Hyundai Tucson N Line 2.0 CRDi 4×4: sportovní kabátek a překvapivě klidný diesel

Hyundai Tucson N Line 2.0 CRDi 4×4: sportovní kabátek a překvapivě klidný diesel

Autor: Jakub Kameníček · Fotografie: Jakub Kameníček

V dnešním testu si povíme o vozu, který patří v portfoliu automobilky Hyundai a v daném segmentu osobních aut, kompaktních SUV, mezi prodejně nejúspěšnější auta na českém trhu. V těsném závěsu za modelem i30 se dere konkurencí právě námi dnes testovaný Hyundai Tucson. A s příchodem roku 2020 slaví ještě lepší prodejní výsledky než kdy dříve. Přitom nechává za svými zády loni silné konkurenční vozy, jako je například levná Dacia Duster či Volkswagen Tiguan. Příplatková „sportovně laděná“ varianta N Line je zajímavým přírůstkem a obohacuje tak nedávno modernizovanou třetí generaci tohoto vozu. Mimochodem, ta je s námi již od roku 2015 a nyní se nachází za půlkou svého cyklu, tedy maximálně dva roky od uvedení nové generace. Jak je vidno z „N Line“ v názvu, tento kousek se inspiruje u sportovně orientovaného modelu i30 N a navazuje na sportovní linii napříč modelovým spektrem, a to i30 N Line, i30 Fastback N Line nebo nově i i10 N Line. Zeptat bychom se mohli i na to, jak přesně se to podepsalo právě na Tucsonu, avšak nápaditě podobný vůz tomu dnes testovanému jsme už v redakci měli. A opravdu, na první pohled do redakce se zhruba půlročním odstupem přijíždí „další“ Tucson N Line s červeným zbarvením. Je tu ale (ne)jeden zásadní rozdíl – ten nynější má totiž pod kapotou nejsilnější naftový dvoulitr, který převzal z většího a luxusnějšího Santa Fe. Skutečně tak jde o vrcholnou verzi. A jak obstojí to, čemu jsme 100% hodnocení minule nedali v kombinaci s tím, co se nám u Santa Fe tolik líbilo? Na to se podíváme v následujících řádcích.

Dravý výraz rudě červené na černých „devatenáctkách“

Nadpisem dalšího odstavce by se dala hodně ve zkratce popsat receptura, na kterou se snaží modernizovaný Tucson N Line nalákat. A daří se mu to. Při našich setkáních s ním nikdy neomrzela právě ona barevná kombinace červeného laku spolu s černými doplňky, zejména s velice líbivě tvarovanou kaskádovou mřížkou přední masky a černě lakovanými zpětnými zrcátky či poměrně výrazným, černým spojlerem na dveřích zavazadelníku. K tomu si pochvalujeme i vzhled ke středové linii vykrojených mlhových světel na přídi vozu, které jsou asi nejvýraznějším poznávacím prvkem pro tento model, v rámci exteriéru. Takto na mě působí auto velmi sebejistě, ba přímo vyzývavě. A nejinak tomu je po usednutí za volant. V interiéru nás příjemně překvapila úroveň designu a kvalita zpracování. Ta tam jsou ty časy, kdy ještě před pár lety bývaly interiéry většiny modelů Hyundai spíše mdlé a utopené v nudné šedi plastové beznaděje. Ne, že by snad nový Tucson N Line neměl ve výplních dveří a na přední palubní desce převážně jen plasty. Má je, ale jsou povětšinou měkčené, působí bytelně a nikde nic nevrže. Navíc se sytě červené, „sportovní“ téma přenáší i dovnitř vozu, a to v podobě červeného prošívání a líbivých červených lemech na palubní desce, kůží potaženém volantu i sedadlech a v sekci středového tunelu dokonce na loketní opěrce i voliči jízdních režimů. Tam se červeně prošívaná kůže kloubí s prvky decentního matného hliníku. Využití kovových částí jsme s povděkem nalezli ještě na vstupních prazích a vnitřních klikách obou párů dveří vpředu a vzadu.

Třešničkou na dortu jsou už pak jen kovové kryty pedálů a odpočívadla levé nohy pod volantem u řidiče. Říkáme si, že k dokonalosti už zde snad chybí jen pádla pod volantem pro manuální mód automatické převodovky. Ale počkat, nebylo by to trochu moc? Již za chvíli si totiž povíme o tom, jak nový Hyundai Tucson ve výbavě N Line jezdí…

 

Ergonomie a pohodlí na jedničku

Než se však vhrneme čistě na jízdní vlastnosti vozu, ještě si uděláme krátkou zastávku a zhodnocení kvality komfortu na palubě. Přesto, že se v loni dostalo Tucsonu modernizace a N Line výbava je nejnovějším přírůstkem v jeho modelové linii, stále v kokpitu převládají analogové voliče a tlačítka. A i když to může působit v roce 2020 na jednu stranu zastarale, mechanická tlačítka jsou prostě osvědčená klasika. Jejich rozmístění a kvalita jsou v Tucsonu N Line bezproblémové. Dále auto v této verzi nabídne de facto plnou bezpečnostní výbavu od ochrany před čelní kolizí, po senzor provozu za vozem. Nechybí ani indikátory překážky v mrtvém úhlu, ani 360° kamera. Ve výbavě pak najdeme také adaptivní tempomat a asistent jízdy v pruzích se schopností jejich aktivního udržování. Funkčnost těchto dvou prvků je v pořádku až na tu výjimku, že vozidlo v případě, že řidič není schopen i přes opakovaná varování převzít řízení (uvažujeme–li situaci, kdyby třeba došlo k náhlé zdravotní příhodě apod.), není schopen plně převzít kontrolu a sám zastavit. Tady mají lehce navrch například vozy Volkswagen nebo Škoda ve vyšších verzích výbav. Infotainment, i když nabízí plovoucí dotykový displej, jak už bylo napovězeno, není výplodem poslední módy – po okraji panelu se nese poměrně tlustý a jinak nepoužitelný rámeček, který jen ubírá velikosti displeje. Podobně dnes už obstarožně vypadá i kaplička přístrojů, jenž k analogovému rychloměru a otáčkoměru s poměrně malým na výšku orientovaným palubním počítačem nenabízí digitální alternativu, na níž jsme u řady konkurentů už delší dobu zvyklí. Potěší ale konektivita Android Auto a Apple CarPlay, díky níže je i navigování posunuto na vyšší úroveň.

 

N Line s dieselem je v Tucsonu jen o parádě. (Ne)vadí to?

Potom, co jsme se v krásném počasí prošli po okolí ještě krásnější vodní hráze Les Království, přišel čas vydat se na cestu zpět do Hradce Králové, cíle naší cesty. K našemu milému překvapení se linou na této trase celkem pěkné silnice a zatáčky, které by nejednoho řidiče vybídli k požitkové jízdě. A tak… Jak je na tom Tucson N Line? Námi testovaný exemplář měl pod kapotou dieselovou pohonnou jednotku 2.0 CRDi, v kombinaci s osmistupňovým automatem s klasickým hydrodynamickým měničem, který tvoří vrchol nabídky nejen Tucson, ale jako automat i obecně v celém modelovém spektru Hyundai. Maximální výkon této soustavy činí 185 koní a je přenášen na všechna čtyři kola. Projíždíme tedy první meandry zatáček směrem do údolí. Po krátké chvíli zjišťujeme, že podvozek auta, který využívá klasických pevných, pružinových tlumičů (nikoliv regulovatelných adaptivních) je příjemně stabilní. Ani při vyšší nájezdové rychlosti se jen tak nezalekne a hezky podrží. Zároveň projíždíme úseky, kde jsou silnice hrbolaté a ani tam podvozek vyloženě nezklamal. Jízda v tomto Tucsonu N Line je v celku komfortní, a to i navzdory dojmům z minulého testu, v němž byla zdánlivě stejná specifikace doplněna o nejsilnější benzínovou jednotku. A tady přichází ten zlom – ač to z oficiálních zdrojů (informací prezentovaných českým zastoupením) není patrné, dieselová varianta nedostala přitvrzené nastavení tuhosti tlumičů, což v případě SUV spíše kvitujeme – zkrátka si vlastně není na co stěžovat. Je tam (u dieselu) ale ta dynamika, kterou slibuje sportovně vzhlížející verze N Line? Výše zmíněný dieselový motor umí vyprodukovat dle výrobce už při 1750 otáčkách točivý moment 400 Nm. To zní jako docela slušná hodnota. Nicméně provozní hmotnost s 2 dospělými na palubě udělá z tohoto auta téměř dvoutunový kolos, a tak dynamiku, převážně z nižších jízdních rychlostí bohužel nenacházíme. A to ani v jednom ze dvou dostupných jízdních režimů Normal a Sport (tlačítko drive mode na středové konzoli vzhledem k možnosti pouhé jedné změny působí trošku komicky). Plavná, komfortní jízda – na tu motor stačí. Poměrně příjemně motor překvapí ve středním pásmu, kde je cítit především točivý moment, v nižších nebo naopak vyšších otáčkách se už necítí nejlépe. Dobře mu ale supluje zmíněná automatická převodovka, s níž si rozumí určitě alespoň o něco lépe než zmiňovaný benzín s dvouspojkový automat. Shodou okolností jsou to právě střední otáčky, kde tahle kombinace umí zpříjemnit život lépe než benzínová varianta. Ta má navrch naopak v těch vyšších a i díky tomu by nakonec dieselu ve sprintu o fous ujela. A jak je to se spotřebou? Ta bývá většinou devizou a hlasem pro naftové motory. Co na to 2.0 CRDi v našem Tucson N Line? Také se umí odvděčit, to ale jen při velmi klidné a rozvážné jízdě, při níž se dostanete lehce pod 7 l/100 km. Dlouhodobý průměr se pak ustálil lehce nad 7,5 l/100 km, což není vyloženě k pochvale. Vzpomeňme ale vyšší stavbu SUV a s tím související odpor vzduchu nebo zmíněnou hmotnost či pohon všech čtyř kol a není se čemu divit. Jsme navíc pořád o dost níže než s benzínem, který u Hyundaie taktéž umí ukázat na palubním počítači rozumné hodnoty při šetrné jízdě (okolo 7,5 l/100 km), ale s těžší nohou apetit roste daleko výrazněji než u dieselu, jenž se k takovému SUV prostě hodí o trochu více. Shodný je pak u obou motorů i pohon všech čtyř kol, u něhož oceňuji možnost „zamčení“ točivého momentu v poměru 50:50 mezi obě nápravy. Ve standardním režimu pak posílá 100 % síly na přední kola a ta zadní připojuje jen při prokluzu. I díky tlačítku „LOCK“ jej považuji za plnohodnotný a s podstatu SUV tak nemám jediný problém.

 

Závěr: dává nám to smysl?

Tucson N Line se snaží dle proklamací výrobce přinést novou dávku sportovního ducha a sportovních zážitků. Ve skutečnosti však přinese velice pěkný vizuální upgrade, u něhož však ve větší míře zůstane. Modelu Tucsonu N Line i v té nejvýkonnější dostupné motorizaci zkrátka chutná výhradně klidná a komfortní jízda. Ta mu svědčí a tu zvládá důstojně. Je tedy otázkou, jestli vůbec sportovnější naladění někdo potřebuje. Částečnou odpovědí může být benzínová varianta s tvrdším podvozkem nebo třeba chystaná čtvrtá generace s případně diskutovanou ostrovou verzí „N“. Na tu si ale budeme muset zatím počkat. Největší smysl bude dávat Tucson v příplatkové N Line (příplatek 40.000 Kč) právě těm, kterým se takové auto zkrátka líbí, tedy na čistě subjektivní úrovni. Optický paket, jak je potřeba nynější označení N u Tucsonu chápat, je tak zajímavou variantou, jak se u jinak běžného vozu odlišit a já věřím, že tuto možnost řada zákazníků uvítá. Tucson jako takový ale stále láká především na velmi slušný poměr cena/výkon, jímž cílí především proti mladoboleslavským etalonům, v tomto případě proti Karoqu. Jde o srovnatelná auta, z nichž cenově vede právě Hyundai. A co se týče „sportovních paketů“, troufám si tvrdit, že minimálně po stránce estetické jsou právě Nošovičtí odvážnější. A shodou okolností se i kombinace nejsilnějšího dieselu a vyšší verze automatu zdá být klidnější, ač třeba na rozjezd může být benzínová jednašestka nebo Karoq s obdobnou specifikací rychlejší. Celkově ale musím říci, že se v případě Tucsonu jedná o příjemné překvapení, a to i vzhledem k dojmům kolegů při relativně nedávném testování benzínového ekvivalentu. Jen tak dál, Hyundai…

 

Jakub Kameníček

Sdílet: