BMW 220d Coupé: naftové auto pro zábavu, vážně je to ještě možné?

Na setkání s šedým bavorským strojem jsem se upřímně těšila. Prozatím jsem v těchto vozech jen seděla, případně soukromě jezdila, avšak nikdy jsem neměla tu čest ho testovat. Premiéra s naftovou zadokolkou byla pro mě tedy něco jako za odměnu. Od začátku jsem však věděla, že tohle netradičně naspecifikované auto si užiji a budou se mi na něm jen těžko hledat chyby. Pojďme na to ale pěkně popořadě… Je to přeci jen naftové kupé, kterých se dneska už moc nevidí. Čím vším že tedy dokáže zaujmout?

 

Design: barvou šedá, myška rozhodně ne

V posledních letech se čas od času setkáváme s novinkami od BMW, které umí vyvolat rozporuplné dojmy. Ostatně stačí si vzpomenou na takzvané bobří zuby. V tomhle ohledu je to ale spíše subjektivní pocit každého jedince. Mně osobně se decentní ledvinky líbí více, na druhou stranu se nebráním ani určitému experimentování, protože když je auto zajímavé na první pohled, lidé na něj jen tak nezapomenou. Vše ale má své meze.

Maska testovaného vozu se drží tradičního designového stylu, který ale konkrétně tady působí trochu agresivním dojmem. Evokují to ve mně především ty výrazné černé akcenty po stranách masky. Když ale přejdu do bočního pohledu, vidím před sebou svým způsobem elegantní, ale především charakterem, sportovní vozidlo. Dlouhá příď navazuje na kapkovitou kabinu a linie se pak svažuje až ke koncovým světlům. Z dálky klame tělem, protože vypadá opravdu dlouze, přitom měří „jen“ 4,5 metru. Prvotní strachy z podélného parkování se tak rychle rozplynou. A kdyby ne, jsou tu ještě asistenti.

Slušelo by se říct také pár slov o zadní části, která bude možná budit trochu kontroverze. Abych byla upřímná, na svítilny jsem si musela zvykat delší čas. Na konci týdne mi však přišlo, že už k vozu prostě patří. I když jsou menší a daleko od sebe, je to určitá identita, bez které si tohle kupéčko nedokážu představit. Když to člověk vezme kolem dokola, každý prvek tvoří ve finále dokonalý celek. Zajímavá je i zvolená barva, kterou příliš na cestách nepotkávám. Ačkoli by si někdo při konfiguraci mohl říct, že šedá bude určitě nudná, opak je pravdou.

Osobně by mi na dieselové verzi seděla klidně i menší kola než zrovna námi obuté devatenáctky, na komfortu na palubě to ale nijak neubíralo, a tak nemohu déle kritizovat. Až tedy na jeden projev, za kterou však přímo kola nemohou a povíme si o ní později. Příjemným překvapením pro mě byl zavazadlový prostor, který dosahuje 390 litrů objemu a solidně mate svou velikostí. Dle provedeného testu se tak auto hodí i pro golfové a jiné nadšence, kteří pro provozování svého koníčku potřebují převážet nějakou větší věc. Že bychom tu měli adepta na „daily car“?

 

Interiér: stará dobrá ergonomie a kvalitní materiály

Prvkem, který se mi na moderních autech velmi líbí, jsou zapuštěné kliky do linie dveří. Přesně takové najdete i tady. Od posazení dovnitř mě tedy dělí už jen otevření poměrně dlouhých dveří. Kabina je, jak by se dalo očekávat, plná příjemných materiálů na dotek a také precizního zpracování. Nikde nic neskřípe, ani kolenem nenarážím na tvrdý plast. Celému interiéru tu dominuje světlá kůže s černými prvky a chromovými liniemi. Působí to spolu velmi luxusně.

V příplatkových sedadlech se sedí perfektně, navíc se dají elektricky posouvat snad do všech myslitelných směrů. Vítám i výrazné boční vedení, které se hodí zejména, když to vezmete do zatáčky trošku ostřeji. Za volantem si najdu pozici téměř okamžitě, ačkoli musím podotknout, že sezení je velmi nízko. Chvíli mi trvalo, než jsem si na to zvykla, ale vítám tolik možností uzpůsobení právě pro vyšší postavy, které se ne vždy do aut soukají dobře a správné nastavení sedačky je pak pro ně trochu obtížnější. Kde však vidím problém, je zadní řada. Přiznám se, že jsem si tam nezkoušela ani sednout, neboť po nastavení obou předních sedadel mi při letmém pohledu dozadu bylo jasné, že se tam prostě nevejdu – co já, především moje dlouhý nohy. Tento prostor tak bude sloužit spíše jako nouzovka a pro odkládání kabelek a jiných věcí, které si nechcete válet po zemi, ale rozhodně ne jako místo na pohodlné cestování ve čtyřech. Na druhou stranu nesmíme zapomínat, že testujeme nejmenší kupé značky, u kterého se tak trochu počítá, že se nebude jezdit plně naloženi, ne?

Kaplička s budíky jsou digitální, avšak v bavorském duchu zobrazení. Grafika nejen zde, ale i v obrazovce multimédií běží svižně a je pěkná na pohled. Troufám si říct, že je to jeden z nejlepších softwarů, se kterým jsem se v testovacím autě setkala. Je příjemné vědět, že když něco má fungovat, tak to opravdu funguje po všech směrech. Co musím rovněž pochválit, ačkoliv vím, že u jiných modelů značky, už se v tomto směru konala určitá revoluce, je ponechání ovládacího kolečka multimédií (iDrive). To padne skvěle do ruky a všechny prvky i kolem něj se tak ovládají prakticky poslepu, kdy nemusím za jízdy spouštět oči ze silnice, a přesto vím přesně, kam kliknout. Konzervativci také uvítají, že zde zůstala řada hardwarových tlačítek pro ovládání teploty v kabině, a dokonce i to pro zapínání klimatizace.

