Yamaha XSR 900: vlk v rouše beránčím

Yamaha XSR 900: vlk v rouše beránčím

Autor: Jiří Babický · Fotografie: Jiří Babický

Retro motorky dnes nabízí kdekdo. Pozadu samozřejmě nezůstala ani Yamaha, která v případě XSR 900 dodává ještě něco navíc. Když nahlédnete na oficiální stránky výrobce, takzvané XSRko najdete v sekci označené jako Sport Heritage neboli hezky česky Sportovní Dědictví. Není to žádný obyčejný coffee racer nebo „jen“ retro motorka, XSRko se hlásí k celé historii sportovních motorek. A s naprostou upřímností, ač na to na první pohled možná nevypadá, hlásí se pěkně zostra. Yamaha představila první XSR 900 v roce 2016 a od té doby na ní slyšíme jen chválu, takže jsem si opravdu chtěl zkusit model roku 2020, právě již zmiňované XSRko. V loňském roce jí měl v rukách Pavel a byl nadšený, a teď konečně přišla řada na mě! Pokud se těšíte alespoň z poloviny tak jako já, určitě věnujte následujících pár minut právě mě a tomuto článku!

Retro „biků“ je na trhu opravdu hodně, ale XSR je tak trochu jiné. Ano, má sice lehce retro design (já bych to nazval spíše designem klasickým), ale ve výsledku je to prostě povedený naháč. Tahle mašina se hlásí k celé řadě špičkových sportovních strojů, avšak moderně. Yamaha by nejspíš mohla celou motorku dát na trubkový rám, odpružit jí klasickými pružinami, zahodit veškerou elektroniku, a nebýt EURO Norem, mohli přihodit i karburátor. Zkrátka mohli přivést k světu hodně retro mašinu a zahodit všechen vývoj, kterým si motorky za posledních několik desítek let prošly. XSRko však ztvárnili jinak. Tento stroj je doslova pocta sportovním motorkám, svým klasickým vzhledem avšak s perfektními technickými dispozicemi nabízí místo obyčejného svezení dravou jízdu. Jak už jsem řekl,  ať už se tváří retro jak chce, vy se nenechte zmást a dejte této mašině prostor k rozohnění, ona vás nezklame. Už jen její zařazení mezi „Sportovní Dědictví“ napovídá, že je ráda představována s odkazem k sportovním motorkám. Čím? No tím, že je to prostě další vyladěná sportovní mašina v táhlé řadě povedených modelů od Yamahy.

 

 

First things first aneb Design

Jak už jsem psal, design této motorky je provedený jakožto „blend“ klasického naháče s trochou té retro tapety. Já jsem pro tuto super kombinaci vždy nadšený. Paradoxně, ač by se zdálo, že na naháči toho vlastně z pohledu designu moc vymyslet nejde (prostě rám, motor, nádrž a zbytek, co tvoří ostatní vnitřnosti), u Yamahy si dali záležet na spoustě detailů, které dělají z téhle motorky úžasně propracovaný designerský kousek.

Za prvé, barva. Od roku 2016 přichází Yamaha každý rok s novou barevnou kombinací a ani o jedné z nich se nedá říct, že by nebyla trefou do „černého“. Pro mě je asi nejvýznamnějším provedením žlutá k 60. výročí. Ale i barevná kombinace pro 2020 se mimořádně povedla. Na testování jsem dostal hned tu druhou kombinaci, tzv. „80 Black“ podle klasického schématu barev Yamaha z 80. let 20 století. Černá se zlatým proužkem je v kombinaci s výrazným nápisem Yamaha – který leží na červeném podbarvení – správně šmrncovní. Ostatní pýchy jejího designu jsou o mnohem menších detailech. Yamaha nešetřila na kvalitním kovu, a tím je styl téhle motorky doveden k dokonalosti. Jak by řekl fajnšmekr, „není to žádný plasťák“. Podíváte-li se na hliníkové kryty nádrže, držák předního světla, nebo třeba držák blatníku, stupačky, páky, držák budíku atd., všude najdete hliník, žádné plasty! To samé užití vidíme u šroubů na motoru a spojce, na krytkách a v dalších hlubších vnitřnostech tohoto stroje. Ten, kdo tuhle motorku navrhoval, věděl, co dělá a dává nám najevo, že to s odkazem na celou historii sportovních motorek od Yamahy myslí smrtelně vážně. Osobně se mi líbila i zadní lampa. Je na můj vkus sice trošku větší, a pozor je třeba si dávat při nastupování (aby nedošlo k ukopnutí), ale k téhle motorce prostě patří. Znovu připomínám, trochu retra se dalo ubrat na předním světle. Kovové držáky, jak u světel, tak na přístrojových deskách (takový kulatý displej, který klasický budík povznesl do 21. století), všechny tyto nutné doplňky jsou dovedeny k perfektnosti. Očividným problémem ovšem je, že retro technologii Yamaha použila i uvnitř světla. Chápu, design je jedna věc – na které si výrobce zakládá – ale raději bych měl retro obal s pořádným LED světlem než tu „světlušku“, kterou do předního světla dala Yamaha. To samé platí s blinkry… I když tam se dá za pár peněz koupit moc hezký upgrade na LEDky.

