Alfa Romeo Giulia Veloce Ti: stále výjimečná, po modernizaci ještě všestrannější

Alfa Romeo Giulia Veloce Ti: stále výjimečná, po modernizaci ještě všestrannější

Autor: Lukáš Jeřábek, Jan Novotný · Fotografie: Lukáš Jeřábek & Jan Novotný

Znáte to – jsou rána a rána. A jedno takové přišlo auto, na které jsem se hodně těšil. Nechci samozřejmě, aby to vypadalo, že se na běžné testovací týdny netěším. Tak to rozhodně není. Každý jsme ale jiný, a tak s osobními preferencemi klesá či stoupá natěšenost pro ten či onen konkrétní předmět. Mezi motoristickými fanoušky se pak najde určitě mnoho těch, které rozdělují společnost. Troufnu si ale tvrdit, že je mezi námi jedna značka, u níž v případě pravého petrolheada nemůžete udělat špatně. Málokdo si ji reálně koupí, ale svezení pravý fajnšmekr prostě nikdy neodmítne. A víte co? Měl bych se stydět, že jsem za jejím volantem ještě neseděl. O to více jsem se těšil, a to tím spíše, že náš šéfredaktor patří k těm fajnšmekrům, kteří se jejích „nástrah“ nebáli… Cuore sportivo. La meccanica delle emozioni. Alfa Romeo. Tak přesně tahle hesla zněla v mém srdci jeden naprosto výjimečný a nepostradatelný týden, kdy se mi dostala do ruky modernizovaná verze tolik očekávané, věhlasné, opěvované a mnohdy zatracované Giulie. Sedanu, který měl spasit svět, tedy alespoň ten motoristický a alespoň v Itálii. A nutno podotknout, že civilně sportovní verze označovaná Veloce, se o to hodně důstojně snaží. Tak jaký byl náš společně strávený čas? Co vše Alfa změnila v rámci modernizace a jak obstála ona sportovněji střižená verze s absencí dvou válců a dvěma hnanými nápravami?

 

První dojem: modrá střela od nejšikovnějších milánských ručiček

Ne snad, že by Giulia nebyla skvostným dílem italských designérů sama osobě. Když jsem ale k autu poprvé přišel, do oči mě uhodila hlavně jeho barva. Světle modrá Misano patří vedle tradiční červené k těm nejlepším kabátkům, jaké můžete na svém autě v dnešní době mít. Ve spojení s karbonovými doplňky a žlutými brzdiči Giulia Veloce Ti vypadá opravdu skvěle. V rámci paketu Veloce Ti carbon přibyly také lemy prahů z karbonu, decentní zadní spoiler na kufru a karbonová zrcátka. Když se na chvilku zastavím, přemýšlím, že už je tohle auto po designové stránce takřka k nerozeznání od vrcholného QV. A opravdu, chvíli jsem chodil kolem dokola a přemýšlel, který prvek exteriéru budu mít nejradši. Nakonec to asi bude pohled zepředu a konkrétně maska. Alfa stále drží klasický vzhled mřížky chladiče a díky tomu v Giulii můžeme vidět „tu správnou“ Alfu. To Italům mimo jiné umožnilo i tradiční situování registrační značky na stranu, čemuž se Alfa mimochodem oddává jako v Evropě zřejmě poslední automobilka (po skončení Mitsubishi Lancer Evolution). Osobně, a jak si můžete všimnout i z fotek při západu slunce, jsem se nemohl nabažit pohledu „z očí do očí“. Jak jinak totiž nazvat LED diody denního svícení? Ten pohled, kdy za tmy svítí tlumeným svitem parkovacích světel právě LED diody Giulie a všude okolo je tma, si pamatuji ještě dnes. Kdyby jej snad Alfa měla ve formě plakátu na zeď, už visí u mě doma. Do zadního nárazníku jsou velmi dobře umístěny výfuky, které dobře zapadají do difuzoru typického pro Veloce a navíc mají černé koncovky, jenž velmi příjemně ladí ke zmiňovaným karbonovým doplňkům.

 

Interiér: sportovní nebe s řadou vylepšení v rámci modernizace

Ano, máte pravdu, byl jsem prozatím hodně pozitivní a zatím vše nasvědčuje, že tomu v případě vnitřního prostoru nebude jinak. Poprvé jsem usedl dovnitř Giulie a je jasné, co mě nejvíce zaujalo – velká sportovní pádla pod volantem. Už od chvíle, co jsem si sedl za volant, jsem se těšil, až je vyzkouším. Při nastupování na vás budou koukat prahové lišty z karbonu s nápisem Alfa Romeo. Interiér je řešen kombinací Alcantary s kůží a především pak díky kůží potažené palubní desce i výplní dveří působí na Alfu až nezvykle luxusním dojmem. Dovolím si připomenout, že se pořád nacházíme ve střední třídě, kde takové prvky nejsou úplně zvykem. Zásluhu na tom bez pochyb má nová vrcholná verze, kdy k dosavadnímu Veloce přibyla dvě kouzelná italská písmenka „Ti“. Jakousi jistotu i kvalitu dodává i sedadlům. Ta jsou opravdu velmi ergonomická a mají hlavně perfektní boční vedení, včetně dofukování bočnic. Nejdůležitější je ale především to, za co samotná sedadla bezprostředně nemohou – příjemně nízký posez navozující atmosféru sportovního vozu. Na středové konzoli na vás čeká volič DNA. Volič jízdních režimů by bez odkazu na lidský genetický kód nebyl ničím zvláštním. Však nastavit komfort, eco nebo sport je dnes možné pomalu i u tříválcové zástupce kategorie Mini. Alfa už od začátku odkazuje na „něco víc“. Standardně se auto startuje vždy v režimu N, který přeci nemůže skrývat normal, nýbrž natural (tedy přirozené jízdní vlastnosti). „Ekonomicky“ orientovaný advanced efficiency není ničím pro mě, proto přecházím do dynamic, u něhož konkrétně je ještě s paketem výkon II (tedy s diferenciálem s omezenou svorností a Alfa Active Suspension – aktivním systémem pružení) umožněno regulovat tuhost podvozku (tedy z nejtvrdšího přejít i v dynamicu na měkčí, což se mimochodem pro české okresky docela hodí). Změní se samozřejmě odezva na plyn, tuhost volantu, citlivost na brzdách a kontrola trakce je mírnější. Škoda jen, že v Itálii stále nepochopili, jak strašně moc tady nám, řidičům vychutnávajícím si jízdu, chybí vypínatelné ESP nebo alespoň trakce. Dle Honzy není problém vyměnit volič DNA z Veloce za ten z vrcholné verze QV a přes řídící jednotku naprogramovat tzv. RACE mode s vypnutím všech elektronických systémů. Škoda jen, že tohle Alfa neumí z výroby. Panebože proč?

Zpět ale do interiéru. Vidíte, kolik je v té Alfě emocí, když mi to nedá ani u klidného povídání o interiéru? Displej infotainmentu můžete nově ovládat dvěma způsoby. Zatímco za povedené zakomponování jeho displeje do palubní desky byla Alfa chválena už před modernizací, za intuivitu pochvaly rozhodně nepadaly, a tak s modernizací přichází kompletně přepracovaný systém palubní zábavy i jeho ovládání. V tomto případě se dá za vzor považovat BMW – nechybí tradiční otočný ovladač na středové konzoli, kterému supluje dotyková obrazovka. Ta od řidiče navíc není moc daleko, takže v kombinaci s tlačítky umožňuje relativně bezpečné a intuitivní ovládání. Co v Alfě ještě bohužel neobjevili, je česká jazyková mutace. Ne, že bych bez češtiny nepřežil, ale přeci jen musím uznat, že na nás konkurence myslí více. Audio je popravdě velmi povedené, má čistý kvalitní zvuk, basy kvalitní a silné. Co jiného bychom také mohli čekat od firmy Harman/Kardon. Na druhou stranu si ale člověk musí pohrát s nastavením ekvalizéru – bez „vytažení“ hloubek prostě nepůsobí jako prémiové. Poté, co se dokocháte inovovaným interiérem Giulie na vás čeká jedna zdánlivě nelehká disciplína – hledání tlačítka pro startování motoru. Připadám si podobně jako v DS, i když to vyrábí auta zaměřená přeci jen trochu jinak – na komfort a luxus. Zvláštní umístění tlačítka start/stop mají ale společné, Alfa si však bere za vzor Ferrari. Ano, je na volantu! Závěrem hodnocení vnitřku se sluší podotknout, že druhá řada sedadel nabízí rozumně velký prostor a komfort, já bych na nich zvládl i dlouhou cestu, na nejlepší zástupce třídy to ale rozhodně není. Nově nechybí ani vytápění zadních sedaček a jsou zde i dva vstupy USB na nabíjení.

 

