Hyundai i30 Fastback N-Line: překvapivě tvrdý, ale i příjemný

Hyundai i30 Fastback N-Line: překvapivě tvrdý, ale i příjemný

Autor: Lukáš Jeřábek · Fotografie: Lukáš Jeřábek

A jsem tu zpět a se mnou i další test auta. Tentokrát je pro mě jaksi speciálnější než kdy dříve. Dostal se ke mně Hyundai i30 Fastback, a to ve verzi N-Line. Hodně jsem se na tento test těšil, protože mě zajímalo, jaký je rozdíl N-Linu oproti klasickému Fastbacku a zároveň oproti plnokrevnému „enku“, které mám doma já sám osobně. Od kolegů redaktorů jsem se dočetl, že N-Line má upravený podvozek, díky kterému je možná i sportovnější jízda. Samozřejmě jsme si mohli na fotkách všimnout stejných nárazníků jako u Fastbacku N a v podstatě stejného interiéru. Další otázka byla, co motor. Přece jenom je v N-Linu jenom benzínová 1.4 T-GDI se 103 kW, to opravdu není moc na auto, které se má jaksi plnokrevnému N přiblížit. Jak se mi v něm jezdilo? Jak moc byl sportovní, a zda-li to nepokazilo komfort pro denní použití? Jak se mi líbil design a jaký byl můj celkový dojem na auto? Na toto vše a i něco více vám v tomto článku odpovím.

První dojem: Bílá mrška

Když jsem k autu poprvé přišel, tak jsem si říkal, že je N-Line vzhledově totéž, co klasické N. Ale opak je pravdou. Rozdíly tu jsou a ne malé. Zepředu si můžeme všimnout jiné barvy lízátka předního nárazníku a znak Hyundai není vylezlý, nýbrž zapuštěný v průhledném plastu. Když si auto obejdu, vidím, že chybí plastové prahy z N a kola jsou jiná 18palcová místo velkých devatenáctek na eNku. Zezadu si všimnete rozdílu asi nejvíce. Chybí tu jedna koncovka výfuku a odtrhová hrana kufru. Celkově se mi ale auto moc líbí a v bílé barvě je o to více povedené. Když už jsme u toho, musím zmínit i černé doplňky exteriéru (například černé kryty zrcátek), které skvěle kontrastují s lakováním karoserie a umocňují pocit sportovního vzhledu i dojem, že tohle obyčejný Fastback určitě není. Když člověk nastoupí dovnitř, cítí se skoro jako v enku. Nechme si interiér spíše na další část článku.

 

Interiér: sportovní skořápka

Vnitřní prostor se až tak moc neliší, jsou tu spíše menší rozdíly. Všimneme si jich na volantu, středové konzoli a spíše detailů. Na volantu chybí dvě krásná tlačítka na volbu jízdní režimů a přibyla „pádla“ pod volantem dostupná v případě volby automatické převodovky, jak je tomu u námi testovaného kusu. Budíky (přístrojová deska) pocházejí z normální verze i30, u nich už je opravdu vidět, že i30 už čeká na modernizaci, neb v přímém pohledu na konkurenční digitální štíty už analogové ručičky a poměrně malý displej palubního počítače vypadají poměrně zastarale. Středová konzole je včetně infotainmentu stejná až na dvě věci – volič jízdních režimů automatu a úložný prostor pod ovládáním klimatizace, opět jen detaily. Volič vypadá opravdu zvláštně, nechám na každém, ať si jej nazve, jak chce. Sedačky jsou ale kupodivu ještě o trošku tvrdší než v klasickém enku, což popravdě nechápu a nedává mi to smysl. Myslím si, že v N-Line by ty sezení mělo být spíše komfortnější, což narovinu není. Jestli je něco, co mi kolegové stále připomínají při usednutí do Hyundaie, tak jde o vyšší posez, než by byl ve sportovně střiženém voze očekáván. Já jsem s touto charakteristikou u mého eNka „v pohodě,“ sedadla v N-Line mají ale pocitově svou nejnižší polohu o něco výše, a tak se nechtěnému doteku pravé nohy o volant prostě a jednoduše neubráníte. Abychom ale sedadla jen nehanili, pochválit můžeme prodloužitelný sedák, díky němuž je rozsah nastavení o něco vyšší a dokonce lepší než u většiny konkurentů.

Jízdní vlastnosti: má to v sobě něco z i30N?

Čeká mě první start a já ihned vystoupím a jdu si poslechnout výfuk. Přece jenom by měl alespoň trošku znít. Ale ano, je to tam. Něco slyšet je, takové jemné brumlání. Skočím zpět dovnitř, zmáčknu vypnutí vypnutí funkce start/stop, zařadím D a rozjíždím se. Nejdříve jsem si řekl, že zkusím, jak jede auto v každodenním provozu, jakou má spotřebu a jak se chová DCT. Až pak na to šlápnu a pobavíme se o chování při ostřejší jízdě. Motor jede příjemně a je tichý v nízkých otáčkách, což odpovídá určení auta. Spotřeba se pohybuje okolo 8 – 9 l/100 km dle toho, jak hustá doprava je přede mnou, i tak bych čekal jeho „žíznivost“ o litr níže. Podvozek je tedy tvrdší, ale s tím musí člověk počítat, když si toto kupuje. Já osobně jsem při jízdě ve městě byl úplně spokojený s tímto podvozkem. Pak je tu DCT, dvouspojková automatická převodovka. Námi testované auto mělo najeto něco pod 20 000 km a musím říci, že jsem v určitých chvílích už cítil prokluzování DCT. V jednu chvíli, když jsem odbočoval, po sešlápnutí plynu auto stálo a až po chvíli se rozjelo, otáčky se zvedaly, spojka prokluzovala. Takže se zatím shodneme, že má mnou testovaný exemplář silné i slabé stránky. Pojďme ale na část, která zajímá vás všechny, a tou je sportovní jízda. Přemýšlel jsem, jakou asi změnu představuje volič režimů a přepnul jsem tedy na sport. V podstatě vše zůstalo stejné až na řazení. Převodovka se přepnula do sportovního režimu a v tu chvíli začala fungovat opravdu hezky. Sešlápl jsem tedy plynový pedál a čekal jsem, že vystřelím. Bohužel tento motor představuje mezeru tohohle auta, a tou je výkon. Je to sice „jen“ N-Line, ale čekal bych nějaké navýšení výkonu, aby auto pořádně táhlo. Bohužel to tak není, 103 kW pro auto, které má takové sportovní prvky opravdu nestačí. Přesuňme se ale na podvozek, protože ten zachrání vše. Je doslova parádní. Dá se s ním jet normálně, ale jak člověk chce přidat a hrát si na závodníka, začne to být teprve super pocit. Můžete si dovolit opravdu o hodně více oproti klasické i30 a problém není projet s ním téměř každou zatáčku opravdu svižně. Vzal jsem auto na takový svůj malý „okruh“ v okolí prahy, kde pokaždé auta testuji – nebojte, jde jen o oblíbenou trasu na veřejných silnicích. Fastback tam jel opravdu výborně, sice mu chybí výkon, ale ten vám vynahradí stabilita. Každému opravdu doporučuji si při výběru nového auta tento kousek vyzkoušet. Byť považuji naladění podvozku možná až příliš tvrdé pro každodenní pražské popojíždění, jde o zajímavý kompromis mezi obyčejnou i30 Fastback a i30 Fastback N. Paradoxem však zůstává, že vzhledem k absenci elektronicky stavitelných tlumičů se mi zdá tohle auto v režimu „normál“ podvozkově bližší právě ostrému eNku než konvenční i30.

 

Závěr: má smysl takové auto?

Toť otázka nelehká. Pokud byste se zeptali mě, jakožto mladého motoristického nadšence, neváhal bych a řekl bych jasné „ANO“. Jak vidíte, jednoduchá odpověď. Pokud jsem člověk, co jezdí autem každý den, chce automat, má rád Hyundai a chce si taky někdy v zatáčkách zazávodit, určitě je toto volba pro mě. Opravdu jsem s Fastbackem byl spokojený a nechtít plně ostré auto, tak bych o jeho koupi uvažoval. Řekl bych, že by měl každý zájemce akorát vyzkoušet, jestli je pro něj výkon dostačující nebo zda-li není podvozek příliš tvrdý. Dle mého názoru udělal Hyundai opravdu zajímavý kompromis a postavil moc pěkné a fungující auto. Doporučuji každému si zajít na testovací jízdu, protože až každý individuálně může rozhodnout o optimálnosti tohoto kompromisu.

 

Lukáš Jeřábek

Sdílet:

Zanechat odpověď

Musíte být přihlášen pro vložení komentáře.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..