlepší z těch 280 koní pod kapotou, pak s velkou ochotou chytám pravé pádlo “+” a světe div se, to samé pokračuje znovu a znovu a znovu, dokud si neuvědomím, jak vysoké rychlosti se mi objevují na tachometru a ten kolos se snažím ubrzdit. Snaha to ale není marná, neb 1.660 kg pohotovostní hmotnosti není na C-SUV s 280 koňmi,  automatem a čtyřkolkou vůbec moc. Nutno podotknout, že limit pak představuje spíše vyšší stavba karoserie, ale to už mluvíme o jízdě v rychlostech, do nichž byste se s jiným takhle velkým autem v zatáčkách zřejmě vůbec nepodívali. A už jsem mluvil o preferenci zadní nápravy, díky níž výjezdy pod plynem představují mírnou a stále ještě řízenou přetáčivost? Je to prostě a jednoduše návykové… Abych ale jen nechválil, za daný styl jízdy si Alfa umí říct i o adekvátní apetit. I když umí jezdit v průměru za 8 l/100 km, já se nejčastěji pohyboval na hranici 12, což rozhodně málo není. Nedal jsem si ale říct a s Alfou si užíval každý kilometr až do konce našich společných chvil…

 

Závěr – pro koho a proč?

Snažit se o nějaký racionální závěr s objektivními argumenty pro koupi je u Alfy Romeo možná zbytečné, ale přesto se o to pokusím. Pokud potřebujete z nějakého důvodu SUV, ale nechcete přijít o radost z jízdy, chcete unikátní a reprezentativní auto, které na první pohled dává na odiv, že se nebojíte vystoupit z řady a zároveň nutně nepotřebujete to nejkomfortnější, co se najde na trhu, je Stelvio ideální volbou. Samozřejmě, je mu nutné nějaké věci odpustit, ale i to je ten důvod, proč je Stelvio v dnešní době tak unikátní. K doplnění kontextu si nemohu odpustit povšimnutí, že někteří Alfisti na mě kupodivu nemávali a mně to tak moc vrtalo hlavou, až jsem došel k závěru, že prostě a jednoduše neuznávají SUV jako pravou Alfu. Ona jí ale je. Škodou snad jen zůstává její cena, za Veloce totiž dáte nejméně 1.414.500 Kč (v dieselu i benzínu). Ta pak ve spojení s některými neduhami, jako je třeba spíše podprůměrná velikost zavazadlového prostoru, vyšší spotřeba paliva či “průměrnost” infotainmentu nutí k zamyšlení, jak široká je její cílová skupina. A to je vlastně na Alfě to krásné – není dokonalá, ale pokud vám v žilách proudí ono “cuore sportivo”, dostane vás. A ač na ní vidím chyby, jako správného motoristického nadšence dostala i mě… 

 

Jiří Chomát & Jan Novotný