Alfa Romeo Giulia: řídit srdcem, milovat motorem

Není tomu tak dávno, kdy jsem měl možnost svézt se novým SUV od Alfy – Stelviem. Ze samotné jízdy jsem byl celý nadšený. Kdybych si dovolil napsat teď svůj osobní názor, dle mého názoru se jedná o jedno z nejlepších SUV na trhu. Moje hodnocení podtrhuje i fakt, že na Nürburgringu se velká a zlá bestie umístila na prvním místě mezi svými konkurenty a překonala například ikonickou M4. Já jsem sice měl „pouze“ čtyřkolku s 280 koňmi, i přesto jsem si jízdu velmi užil a na chvíle s ní budu ještě dlouho vzpomínat. Dnes tu ale před námi stojí o něco menší, a přesto možná ještě líbivější vůz – Giulie ve verzi Veloce, což znamená, že máme stejný motor, stejný pohon a možná i další „sportovní srdce“.? Pojďme se usadit do (ne)klasického sportovního sedanu a zjistit, zda se jedná o opravdového sportovce nebo pouze náhražku kvalitní zábavy, kterou bez pochyby vozy s „QV“ na zádi nabízejí.

 

Věříte v lásku na první pohled? Ne? Giulia vás přesvědčí o opaku!

Už při předávání vozu jsem ucítil stávání chlupů na kůži. Z exteriéru můžeme vidět padnoucí tmavěmodrou metalízu, kterou řadím mezi nejvíce atraktivní laky hned vedle červené/vínové. Samotná maska chladiče vás nenechá klidným a vy nebudete chtít odtrhnout svůj zrak z její krásy. Jak by řekla moje máma: „Jakmile se jednou zamiluješ, už nikdy se neohlížej za jinou“ a zde na mě auto působí, jako by se jednalo o automatickou věc. Čeho dalšího si všimnou vaše oči, jsou žluté brzdiče, které dodávají Alfě DNA od Ferrari. No, nelíbilo by se vám usednutí do italského sporťáku? Dále na vás zapůsobí nápisy Veloce, jenž nám chtějí říci, že se máme rozhodně na co těšit. Mě nezbývá nic jiného než pomalu otevřít dveře a …

 

V interiéru oslní, přesto ne každému se bude líbit.

Dle mého prvního dojmu se jednalo o skvělou kombinaci v exteriéru. Podobně se bude odvíjet i prvotní hodnocení vnitřku. Černý textil spolu s hnědou kůži pro mě představoval spojení jako například v námi již dávno testované X6, tu mám živé paměti dodnes. Zde se ovšem setkávám s několika názory. V Giulii se svezlo hodně mých kolegů i přátel a každý na interiér vozu nahlížel jinak. Pro někoho barevnost v autě znamenalo už moc „kýčovitý“ vůz a vytrácení originality automobilky. Další by raději usedali do jednobarevného interiéru. Poslední skupina zastávala stejný názor jako já. Tudíž šlo o pohled očím lahodící. Proto se neohlížejte za tím, co říkal soused. Raději se usaďte pohodlně za volant a s barvami si hrajte! Sezení je pro mě zcela příjemné, sedačky mé tělo „sevřou“ a já se cítím jako ve školních letech, kdy mě starší kluci zavírali na záchod. Nyní ovšem díky pocitu úzkosti nebrečím, dnes jsem za něj vděčný. Na druhou stranu si myslím, že někteří s podobně řekněme prostorově méně výraznou postavou jako já se sedadly mohou mít menší problémy. Přesuňme se nyní k pozici za volantem. Zde opět nemám jediný problém. Přiměřeně nízké sezení a nohama se nebouchám o volant – kombinace, kterou často hledám a ještě častěji nenacházím. Multifunkční volant není zbytečně „přeplněný“ všemi různými tlačítky  a ovládání zahrnuje jen ty opravdu důležité funkce. Jo a mimochodem. Je tu ještě jedna drobná věc. Vzpomínáte si na legendární Jobsovo „One little thing“? Tak tady je, opravdu drobné, za to skvělé. To tlačítko startování motoru po vzoru ferrari, tzn. V levé části volantu, je prostě boží! Myslím si, že zde Alfa dostala další plusové bodíky. Volant padne skvěle do ruky. Při řízení je velmi citlivý, takže jakmile mírně zatočíte volantem, auto jde ihned za vašim pohybem. Co ovšem nejde za rukama, jsou pádla. Zde opět panují dva názory – někdo radši, když se otáčí s volantem, druzí je chtějí na pevno. Já jsem bohužel v té první skupině. Na druhou stranu oceňuji jejich velikost a robustnost, jsou vyrobeny evidentně z kvalitního hliníku, a to asi hlavně pro ještě lepší pocit ze sportovní jízdy.

 

Multimédia: S funkčností jsem spokojený, z ovládání lehce zklamaný.

Obrazovka infotainmentu, která je zabudovaná do palubní desky na mě působí velmi líbivým dojmem. Řešení Alfy vytváří dojem, že si palubka s obrazovkou hrály do karet. Plocha kolem obrazovky je totiž ze stejného materiálu a ve stejném odstínu. Když se podíváme na obrazovku, najdeme zde mnoho okének, např.: menu, navigace atd.  Narážím na první problém, který je způsoben naší českou hrdostí, protože bych si přál menu v rodném jazyce. Alfa ovšem češtinu nenabízí. Přesuňme se k již zmíněným tlačítkům. Ty mi hodně připomínají BMW a jeho iDrive. Ovšem poněkud „plastově“. Když bych opominul tuto levnější náhražku, tak s funkčností se nikterak neperu, ba naopak si užívám, že se nemusím natahovat rukou k displeji, abych zvýšil hlasitost hudby nebo si přepínal skladbu za skladbou. Samotné ovládání menu palubní zábavy není nijak impozantně intiuitivní a jeho tlačítka nepůsobí zrovna „luxusně“, avšak jsou funkce, které dotykovým tlačítkem nenahradíš – viz. již zmíněné ovládání hlasitosti.

 

Jízdní vlastnosti: začátek slabý, poté začínají vypadávat všechny bulvy.

S názvem odstavce jsem si spojil právě zrychlení, které je první sekundu po sešlápnutí plynu opravdu pomalé a možná se vám bude i zdát, že nemůžete sedět v tak silném autě. Jakmile se ale Giulia chytne, její dravost vás pohltí, zatáhne do sedačky a vy se jen budete těšit na další sešlápnutí plynu. No, dost bylo blbin, pojďme se vrátit k tomu důležitějšímu – jízdnímu projevu. Během testu nám spotřeba hodně kolísala podle stylu jízdy. Kdybychom se opravdu hodně snažili, můžeme se dostat k 7,5 l/100 km. Reálnější pro normálního „smrtelníka“ je nějakých 8,5 – 10 l. Pokud srmtelník přepne na voliči DNA do ražimu Dynamic neboli „srdcař“=řidič Alfy spotřeba může ještě stoupat, jízdní zážitky ale ještě rychleji. Za zmínku stojí i osmistupňová automatická převodovka. Díky ní jsem si užíval poklidnou jízdu bez žádné známky řazení. Možná až při ostré jízdě jsem občas pocítil její řazení, to ale není nic proti ničemu. Při manuálním řazení vás nechá si s ní hrát. Co se týče pohodlí během jízdy na palubě, jedná se o příjemné svezení. Při klidné jízdě za přáteli se budete cítit velmi komfortně a na schůzku přijdete dobře naladěn. Druhá varianta nastává, když spěcháte za svým šéfem a nutně se potřebuje dostat z bodu A do bodu B, proto přepínáte opět z režimu N na D a z auta se stává čitelné zvíře, které nezná žádné překážky. Na schůzku se svým nadřízeným přijedete o 10 minut dříve než on a ještě budete mít v sobě tolik adrenalinu, že se mu dokážete případně i postavit.

 

Benzínové Veloce: na svezení super, na denní použití raději diesel

Nečekal jsem, že ze mě někdy vypadne až tak racionální volba v podobě preference naftového motoru, přesto je tomu tak. Giulia je od základu nádherné auto a především by měla sloužit ke sportovnějšímu zážitku, kterého vám benzínové Veloce dá opravdu spoustu. Pokud se však zaměříme na koncového zákazníka, který by měl chuť využívat služeb svého vozu i přes pracovní týden, jasnou volbou bude ekvivalentní 2.2 diesel s výkonem 210 koní, stejnou automatickou převodovkou a pohonem na všechna kola. Je totiž čas na otázku spotřeby, jež řeší mnozí z nás, každodenních řidičů. Na víkendové svezení bych si bez váhání pořídil benzín. Giulii bych si ale já osobně nekoupil jen na víkend, proto bych volil hlučnější a slabší diesel. Ten také nabídne (i když v menší míře) adrenalinový zážitek a spotřeba bude o zhruba o 2 litry níže. Mimochodem, když už jsem zmínil zvuk, tak ten je sice u benzínu o dost příjemnější, ale přeci jen bych jej čekal ve Veloce, které by mělo být přechodem mezi „obyčejnou“ Giulií a brutálním 510 koňovým QV, o dost výraznější/hlasitější. I tak hodnotím Giulii jako jedno z technicky i designově nejpovedenějších aut, se kterými jsem měl za dosti učinění. Nyní se dívám ven z okna. Dnes je krásná slunečná neděle, a proto si jdu užít svojí poslední benzínovou vyjížďku a třeba příští týden přesednu do svého „nafťáku“. Kdo ví.

 

Petr Bahenský