Opel insignia GS 1.6 turbo: (nejen) červená jí sluší

Ne, nejedná se o krásnou dámu, které by slušely červené letní šaty. Jsme magazín zabývající se především auty, a tak jde samozřejmě o auto. Čeština nám však velmi příjemně dává možnost mluvit o autě jako o ženě. V tomto případě se jedná o Opel Insignia Grand Sport v jasně červené barvě, která jí opravdu moc sluší. Není to však barva lakování, co mě předurčilo již poněkolikáté testovat druhou generaci novodobého manažerského sedanu z Rüsselsheimu. Co se motorizace týká, naší redakcí totiž prošla už v mnoha provedení a i se všemi třemi tvary karoserie (klasický liftback i kombi). Dnes nás čeká v Insignii (staro)nový benzínový čtyřválec 1.6 Turbo, který nepřímo nahrazuje vrcholové dvoulitrové turbo a zaujímá tak se svými dvěstě koňmi pomyslný vrchol v nabídce. Z menší Astry, kde tak zaujímal obdobnou pozici, jej známe jako klidný, avšak úctyhodně výkonný TOP, i proto jsme se na jeho implementaci v Insignii hodně těšili. Dokáže však u většího a těžšího auta obstát a suplovat poněkud „základní“ jednapětce či nahradit daleko silnější dvoulitr? Pojďme se na něj podívat…

Insignia GS – ladné tvary sportovkyně. 

O tvarech Insignie druhé generace jsme tu již psali mnohokráte. Je to po čertech povedené auto, ať se na něj podívám z jakéhokoli úhlu. Navíc dodává jasně červená barva testovaného modelu punc jakési sportovnosti. K tomu přidejme vzadu dvě koncovky výfuku, jemné křídlo, a je to. V interiéru sportovní nádech dodává černá stropnice, sportovní volant se sportovními pedály z oceli a sportovní hlavice řadičky. Já osobně mám celočerné interiéry v autech raději, než ty kombinované nebo dokonce celé světlé. V interiéru je jinak místa dost ve všech směrech, možná jen to místo pro hlavu na zadních sedadlech není úplně pro čahouny, ale to je daň za ladné křivky karoserie a navíc já vzadu opravdu sedávat nebudu :-D. Za volantem si najde ideální polohu snad každý. Testovaný model byl vybaven sportovními ergonomickými sedadly s certifikací AGR v kombinaci kůže / látka, které se dodávají jako standard do vyšších výbav. Už ty mají dobré vedení a strávit v nich na cestách několik hodin nedělá problém. V „béčkové“ Insignii je posaz za volantem níže, než v její předchůdkyni, což je pro sportovně založené řidiče zajisté velké plus. Díky tomu navíc vybraní nabývají příjemně utopeného dojmu, což je i můj případ. Tříramenný volant se seříznutou spodní částí, z příplatkové sady OPC, padne dobře do ruky. Inisignia má možnost volby digitálního přístrojového štítu již od faceliftu minulé generace. Přístrojovka kombinuje klasické analogové budíky, na které navazují ty digitální z velkého 8palcového displeje. Nicméně design a rozložení se od minulé generace nijak významně nezměnil, což v žádném případě neberu jako vadu. Jako jeden z mála zástupců na trhu zobrazuje přístrojovka Insignie i informace, které by člověk u limuzíny střední třídy nečekal. Jsou to napětí v elektrickém systému a teplota nejen chladící kapaliny, ale také teplotu oleje. Ta se může hodit při sportovnější jízdě, protože olej prochází přes turbodmychadlo, které je náchylné na nesprávné zacházení. S novým modelovým rokem si však jednotlivé zobrazované hodnoty můžete volit v rámci individualizace. V centrální části displeje si může řidič zobrazit mnoho dalších informací uvnitř kruhu s ukazatelem rychlosti, i když jsem já osobně preferoval zobrazení informací na dobře čitelném HeadUp displeji. V Insignii jsou velmi dobře ergonomicky rozmístěné ovladače a tlačítka všech vymožeností, a že jich v té testované bylo. Prostě někam po paměti šáhnu a udělá to přesně to, co čekám (samozřejmě je toto částečně způsobeno dlouhodobým používáním vozů této značky). Jedinou novinkou pro mě byla nová verze multimediálního systému Intelilink. Ten nejen změnil grafické rozhraní, ale i výrazně zrychlil. Bohužel jsem v něm ale nenašel některé volby, které bych si chtěl nastavit a teď nevím, jestli byly z nabídky prostě zrušeny nebo jen přesunuty někam, kde bych je nehledal. Kvalita zpracování interiéru je na vysoké úrovni, tytam jsou vrzající plasty minulé generace. Při běžné jízdě je v interiéru výtečný akustický komfort, kterému přidávají také příplatková dvojitá boční okénka dostupná v odhlučňovací sadě za rozumných 2.600 Kč. Pak si posádka může vychutnávat hudební produkci z audiosystému společnosti Bose ještě o něco lépe. Ten mimochodem v Isnignii hraje možná zcela nejlépe z celého segmentu.

1.6 Turbo aneb „jen“ o deci více.

Červenou krásku pohání, jak už jsem zmínil na začátku, 200koňový benzín o objemu 1.6 litru s označením (1.6 SHT, 147 kW / 200 k). Ano je to ten samý motor, co je nabízen jako vrcholová varianta pro model Opel Astra. Po nástupu emisních limitů EURO6c (loni v září) Insignia přišla o svůj vrcholový benzínový dvoulitr s výkonem 260 koní (jak Insignie jezdila s ním si můžete přečíst zde https://www.motorvize.cz/opel-insignia-gs-jako-grandiozne-suprovy/). Opel pak přidal do nabídky tuto dvousetkoňovou šestnáctistovku z Astry i do Insignie a abychom předešli všem pochybnostem, jde opravdu o shodný motor (nikoliv třeba ten, který jezdil v poslední verzi Zafiry nebo Cascady). Tento motor i díky přidanému filtru pevných částic plní nejnovější emisní normu EURO6d Temp. V testovaném voze je spojen s manuální šestistupňovou převodovkou, která má skvěle vymezené, ač trošku delší dráhy jednotlivých rychlostí. V nabídce je i automatická převodovka, nicméně také „jen“ šesti stupňová – starší varianta hydrodynamického měniče (opět shodná kombinace s Astrou), nikoliv nový osmistupňový aisin určený výhradně Insignii. Navíc lze tento motor kombinovat s pohonem pouze předních kol. Pár sekund po nastartování se uklidní, a pak už má téměř dokonale hladký chod. Do interiéru se od něj nepřenáší žádné nežádoucí vibrace a ani hluk, tedy v nižších otáčkách. Pokud se Insignii trochu šlápne po „krku“, od motoru a výfuku se ozve tlumené bručení, no na přeturbenou 1.6 až nečekané. Jednašestka má oproti mému původnímu očekávání více než dostatek síly na 1,5 tuny vážící sedan. Na běžnou jízdu stačí „lechtat“ plynový pedál mezi dvěma a třemi tisíci otáček, motor poslouchá jako hodinky. Při takové jízdě se ale 1.6ka může zdát taková laxní, i když spořivý řidič nebo moje žena bude v těchto otáčkách spokojen/a. Ta správná legrace začíná při překročení 4000 otáček, to se v motoru probouzí ďábel a ukazuje růžky a ty postupně rostou až téměř k šesti tisícům. Vyzývá řidiče, aby „tam“ házel jeden kvalt za druhým. Při srovnání se slabší jednapětkou je tak výkonnější bráška určitě lepší jak o pouhou deci, a to i třebaže je jejich výkonový rozdíl pouze 35 koní. V ceně se pak liší při spojení s manuální převodovkou o vcelku přijatelných 36 tisíc korun, což narovinu vůbec nestojí za přemýšlení (volil bych silnější 1.6). Ve spojení se šestistupňovým automatem je však dražší o 62 tisíc korun a hned vysvětlím proč – s automatem se totiž v této variantě (trochu nepochopitelně jen u této motorizace) pojí i adaptivní podvozek FlexRide, který je jinak k dispozici pouze pro čtyřkolky a za příplatek pro dvoulitrový diesel. Insignia je jako pětimetrový koráb ideální na dlouhé cesty, však jsem si s ní také střihnul několik stovek kilometrů po našich dálnicích, tedy převážně po té naší „nejslavnější“. Podvozek je pevný, ale při tom velmi komfortní i na těch nejrozbitějších úsecích. Daná motorizace ale svádí ke svižnější jízdě po okreskách. A i to zvládá Insignia bravurně, ochotně se nechá zlomit do každé zatáčky a při výjezdech poslušně vystřeluje vpřed. Podvozek opět sedí velmi dobře, neodskakuje a přitom tlumí nerovnosti asfaltu. Posledním aspektem, na který jsem koukal, i když v tomto testu spíše přes prsty, a to díky stylu jízdy, je spotřeba. Výrobce udává, že by Insignia GS 1.6 turbo měla jezdit v kombinovaném provozu za 6,6 litrů benzinu na 100 km. Přiznám se bez mučení, že při sportovním stylu jízdy jsem o této spotřebě ani neuvažoval. Avšak výsledných 8,1 mě velice překvapilo, mile. Čekal jsem hodnoty spíše někde kolem 10, protože ve svém Opel Adam S s motorem 1.4 turbo jezdím za 8 litru, když jsem vcelku „hodnej“ a Adam je o půl tuny lehčí. Takže za mě pecka. Za týden s Insignií jsem si užil komfort i dynamiku, které mi poskytovala. Jediné, na co si musím postěžovat, je systém Start-Stop. Ten mě nechal několikrát na křižovatce s vypnutým motorem, a to i po opakovaném sešlápnutí a vyšlápnutí spojky a povolení brzdy. To je způsobeno především nastavením Opelu, který nestartuje motor po sešlápnutí spojky a zařazení (z neutrálu), ale až po puštění brzdy (to aby byl motor asi chcípnutý ještě o 0,5 vteřiny déle). Tak jsem ho pak začal vypínat a bylo…

Opel Insignia je srdcová záležitost.

Já si prostě nemůžu pomoct, ale v mých očích je Opel Insignia asi nejlepší auto ve střední třídě na současném trhu (pokud tedy vynechám prémiové automobilky). Nemluvím jen o designu, protože ten je subjektivní a co se líbí mě, nemusí se líbit druhému. Co se ale týká ergonomie interiéru a jízdních vlastností, měl jsem možnost vyzkoušet i jednotlivé konkurenty v daném segmentu. A pouze v prémiových vozech bych našel přemožitele. Dnes testovaná motorizace je velmi zábavná a přitom se s ní dá jezdit za spotřebu, která Vám neudělá vítr v peněžence.  
V Čechách se hodně srovnávají různé vozy s modely od Škodovky a já se tomu také nemohu ubránit. Opel Insigina a Škoda Superb jsou motoricky a výbavově velmi podobná auta. S oběma jsem strávil vcelku hodně času, a to i v různých motorizacích či verzích. A zodpovědně musím říct, že Superb má lepší kufr či o trochu více prostoru na zadních sedadlech. Zbytek vozu podle mého názoru lépe připravili v Rüselesheimu (u Opelu). I cenově vychází Insignie téměř stejně (řekněme spíše lépe – přes milion se dostane jen málokdo, což se u Superbu říci nedá), proto bohužel nechápu, proč u nás nezaznamenává žádné velké prodeje. Za první pololetí 2019 se prodalo pouhých 170 kusů. Jestli se čeští zákazníci bojí toho, co se bude dít s Opelem pod křídly PSA, opravdu nevím a nechápu to. No mě nezbývá nic jiného než popřát Insignii lepší prodeje, protože si to určitě zaslouží. Dnes testovaná verze je toho jednoznačným důkazem – já osobně jsem nenašel žádný závažný důvod, proč si ji v případě selekce na poli střední třídy nepořídit. Tak zase někdy, milá Insignie…

Jirka Simon