Jízdní vlastnosti: naprosto výjimečné, avšak stále pro každý den

První start a hned slyším vrnění motoru. Šahám po voliči automatické převodovky a řadím D. Začínám u DNA v režimu N, abych zjistil, jaké je auto v běžném provozu. Takto jsem jezdil poměrně dlouho a došel k závěru, že Giulia Veloce je určitě auto, s kterým se dá jezdit každý den. Nechtěl jsem vám sice hned prozradit závěrem, ale nejdůležitější poznatek přeci jen odhalit můžu. Veloce, právě tím, že nemá být, co se výkonu a jízdních vlastností týče, vrcholem, nýbrž velmi příjemným autem pro každodenní ježdění, nabídne až překvapivou všestrannost. Tomu poměrně dobře přispívá zvolený dvoulitrový benzín a jeho spotřeba. Pokud řidič zvolí jízdu na spotřebu, není nereálné se dostat i na hodnotu okolo 7 l/100 km. Ta dle mého názoru vypovídá o tom, že si můžete koupit sportovní a silné auto zároveň, ale také se občas uskromnit a jet spořivě. Nemluvím ale o rychlé jízdě, k ní se totiž teprve dostaneme. Podvozek Giulie je velmi komfortní, každý den se s ním dá jezdit a jeho řidič nebude vyklepaný ani z kostek. Ve spojitosti s touto charakteristikou možná lehce překvapí, jak příkladně pevný podvozek je. Takřka nikdy nepřenáší výraznější rány do volantu nebo nepříjemnou zvukovou kulisu, i tak ale předává příkladnou zpětnou vazbu od kol a umožňuje tak absolutní kontrolu řidiči. S tímto pozitivismem přejděme k tomu hlavnímu, a to k D – Dynamic. Přepínám na voliči DNA a nechávám si tvrdé nastavení tlumičů. Hned si všímám, jak se naladění auta mění a začíná mě bavit ještě více nebo lépe řečeno úplně jinak, než tomu bylo doposud. Teprve teď se totiž začíná projevovat správný charakter motoru, který doposud sice rozhodně nebyl slabý, ale až nyní ukazuje svou sílu, a to především v posledních 1000 až 1500 otáčkách. Opravdu bych neřekl, že je to „jen“ čtyřválcový dvoulitr. Svou práci na tom odvádí i výborné naladění už v základu velmi povedené samočinné převodovky od ZF, která právě ve sportovním módu vytáčí motor na hranici 6 tisíc otáček, kde ze sebe vydává to nejlepší – později už bohužel uvadá a poměrně brzy zasahuje i omezovač otáček. Ve spojení s velkými hliníkovými pádly si sportovní jízdu opravdu užijete. Ač by oproti QV bylo možné Veloce v mnohém zatracovat – především pro nemožnost vypnutí stabilizačních systémů, dvoulitrový čtyřválec nebo nakonec i pro pohon všech čtyř kol – se celek jeví jako takřka mistrovské dílo. Právě pohon Q4, který standardně upřednostňuje zadní nápravu, dodává notnou dávku jistoty, jíž řada potenciálních zákazníků vyžaduje. V zatáčkách je zároveň neskutečným pomocníkem a s preferencí zadní nápravy dodává i přiměřenou dávku zábavy. K hodnocení, že jde o řidičsky neuvěřitelně povedené auto, přispívá i ideální rozložení hmotnosti 50:50, jeden z nejstrmějších převodů řízení vůbec a koeficient odporu vzduchu pouhých 0,26. Samozřejmě ono „nikdo není dokonalý“ platí i pro Alfu, u jízdních vlastností – pokud neberu v úvahu nevypínatelné ESP – kritiku ale nečekejte.

 

Závěr slovy pravého řidiče: ano, či určitě?

Poslední a ta hlavní otázka by měla být „ano, či ne“, ale lépe znějící a více blízká pravdě je ta, na níž se ptám v nadpise posledního odstavce. Důvodem je především to, že nevidím jedinou černou stránku auta jako takového. Není na něm prostě nic, co bych mohl kriticky vytknout. Mě osobně mnou první testovaná Alfa doslova nadchla a doporučuji ji zapojit do každé úvahy při koupi vozu této kategorie. Zněl snad ale závěr předchozího odstavce o nedokonalostech jako klišé, když už opět jen a jen chválím? Možná, musím ale zmínit cenu. Ta se totiž u námi testovaného auta pohybuje okolo 1,8 milionu korun, a to rozhodně není málo. Je potřeba ale poznamenat, v jaké třídě se nachází a kde začíná. Základ pořídíte za bez koruny 900 tisíc, Veloce pak od 1.309.500 Kč a Veloce Ti za 1.504.500 Kč. Za takovou cenu v obou posledních případech dostáváte tu nejlepší automatickou převodovku na trhu, vyspělý pohon 4×4, výjimečné jízdní vlastnosti, takřka plnohodnotnou výbavu a úsměv, který vám vykouzlí na tváři, za tuto cenu přidá málokdo z konkurentů, možná dokonce nikdo. Proto bych řekl, že je Alfa nejen pro mě ohromným překvapením a věřím, že bude i pro vás, pokud mi budete důvěřovat a vydáte se také k testovací jízdě. Já osobně bych už přemýšlel, zdali nepřiplatit na vrcholné QV, které aktuálně začíná na 2.214.500 Kč a nepřiplácet dále za výbavu. Je ale pravdou, že už pro většinu z nás nejde o auto na denní ježdění. A právě v tom je testované Veloce Ti opravdu skvělé!

 

Lukáš Jeřábek & Jan Novotný

Sdílet: