Honda Civic: japonský samuraj ve dvou provedeních

Honda Civic: japonský samuraj ve dvou provedeních

Před několika dny jste si mohli přečíst, jak si kolega Petr užíval čas strávený s bílou Hondou Civic sedan. Já tu dnes mám také Hondu Civic, tentokrát pětidvéřový hatchback v jasně modrém laku. Bílou Hondu poháněla vznětová šestnáctistovka a tu modrou pro změnu také dieselová jednašestka. Ano, máme tu dvě téměř shodné Hondy, liší se pouze zadní částí karosérie, výbavou a najetými kilometry. Tak co? Která bude lepší? A co konkrétně oslovilo mě? Pojďte se do toho povídání se mnou ponořit.

 

Sportovec zvenku

Nevím proč, ale jméno značky Honda ve mě vzbuzuje sportovní pocity, asi to bude odkazem na motocykly této automoibilky nebo vzpomínkami na starší Civic Type-R či Accord a nebo dokonce na NSX, ať už starší nebo ten nejnovější. I poslední generace Civicu vyzařuje sportovností. A obzvlášť pětidvéřová verze. Obcházel jsem dokola obě karosářské verze několikrát a nemohl jsem se na ně vynadívat. Hledal jsem nějaký rušivý element v liniích karoserií, ale marně. Z mého pohledu jsou obě verze designově vyvážené, nicméně lépe na mě působí právě zářivě modré pětidvířko. Podlouhlé přední světlomety s ledkami navazují na mohutnou černě lakovanou masku chladiče, která nemá klasický gril jako téměř všechna ostatní auta. Z boku zaujmou krátké převisy karoserie. Dále je tu i linka stoupající od předních kol, přes kliky obou dveří se táhne až k hraně zadního světla, které má tvar lomeného oblouku. Ten na jedné straně končí u pátých dveří a na straně druhé přechází plynule v zadní křídlo, jež dělí zadní okno na dvě části. Druhé malé křídlo je ještě nahoře nad oknem. Jak říkám, nemůžu se zbavit pocitu, že toto je sportovně laděný vůz. Mě to mimochodem bez výhrad vyhovuje.

 

Sportovec i uvnitř

Takhle podle mě má vypadat interiér běžného auta současnosti. Od prvního pohledu jsou vidět moderní materiály a hlavně technologie. Řidič je ale hlavně obklopen ze všech stran. Základem je dobrý posez, o který se starají pohodlné a nízko posazené sedačky, jejichž boční vedení je hlavně v oblasti beder opravdu velmi dobré. Sedák i opěrák jsou dlouhé a podepřou nohy a záda i vyšším postavám. Sedačky byly v petidvéřové verzi kožené a v sedanu látkové, nicméně komfort poskytovaly obě verze stejný. Mohutný středový panel skrývá velikou schránku a nad ní loketní opěrku, která je v rovině s patou velmi krátké řadičky. Kulatá hlavice páky padne do ruky jako ulitá.Mě štvalo jen, že není upevněná a v ruce se protáčela (je to v obou testovaných kusech). Středový tunel se dále zvedá a rozšiřuje směrem dopředu ke středovému displeji. A zde byl pro mě asi největší problém, na který jsem u Civicu narazil, a to, že přední část tunelu je obložená vcelku tvrdým plastem, který překáží řidičovým kolenům. Měl jsem místy pocit, že jak někdo má tenisový loket, tak si si vypěstuju „Civicové“ koleno. Při běžné jízdě se dá najít poloha, při níž to nevadí, ale na té delší jsem si při použití tempomatu neměl kam odložit pohodlně nohu. No nic, zpět k interiéru. Středový displej multimediálního centra s navigací se bohužel ovládá dotykovými tlačítky po stranách displeje, jenž nereagoval úplně svižně. Například pro zeslabení či zesílení zvuku jsem musel tlačítka stlačit opakovaně, aby fungovala. Jinak celý systém reaguje velmi pěkně a svižně, každá změna obrazovky je ale doprovázena animovaným překreslením, které vlastně uživatele zdržuje. Jako jeden z mála systémů, které jsem viděl, má ten Hondí mechanické tlačítko na úplné vypnutí displeje. Stačí zmáčknout a je tma, což je super při nočních cestách. Ovládání ventilace je rozděleno na dvě části, jedna má mechanická tlačítka pod displejem a druhá je právě součástí systému zobrazeném na displeji. Nicméně je skvělé, že jej řidič nemusí lovit kdesi v hloubi menu, ale vyvolá ho stiskem jednoho tlačítka. Za zmínku stojí určitě i široký dobře tvarovaný věnec tříramenného volantu. Na jednotlivých ramenech se nacházejí tlačítka k ovládání tempomatu, telefonu a nebo hlasitosti. Za volantem se nacházejí tři oddělené přístroje, vlevo ukazatel teploty motoru, vpravo ukazatel stavu paliva a uprostřed je veliký displej sdružující ručičkový otáčkoměr a číselný rychloměr v jednom. V prostoru okolo se zobrazuje mnoho informací o aktuální spotřebě nebo cestě. Nad tímto displejem jsou umístěny dva led pruhy, které za jízdy mění barvu od jasně bílé přes jemně zelenou až do sytě zelené. Zpočátku jsem dumal, jaký to má význam. Vlastně jednoduchý, informuje řidiče velmi nenásilně o ekonomice jízdy – čím více zelená, tím lepší spotřeba. Dle mého názoru je to velmi elegantní řešení, jak informovat řidiče o tom, jak šlape po plynovém pedálu. Už jsem popisoval přední sedadla, tak teď ještě ta zadní, jenž si v pohodlí s těmi předními moc nezadala. Jen je obecně v Civicu vzadu málo místa, jak pro nohy, tak pro ramena a i nad hlavou. Za to v kufru je místa dost, tedy alespoň v té pětidvéřové verzi. Do kufru je dobrý přístup i přes otevřené páté dveře, včetně zadního okna. Navíc plátěná roletka v případě potřeby nikde nezavazí. U sedanu je velikost kufru srovnatelná, jen praktičnost nákladového otvoru je menší.