 

Sport Heritage jak má být!

Konečně házím nohu přes XSR900 a můžu vyrazit na cestu. Na motorce jsou fungl nové krásně mastné gumy, takže začínám s nastavením na B. Yamaha si s označováním módů moc hlavu nelámala. Režimy skrývá za písmeny A, STD a B – prostě standard, pro áčka a pro blbečky, pro trakci i pro palivovou mapu. Posed na motorce je od prvního okamžiku pohodlný. Ve své podstatě je skoro neutrální, o chlup vzpřímenější než na modelech MT. Pocitově jsem jen lehce nakloněný dopředu, ale rozhodně nepadám na řídítka. Jak si tak pohodlně sedím, motorka mě nenápadně nutí tahat za plyn. Ovládání je velice příjemné a intuitivní. Jen pár tlačítek ale žádné zbytečnosti. Přehledný, jednoduchý displej tak, aby vám zbytek smyslů zbyl na řídítka a především požitek z jízdy. Když už se konečně trochu ošoupala zadní guma, přepínám na “STD” a hned chvilku po tom na „A“.

A jaké je přepnutí na A? Jako byste motorku polili živou vodou! Teď se mění z pohodového beránka o vyhlídkovém ježdění a koukání po krajině na opravdového kovového divokého vlka, s kterým budete lovit jednu plechovku za druhou. Převodovka motorky je poskládaná hodně do síly a její rychlosti jsou docela krátké, takže tam sypu jeden kvalt za druhým a motorka táhne jak drak. Chce si to ještě trochu pohrát s kontrolou trakce a nenechat jí moc kecat do řízení, pak teprve to má tu správnou šťávu. Motor i nastavení jsou zde přehlídkou jedněch z nejlepších, co jsem tuhle sezónu mohl otestovat. Kapalinou chlazený tříválec s pootočenou klikou je prostě extra třída. I když má motorka označení 900, motor má ve skutečnosti jen 850 ccm, s pořádným krouťákem však táhne zdaleka lépe, než byste čekali. Zároveň je motorka příjemně kultivovaná, předvídatelná, a tudíž s dobře nastaveným odpružením přináší klopení zatáček úžasnou zábavu. Zkrátka, vše funguje, jak má. Po jízdních vlastnostech ji hodnotím celkově jako sportovní, zábavnou a perfektně ovladatelnou. Takový opravdový „wife material“.

 

Verdikt: retro klasika pro 21. století

V XSRku se Yamaze povedlo vyladit nadčasový design a moderní techniku do kombinace, která je krásná, klasická, zábavná a ještě jednou… Zábavná.  Pro shrnutí, XSR900 bych zařadil mezi moderní naháče s retro designem. A že by se uchazečů o takové označení našla spousta. Vypadá klasicky ale s moderní technikou. Rovná se?  Jednoduše ten nejlepší výsledek, jaký je možný dát dohromady. Jako naháč nečerpá svůj potenciál vyloženě z maximální rychlosti, ale raději se pyšní svou silou, schopností zrychlení a krouťákem. XSR900 představuje ten zlatý střed, který často jakožto řidiči tělem i duší hledáme.

Připomeňme si, že motorka je pro zábavu, pro klopení v zatáčkách, pocit ovladatelnosti a maximální nadšení z jízdy. Můžete jet jen kousek, nebo třeba celý den a zaručuji vám, že tahle motorka vás nepřestane bavit. Takže vlastně pojedete dál než „jen kousek“. Navíc cena činící necelých 240 000 Kč je za tuhle krásku víc než příznivá. A s tímhle konečným (milým) překvapením je na čase dnes skončit. Tak zase někdy příště…

 

Jirka Babický

Sdílet: