Land Rover Defender 110 P400: do terénu bez kompromisů a s velkým „wow“

Britská terénní legenda jednoduchosti a spolehlivosti, která vydržela ve výrobě téměř 70 let, přichází v nové generaci – výrazně více nabitá technikou, pohodlnější a už ne tolik zaměřená na práci a užitečnost, nýbrž ve velké míře i na styl a komfort. Když kdysi přišla nabídka jejího testu, neváhali jsme ani vteřinu a z nabízených variant vybrali tu minimálně pro motoristického novináře (rozuměj nadšence) nejzajímavější – P400 v sedmimístné variantě. Jedno písmeno a tři číslice v tomto případě značí přeplňovaný benzínový šestiválec s objemem 3 litry a výkonem 400 koní. Papírové hodnoty zrychlení 6,1 vteřin z nuly na sto také prozrazují, že tohle není žádný louda. Naopak. 2360 kg pohotovostní hmotnosti zase napovídají, že se nebude jednat o nedochůdče. Tolik asi k úvodu testu tohoto ikonického vozu. Pokud i vás zajímá, jak funguje ona „legenda po 70 letech“, jak moc jí (ne)prospělo nabití technikou či do jaké míry si zaslouží vaši pozornost, pak určitě zůstaňte s námi.

 

Vzhled: tradičně funkční, i když sem tam dosti moderní

Začneme statickou obhlídkou. Použití některých designových prvků jednoznačně příslušnost k původnímu legendárnímu modelu prozrazuje. Tvar, silueta oken, zadní světla, nebo malá okénka u stropu jsou neklamným odkazem na původní vůz. Zepředu jde o směs poměrně velkých ploch narušených vodorovnými linkami a velmi výrazně působícími světly. Mohutně vytažené blatníky auto opticky ještě zvětšují. Defender tak mohutně nejen působí, ale s délkou 5018 mm a výškou 1967 mm patří rozhodně mezi ty největší „osobní“ auta, jaké na silnici potkáte. Na největší SUV od Škodovky, Kodiaq, budete koukat celkem shora. Posouzení vzhledu nechám na čtenáři, ale myslím, že design užitkového auta s puncem luxusu nejednomu lumbersexuálovi jistě imponuje. Uvnitř je to celkem podobné. Vypadá to, jakoby byl interiér stále relativně jednoduchý, skoro jako když by byl až spartánsky střízlivý do té míry, že odhaluje kusy karoserie, ale je to jen na oko. Ve skutečnosti jde o luxusní místo vybavené skvělou elektronikou a celkem kvalitními materiály. Obzvláště velký displej s překrásně jemnou a elegantní grafikou prozradí, že tohle je auto do 21. století se vším, co k němu patří. Bezklíčkové ovládání, vyhřívaná sedadla, volant i přední sklo, čtyřzónová klimatizace, elektricky nastavitelný volant i sedadlo napovídají, že tohle už není jen pro drsné chlapy. A taky je tu všude spousta místa, a to nejen na sedadlech, ale i v kufru s celem 743 litry objemu.

 

A přeci jen na krátkou zastávku u moderní techniky

Je tu tolik lákadel a „udělátek“, že se u nich ještě zastavím. Pochvalu zaslouží to, že se terénní výbava dá ovládat vždy přes mechanická tlačítka – výběr režimu systému Terrain Response 2, redukce převodovky, asistent pro sjezd svahů, nebo změna světlé výšky a podobně, mají vždy svá tlačítka. Kruhové ovladače se z komfortního režimu nastavování teploty dají změnit na ovladač výběru terénního režimu – ergonomické, elegantní a skvěle použitelné.

Zbytek možností pak najdeme na nádherně graficky provedeném centrálním displeji. Tam je například parádní zobrazení všech možných kamer, včetně „průhledné kapoty“, která pomáhá v terénu, nebo zobrazení vozu zvenku jako 3D modelu. Celá jedna sekce je věnována jízdě terénu. Přehledně jsou tak vidět stavy jednotlivých elektronických uzávěrek, radar pro měření hloubky brodění, nebo měření náklonů. Všechny funkce jsou přístupné z jednoho hlavního seznamu a považuji je tak za snadno dostupné, v tomto směru nelze než smeknout klobouk, jak dobře se povedlo tolik informací vměstnat do infotainment jednotky. Jiní, kteří přemíru funkcí nejsou do jednoho systému schopni měsíce či roky ukočírovat, by se mohli učit, i když u premium segmentu se už tak nějak s vyšší cenou počítá, že vše bude fungovat tak, jak má. Výhrady mám k ovládání na volantu, které mi přišlo ne moc přehledné a i provedení, kdy místo tlačítek najdeme jednu velkou „plošku“ posetou ikonami mi přišlo trochu nešťastné. Kreativitě se holt meze nekladou, i když tady je to asi otázkou zvyku a vkusu, kdy já osobně zatím nemohu být nakloněn.

