BMW M240i: opravdu největší radost z jízdy!

BMW M240i: opravdu největší radost z jízdy!

Třílitrový benzínový šestiválec. Manuální převodovka. Zadní náhon. Aneb jsou auta mezi nebem a zemí… I tak bych dneska mohl začít. Minimálně první věta s podmětem a přísudkem by už byla ale asi ohranou písničkou. Už jste ji ode mě totiž slyšeli asi nesčetněkrát. Je potřeba říci, že vyloženě špatné auto dneska neumí vyrobit snad žádná automobilka. Vývojáři i designéři by se snad museli už opravdu hodně snažit, aby se jim výsledný produkt nepovedl. Multipla, Croma nebo Tida, to jsou možná auta, která zaznamenala spíše negativa než pozitiva. Teď jsme ale na úplně opačném poli. Pro vaši představu, opravdu můžete od každého auta prémiové automobilky očekávat dobrý výsledek a většinou ho i dostanete. Pořád ale nejsme doma. Dneska se dostáváme do ještě trochu jiné sféry aut. Úvodní odstavec dnešního článku započal tak trochu s náznakem emocí. A přesně o tom mnou dnes testované auto je. Z mých příběhů už víte, že jsou auta, o které i již zaběhlý novinář prosí. Párkrát jsem už žadonil i já. Když vám sdělím tyto 3 parametry „3,0 V6, manuál, zadokolka“ (omlouvám se za jejich zopakování), emoce tu jsou, a to jste auto ještě ani neviděli. Nejen, že jsem toužil po rychlé jízdě, ale chtěl jsem hlavně ověřit, jestli dokáže tahle na papíře skvěle vypadající kombinace přesvědčit i v reálu. Otázka tak zní jednoznačně: „Je opravdu tak skvělé, jak podle papírových technických vlastností očekáváte?“

 

První dojem: krásná dvojka, brutální sporťák ale určitě ne…

Kdyby přede mnou stálo auto s šedým lakováním, beze sporu byste jej mohli označit za šedou myš. Bylo by šedé a díky tomu zároveň i poměrně nenápadné. Bohudík je právě dnešní kousek oděn ve svítivě oranžové metalíze, která už svou září z dálky upoutá. Navzdory tomu vzhled M240i jako celku evokuje pocity spíše standardního vozu upraveného o optickou sportovní sadu. Jako kdybyste v ceníku zaškrtli jen známý M paket, bez kterého se neobejde většina v Čechách prodaných vozů mnichovské automobilky. Na první pohled jako z ryzího „emka“ působí snad jen kola, kterým byste jen poměrně standardních 18“ netipovali a jež mimochodem v současném konfigurátoru BMW ani nenajdete. Ostatní doplňky, jako je pozměněný přední nárazník, decentní zadní křidýlko přilepené na kufru, výraznější boční prahy a samozřejmě dvojice výfuků rozdělená symetricky na pravou a levou část, jsou spíše decentními úpravami oproti už v základu poměrně dobře vypadající dvojice. Mimochodem ta mezigeneračně, přeměnou z 1 kupé na nově vytvořenou a zcela samostatnou řadu 2, hodně dospěla. Zatímco předchůdce působil svým tvarem spíše jako hodně malý sedan, dnešní auto je minimálně o dosti blíže své třídě, kupé. Právě jen decentně sportovní vzhled dává prostor myšlenkám, jestli nebyl náhodou záměr, aby auto pod pokličkou skrývalo takové překvapení, které jen tak někdo na silnici nebude čekat. K tomu se již brzy vrátíme…

 

Interiér: tady je sportování na prvním místě

První, co nastane po usednutí za volant M240 napadne, bude pocit sezení velmi blízko u země. Je tomu opravdu tak. Vzhledem k nízké stavbě karoserie a sportovnímu naladění je posaz připraven opravdu dost nízko. Nezkoušejte akorát do tohohle auta dostat vaše prarodiče. Už by z něj taky nemuseli vylézt. Ne snad, že by bylo tak skvělé zrovna pro tuto cílovou skupinu, spíše naopak. Moje babička by řekla, že do něj zapadla „jak Němci do krytu.“ Svatá pravda by to byla. My, co hledáme naopak spíše sportovního ducha, budeme ze sezení v tomhle BMW nadšeni. Své na tom nechají i sedadla. Ta v námi testovaném voze byla v „základním“ provedení doplněná pouze o bederní opěrku. Co nadchne snad každého nadšence, je přifukování bočnic, a to ještě v opravdu velké míře. Nezapomeňme na prodloužitelný sedák a nastavení sklonu celé sedačky (v kloubu mezi sedákem a opěradlem). Díky tomu se alespoň já cítím jak v závodním speciálu. Poněkud nezvykle to mám však ke spojce. Budete si chvilku zvykat. Správou polohu sice naleznete ihned po krátké chvilce pohrávání s volantem, ale právě k některým pedálům to budete mít pořád poměrně daleko. Není to ale mínus, spíše jen opravdu zvyk. Oproti exteriéru je ale právě uvnitř sportování cítit opravdu daleko více. Nechybí standardní ruční brzda a manuální řadící páka s emblémem „M“. Právě tohle písmenko najdeme i na volantu nebo třeba na přístrojové desce, kde nechybí ani zbytek označení „240i“ tak, abychom si byli jisti, že i v eko-módu pořád sedláte sporťáka. U přístrojovky ještě zůstanu. Přišel jsem totiž na drobnost, která ve mně vyvolala nejen překvapení, ale i hrozné potěšení. Za příplatek necelých 10 tisíc korun dostanete její digitální verzi, která (a teď se podržte) nemá klasické plexi-sklo jako kryt budíků. Proč by jej taky potřebovala, když nemá žádné ručičky? Hned vám přijde, že jsou všechny ukazatele blíž a vy jste tak s tímhle miláčkem spojeni zase o krůček více.

 

Konečně nastartovat: první dojem z jízdy snad i poněkud vlažný…

Dost bylo teorie, řekl bych. Jednu odbočku tu přeci jen ještě máme. Než zmáčknu kouzelné tlačítko na palubní desce, které má probudit všech 6 válců a necelých 350 koní dřímajících pod kapotou, vzpomenu si na jedno ne zcela milé překvapení. Je pochopitelné, že do M240i už asi nikdo nechce strkat standardní klíček do zapalování a startovat otočením. Když už ale mám krásný, moderní, BMW „klíč“, který není potřeba někam zastrkávat, proč jej musím hledat a vyndávat pro každé zamykání a odemykání? Jednoduché. Někdo prostě jen nepochopitelně zapomněl zaškrtnout v ceníku položku „bezklíčové odemykání“. Teď už ale opravdu do praxe. Jdu nastartovat. Hodně se těším a jsem zvědav zároveň. Než nastartuji, musím jako u většiny dnešních aut, stát na spojce. Už ta je takovým malým překvapením. Jak jsem již zmínil, na její chod i vzdálenost si člověk musí zvyknout. Při prvním nastartování to ale spíše zarazí. První tóny z výfuku jsou lahodné, příjemné, brumlavé. Jedno mi ale chybí – trocha volume (hlasitosti). Možná jsem sám, ale čekal jsem trochu víc. Čeká mě první rozjed. Tak trochu sám uvnitř sebe doufám, že mi auto vzhledem k nezvyklé spojce nechcípne. Nestává se tak. První cesta je pro nás oba poměrně krátká. Snažíme se spolu vzájemně sžít, sednout si. Na prvních kilometrech stíhám řadit maximálně čtyřku, takže dojmy z převodovky nebudou úplně směrodatné. Obzvlášť přechod z dvojky na trojku (či opačně) je ale hodně trpký. Dráha převodovky mezi těmato dvěma stupni je docela dlouhá a doraz poměrně drsný, až mě to zarazí. Překvapují i brzdy, jejichž nástup se zdá být poněkud pozvolný. Snad bych si i z prvních pár minut dovolil myslet, že na závodění tohle auto úplně není. Naštěstí mám pod kapotou onen šestiválec, jenž od začátku uspokojuje mé chuťové pohárky. Brumlavý zvuk, ladný chod a síla, to vše se vám dostane od začátku až do konce (myšleno ve spektru otáček).

 

V zatáčkách: tady je doma!