 

A hlavně duch sportovce: i za volantem.

Duchem bojovníka myslím na sladění motoru a převodovky, které je nadmíru povedené. Ač se jedná o pouhou jednašestku s 88 kw, ve srovnání s konkurenty stejného obsahu a podobného výkonu ta hondí jela opravdu excelentně. V první chvíli jsem opravdu nahlédnul do malého techničáku, jestli to je opravdu 1.6 a ne větší motor. Motor se nechá ochotně vytáčet i do vyšších otáček, jako by to ani nebyl diesel, ale klasický japonský točivý benzín. Pokud jsem si dal záležet při řazení mezi dvojkou a trojkou,přední kola patřičně prohrábla. Pravda je, že ve vyšších otáčkách již byl motor hlučnější ,a to zvláště u modrého Civica. Jak jsem psal výše, řadící páka je hodně zapuštěná do středové konzole a pro mě na ideálním místě, takže tam jednotlivé kvalty zapadaly po krátkých drahách velmi hladce. Záběr spojky byl u obou modelů hned od spodu, což není dnes úplně běžné u konkurence, zase možná proto, že to je jakási známka sportovnosti. I naladění podvozku je spíše sportovně tvrdší, ale ne na úkor komfortu. Dokonce se ani na horších cestách neozývaly žádné rány od podvozku. Standardně jsem si projel svá oblíbená místa, kde mohu posoudit, co mi delá podvozek.Ted odHondy držel v zatáčkách jako na kolejích. Modrý civic byl navíc vybaven jakousi verzí adaptivních tlumičů s dvěma jízdními režimy, nicméně já jsem nezaznamenal mezi jednotlivými režimy téměř žádný rozdíl. S modrým pětidvířkem jsem strávil mnohem více času a najel jsem s ním něco přes 500 km. Spotřeba se mě konkrétně ustálila na 5 litrech na 100 km, což si troufám říci, že je velmi slušný výkon.

 

Japonské technologie: solidní překvapení

Dnes už je samozřejmostí, že jsou vozy této třídy vybaveny mnoha asistenty a moderními technologiemi. A ani Civic se nenechá zahambit. Například adaptivní tempomat je nabízen již od základního modelu. Testovaný vůz je navíc vybaven různými jízdními asistenty, jako udržení vozu v pruhu či hlídání mrtvých úhlů či parkovací asistent a couvací kamera. Multimediální systém má široké možnosti připojení, ale tou nejlepší je kompatibilita s Apple car či Google Auto. Má prostě vše, co od moderního vozu 21. Století můžete čekat a potřebovat.

 

Honda Civic 1.6 i-DTEC: jak to shrnout.?

Pro mě je Civic největším překvapením v nižší střední třídě za několik posledních let. Nejenže má opravdu neokoukané křivky, a to jak karoserie tak i interiérové linie, ale hlavně osloví jízdními vlastnostmi a energií japonských motorů, v případě jak dnes testované naftové šestnáctistovky, tak i dříve testované benzínové patnáctistovce. Pravda, při prvním pohledu na ceník se jeví Civic proti svým konkurentům jako méně výhodný, při podrobnějším pohledu ale zjistíte, že je nový Civic v každé verzi velmi dobře vybaven a má již mnoho prvků, jež konkurenti nabízejí až za další příplatky, takže je ve finále cena docela příznivá. Za necelých 800 tisíc můžete mít velmi dobře vybavený vůz, za kterým se ledaskdo ohlédne. Pokud bych hledal zástupce nižší střední třídy, určitě bych měl právě Civica v hledáčku, a to ve variantě pětidvéřový hatchback. Jako motoristický nadšenec bychnicméně šáhnul přeci jen po benzínové přeplňované jednapětce s výkonem 180 koní a manulní šestistupňovou převodovkou. I diesel je ale milým překvapením a určitě svou klientelu najde.

 

 

Jiří Simon

Sdílet:

Zanechat odpověď

Musíte být přihlášen pro vložení komentáře.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.