 

Benzínový šepot

Pod kapotou testovaného kousku byl třílitrový, benzínový, přeplňovaný šestiválec s parametry úctyhodnými i na poměry sportovní kupé, natož pak ve velkém SUV, od něhož se velké sportování úplně neočekává. 550 Nm v širokém rozsahu otáček a 294 kW (400k) jsou dost i na 2,3 tuny vážící vůz. Dokáží jej rozpohybovat na stovku za 6,1 vteřiny a samozřejmě ani v terénu o výkon není nouze. Na dnešní poměry jde o poměrně vzácnou pohonnou jednotku a jistě nebude pro tento model tou nejčastější, neboť ani její provoz nebude levný. Z 90litrové nádrže odčerpává Defender palivo při opatrné jízdě rychlostí 12 litrů na sto km. I přes instalaci mild-hybridního ústrojí pak není 15 litrů po městě žádnou vzácností, takže na vození dětiček do školy bych asi zvolil jiný vůz. Ostatně v tom městském provozu je nejen spotřeba, ale i mohutnost spíše překážkou. A to je tak asi vše, co bych pohonné jednotce, před níž musí smeknout snad každý motoristický fanda, mohl vytknout. Ten benzínový šestiválec je totiž svým chováním naprosto parádní pro jakýkoliv režim jízdy. Je klidný, tichý, při zátěži s překrásným zvukem, který úžasně lahodí v celém spektru otáček. Většinou ho ale sametová osmistupňová automatická převodovka s hydrodynamickým měničem nechává jen klidně odpočívat kolem 1500 otáček. A to i na dálnici. Tady přichází druhé překvapení, jakou proměnnou Defender prošel. Řidič se sice nezbaví dojmu, že řídí velmi velký a těžký vůz, Defender však na především na silnici překvapí kultivovaností, klidem a tichem. I tak velká karoserie, jakou Defender nese, je tichá a klidná. A zrovna po dálnici vedla naše první cesta s tímto vozem do míst Defenderu zaslíbených. Do Offroad Klubu v Milovicích, o jehož návštěvě bude, pochopitelně, řeč v následujících řádcích.

Nikdo netestuje tolik, co my testujeme.

Defender už před jeho uvedením proslavil jeden agent, jehož jméno začíná na B. Jiný agent, jehož jméno začíná také na B, prohlásil něco, co se nám hodí do titulku. Auta tohoto typu se nám do rukou nedostanou každý den, a tak stejně jako podobně zaměřený Suzuki Jimny, jsme Defendera vzali do těžšího terénu Milovického Offroad Klubu, aby nám ukázal, co v něm je. Terénní schopnosti jsou to, co jej právě ta dlouhá léta tak odlišuje od všeho ostatního, co běžně můžeme na silnici potkat. Můžeme mu k dobru přičíst, že přes své terénní ambice je velmi pohodlný i na silnici, ale k tomu ještě dojdeme. Podzimní odpoledne, tu a tam vysvitne slunce a my vjíždíme do areálu, který má pro Defender všechny možné překážky – od brodů, přes bahnité louky a lesní trialové překážky. Už to tu trochu známe, a tak po krátké obhlídce nastavujeme Defender do terénního režimu a zkoušíme první překážky. Při první výměně řidiče žasneme nad tím, jak vysoko si je schopen aktivní podvozek Defenderu zvýšit světlou výšku. V číslech je to o 145 mm, reálně to vypadá prakticky na dvojnásobek. Druhý postřeh mnou předaný zní: jak je to “offroudění” vlastně snadné a jak Defender ty nástrahy zvládá prakticky bez pomoci řidiče. Žádné drama, žádné obavy o podvozek, žádné vytáčení motoru se nekoná. Lehkým přidáním plynu dáte Defenderu pokyn a on jej vykoná. Není snad ani nutné se obtěžovat výběrem terénního režimu, Defender ví, jak na to. Omezením pro těžší terén a bláto jsou samozřejmě silniční pneumatiky a absence přední uzávěry diferenciálu, ale jinak díky masivní světlé výšce, která umožní i vysoké nájezdové úhly (38 ° vpředu a 40 ° vzadu), a tak se vlastně ani není třeba bát o nárazníky. Dalším omezením je velikost a manévrovatelnost 5metrového vozu v lesním terénu a na užších cestách. Stejně tak je omezením obava o auto, které v této konfiguraci stojí 2,5 milionu korun. A posledním, tím největším je pud sebezáchovy, který mozku radí některé věci prostě nezkoušet, i když by se jich Defender určitě nebál. A tak vlastně, ač mé poslední věty hovořily o omezeních jízdy v terénu, se závěrem sluší říci, že toho Defender zvládne zhruba tolik, co čekáte – hodně, a tak umí jako velké SUV s terénními schopnostmi i komfortním naladěním pro jízdu po silnici zaujmout poměrně široké portfolio zákazníků.

Kazmův zakopaný Range Rover: historie překvapí zejména počtem oprav

 

Závěrem: Defender s velkým D

Defender není žádné SUV. Je to čistokrevný offroad. Neměl by se dostat do rukou někomu, kdo jen potřebuje na silnici lépe vidět a chce, aby se mu lépe nastupovalo. Takových aut jsou zástupy. Tam, kde SUV končí, Defender začíná, a to je vlastně tím nejlepším možným zjištěním. Defender je – a udělám všechno proto, abych se vyhnul slovu “stylový” – moderní realizací klasického offroadu, který je určen a zrozen pro těžší terén. Jeho výbava i technika je tomu podřízená. Na silnici se ale chová velmi poslušně hlavně v přímém směru, v zatáčkách jsou pak ty tuny sice cítit, avšak jako takový je Defender stále příkladně komfortní. Takže v této oblasti jde o jistý kompromis, přestože jakkoliv rozbitá silnice pro něj není problém. V terénu mu pak jde o nekompromisní výkon, který může nabídnout podobně střižený Mercedes G nebo možná Toyota Land Cruiser. Defender je tak žhavou novinkou, která do velmi kvalitního balíčku už tak povedeného terénního vozu, přikládá i notnou dávky moderny, jenž nelze než přivítat. Na závěr tak nezbývá než mu popřát hodně štěstí, protože věřím, že nejen pro nás, to bylo zajímavé zpestření, které rozhodně vítáme.

 

Jan Nemrava
#AUTOHLED.cz