Po poměrně chladných prvních dojmech, byť ne negativních, se začínám s autem nejen sžívat, ale beru jej i na svá oblíbená místa, vstříc milovaným klikaticím. Až tady chápu, kde se skrývá ona „dokonalá radost z jízdy“. Vše ale pěkně popořadě. Už od prvních kilometrů je cítit, že pneumatiky, a to hlavně ty zadní, jsou na hraně životnosti. Navíc se většinu mého vytouženého týdne teploty pohybuji okolo slunné dvacítky, která zimákům nedělá úplně dobře. I proto je i ve standardním módu cítit touha po přetáčivosti, kterou ale skvěle zvládají všechny prvky aktivní bezpečnosti BMW. Nebylo by to ale BMM 21. století, kdyby svou zábavnost neumělo posouvat v závislosti na zvoleném jízdním režimu. A vlastně právě režimy nám pomohou vysvětlit tu správnou stránku BMW. O „normálu“ už jsme mluvili. Pojďme tak rovnou na SPORT, který vám jakožto milujícímu majiteli bude svítit u budíků asi nejčastěji. Přiostří se zvuk, poměrně dost ztvrdne řízení a koníci pod kapotou jako by byly najednou na steroidech. Trakce zůstává poměrně citlivá, cílem je tak opravdu co nejrychlejší jízda. Správná zábava přichází až v pochopitelně opěvovaném režimu SPORT +. Právě tady nechává BMW pořád všechny systémy aktivní a jen posouvá jejich citlivost dál, zhruba tam, kde by měl být zkušený řidič hledající zábavu. Kdybyste mi dali do auta kameru a zapnuli jí ve chvíli, kdy mám jedu právě s tímhle elánem, říkali byste si, na čem asi jedu. Ne snad, že bych se choval na silnici jako magor. Na každém výjezdu ze zatáčky jsem ale měl úsměv na tváři od ucha k uchu. Ten mi navíc mimochodem poměrně dlouho i vydržel. Jak je právě tohle auto lehké, má dobré vyvážení hmotnosti a hlavně dostatek výkonu, je ochotné se příjemně sklouznout v každé zatáčce. Pak už to není jen o rychlosti, konečně je to i o zábavě, kterou vám jen tak někdo nebo něco nedá. Pro odvážnější povahy je tu ještě jedno kouzelné tlačítko – „TRACTION“, které umí jednak zcela vypnout trakci nebo dokonce celý systém ESP. Představte si to jednoduše. Buď vám auto dovolí se sklouznout a na hraně vás opět narovná nebo vás nechá klouzat se na hraně či to nechá úplně na vás. Není to úžasné? Opravdu snad ani nejde o rychlost, jakou byste s tímhle zajeli Severní smyčku. Asi by to bylo rychlé, ale možná ani ne tak rychle jako ty nejlepší předokolky. Proč ale? My jsme tu kvůli zábavě a tu vám, troufnu si říci, nikdo jiný nedá…

 

21. století = autonomní nuda? Zatím ještě ne. Tohle je jednoznačným úkazem!

Často se nechávám já i moji kolegové slyšet, že už takřka vymizela špatná auta. Všechna jsou tak nějak dobrá a většina má i něco málo navíc. Většina už má spoustu bezpečnostních prvků a směřují k autonomitě. Ta je sice budoucností, ale pro nás automobilové nadšence při nejmenším hodně hořkou budoucností. Snad bych ani nemusel zmiňovat, že M240i má i nějaký trapný mód „EKO“, ve kterém se mi podařilo srazit spotřebu na skvělou hodnotu 7 l/100km. Za těhlech krásných 6 dní jsem ale úplně zapomněl na budoucnost a každou vteřinou žil současností. Žil se spřízněnou duší, kterou pro mě jednoznačně dvojka s označením „M Performance“ je. Někteří jsou toho názoru, že jde jen o slabší náhražku ostré a poctivé M2. Částečně mají pravdu. Těch 30 koní je přesně to, co vám v M240i může chybět k dokonalosti. Ostrá verze pak bude už opravdu hodně tvrdá a její určení už bude spíše na zavřené tratě než na klikaté české okresky. Právě v tom tkví mnou označovaná „dokonalá radost z jízdy“. M240i je sice tvrdá, umí vám dát náznak vyklepání duše, nehraje si na komfortní auto. Dá se s ní ale bez problému jezdit v denním provozu. V zácpě jí sice budete trochu trápit a bude vás to, pokud auta opravdu milujete, brát za srdce. Se svým miláčkem ale budete každým dnem a každou minutou vám bude dělat radost. Když budete chtít, nesežere vás za živa, nebude vás trápit přehnaným brumláním při klidné dálniční 130, zároveň ale potěší, kdykoliv to budete chtít. Neříká se to lehce. Novinář v demokratické společnosti by si tohle asi nikdy neměl dovolit. Právě proto řeknu na závěr jen jedno: „Tohle auto je dokonalosti nejblíž ze všech, ve kterých jsem kdy seděl“ a doplním označení „nejzábavnější auto, které jsem kdy řídil“. Smutným sbohem se s vámi dnes loučím i já.

 

Jan Novotný

Sdílet:

Zanechat odpověď

Musíte být přihlášen pro vložení komentáře.