Co mi přijde zajímavé, ale může za to prodloužení šířky i uspořádání architektury palubní desky, je fakt, jak daleko ode mě vlastně spolujezdec je. Ponechává mi to dostatek osobního prostoru a ve finále se mi to líbí. Po pár desítkách kilometrů máte totiž pocit, jako byste s tím autem byli v souznění a nic kolem neexistovalo. Těžko se to vysvětluje, ale jakmile to zažijete, pochopíte.

 

Technika: jezdím za málo, tiše, ale dynamicky

Když se kouknu na ulici, kolem vidím samá SUV a také částečnou elektrifikaci spolu s benzínovými motory. Vypadá to ale, že bavorská značka chtěla jít svou cestou a připomenout zákazníkům zase trochu něco jiného, leč i tento naftový motor je doprovázen mild-hybridní technologií, přesněji 48V startér-generátorem. A co tedy pod kapotou přesně skrývá? Je to přeplňovaný čtyřválec s turbem o výkonu 140 kW, který se páruje s tou nejlepší možnou skříní. Jedná se o osmistupňovou automatickou převodovkou Streptonic ZF a musím říct, že ačkoli znám spoustu aut s naftovými motory, v tomhle se žádný z typických projevů nekonal – především tedy pověstné chrochtání. Možná je to skvělým odhlučněním, a nebo jen skvělou souhrou náhod.

Nejednoho z vás jistě zaujme, že se jedná o zadokolku. Jak je to možné? Nemuselo se tolik kouzlit, stačilo použít prostě jinou platformu, než má třeba současná řada 1. Tahle kupéčková dvojka totiž stojí na platformě CLAR, kterou sdílí s dospělejšími modely. To vlastně autu rovněž propůjčuje dospělé jízdní vlastnosti jeho sourozenců z vyšší řady. Podvozek je tedy tužší, to je pravda, nikterak to však neubírá na komfortu v kabině. Při normální rychlosti auto nijak neposkakuje ani po přejetí nerovností na vozovce. Paradox se ale objevuje u pomalé jízdy: do kabiny se přenáší vibrace typicky při projíždění na kočičích hlavách, po přejetí retardéru to také ucítíte. Auto jinak ale jezdí jako přikované k silnici a kopíruje veškerý její povrch. Dravě se dere, kam točíte volantem. Neočekávejte od něj však žádné záludnosti a nečekané reakce, ale také ne ryze sportovní jízdu.

Na dálnici se chová kultivovaně a – jak jinak – je to i adept na okupování levého pruhu. Ostatně vyzkoušet jeho kvality jsem se rozhodla i na německé dálnici do Drážďan. Bylo pro mě celkem překvapující, jak dokonale umí maskovat aktuální rychlost. Stačilo jen sešlápnout trochu plyn a vůz vystřelil tak, jak bych od naftového dvoulitru nečekala. Po zkontrolování tachometru jsem zjistila, že je možná lepší už trochu brzdit, ačkoli okolní krajina a projev vozu mě mátl pocitově mnohem nižší rychlostí, než jsem opravdu jela. Třešničkou na dortu v této rychlosti bylo naprosto peckové odhlučnění. Leckdy totiž už jen při 130 km/h musím v jiných autech zvyšovat hlasitost nebo mluvit nahlas, ale u BMW 2 Coupe jsem tak činit nemusela. Klobouk dolů.

Spotřeba pak závisí standardně na jízdním stylu, nicméně abyste donutili tohle auto k vyšším hodnotám, museli byste se hodně snažit. Nepovede se to dle mého názoru ani těm, co permanentně stojí na plynovém pedálu. I se zběsilejším tempem se totiž hodnota nevyšplhala přes osm litrů na sto. Při všední jízdě počítejte spíše s 5 – 6 l/100 km, což v dnešní době potěší dvojnásob.

 

Závěr: můžu si ho nechat?

Myslím, že bych si tohle auto dokázala docela dobře představit jako „daily car“. Jen bych si musela dávat větší pozor na vyšší obrubníky, přeci jen světlá výška činí jen 140 milimetrů, což často může při parkování působit problémy. Ani moje obavy, že mi dlouhá příď bude dělat potíže při řízení, se nepotvrdily. Po usazení za volant mi spíše přišlo, že se jedná o super auto, se kterým chci jezdit každý den, nejen na nudné popojížďky po městě, ale také na daleké cesty za dobrodružstvím. Ostatně kufr na to má dostačující. V autě jsem se cítila příjemně, vše potřebné jsem měla po ruce. Prostě jsem se nechala unášet na relaxační vlně a nepotřebovala jsem k tomu ani ostrý smyk v zatáčce nebo stočtyřicítku na tachometru.

Co víc si člověk může přát? Možná, aby byla celkové cena nižší a příplatky nebyly tak vysoké. Jenže stále se jedná o auto prémiové značky, kde člověk platí především za kvalitu. Výrazná negativa u něj však nehledejte. Ano, sice to není ten typ vozu, se kterým byste byli neustále ve smyku a účastnili se nelegálních závodů, ale rozhodně dokáže splnit požadavky i náročnějším klientům. Myslím, že se tenhle model výrobci povedl, a především BMW udělalo radost všem svým fanouškům, kterým tímhle kouskem připomnělo, že na výkonu nezáleží tolik jako právě na požitku z jízdy.

 

Michaela Rubešová