Volvo S90 B4: nejen díky mild-hybridu je jiné, stále ale příjemně severské

Volvo S90 B4: nejen díky mild-hybridu je jiné, stále ale příjemně severské

Autor: Michaela Rubešová · Fotografie: Michaela Rubešová & Jan Novotný

Když se řekne Švédsko, obvykle si vybavím masové kuličky nebo stravování formou švédských stolů, které jsou pro tuto zemi takřka jako druhé jméno. Severská země ale dala světu i něco jiného, a to na kost bezpečné automobily. Tento týden jsme testovali Volvo S90 se základní motorizací. Dokáže si vlajková loď ze země Vikingů získat i slovanská srdce?

Elegantní a nenápadné na první pohled

Na pohled námi testovaná S90 působí velmi decentním dojmem, který kolemjdoucí mohou snadno přehlédnout. Nemá výrazné prolisy, tvrdě tvarovou masku či výrazné zpracování svítilen. Severská nátura se v tomto případě nezapře. Ostatně v takovém provedení automobil potkáváme už nějaký pátek. A nutno říct, že nestárne a stále vypadá nadčasově. Je to tedy jedno z těch aut, které neztrácí své obdivovatele a nepotřebuje proto razantní změny designu, aby přilákalo nové.

Je pravda, že nedávno vůz prošel modernizací, kterou ale laik na voze zřejmě vůbec nerozpozná. Nejvýraznější prvek jsou právě zadní světla, která mají pozměněný tvar. Další změnou byla rozšířená paleta barev karoserie. Jedna větší novinka přeci jen přibyla – jde o mild-hybridní technologii, která nově autu pomáhá při rozjezdech a dalších náročnějších úkonech. K tomu si ale povíme více až v technologické části.

Silueta vozu odpovídá sedanu, ačkoli se se svou délkou necelých pěti metrů se může směle označovat za limuzínu. Překvapující pro mě byly hodnoty zavazadlového prostoru, ten dosahuje objemu 461 litrů. Je to sice tak akorát, prostor kufru ale klame a klidně bych řekla, že je i o číslo větší. A nakonec musím pochválit přední masku, která se mi na voze líbí nejvíc. S uspořádáním zadku jsem celý čas totiž bojovala a nedokázala jsem se rozhodnout, zda se mi líbí nebo ne. Působí na mě trošku jak z jiného vesmíru, za což mohou asi především světlomety orientované těsně na obvod zadní části. Tím jsem ale ani v nejmenším nechtěla Volvo hanit…

 

Uvnitř jako Alenka v říši divů

Po usednutí za volant mě obejme duch komfortu. Popsala bych to trochu jako „zenové“ místo. Cením si použitých materiálů, jako je například pravá kůže, ale i opravdové dřevo, kterého je hojně uplatněno. Ve Volvu jsem seděla po hodně dlouhé době, a tak pro mě některé prvky byly velkou záhadou. Mezi ně patří například startování, které se děje pomocí otočného ovladače na středovém tunelu mezi spolujezdcem a řidičem. I zpracování voliče jízdních režimů bylo pro mě neobvyklé. Prostor tunelu obsahuje ještě chytrou odkládací schránku pro nápoje, který se dá snadno skrýt zatahovací roletkou. Mimochodem, chcete-li se trochu rozmazlovat, je možné místo klasického kůží potaženého voliče režimů mít ten z broušeného křišťálu. Viděla jsem to na fotce a musím uznat, že to vypadá suprově. Trochu jste se obávala, že se bude jednat o něco kýčovitého, naštěstí se tak nestalo!

Displej infotainmentu je na mé zvyklosti trochu větší, ale aspoň je integrovaný do palubní desky a nikde tedy netrčí, nepřekáží. Ze stran jsou umístěny dlouhé výdechy klimatizace. S multimédii může mít nejeden moderní zákazník trochu problém, neboť Volvem relativně nedávno představená nová generace systému palubní zábavy běží na platformě Google Android. Jedno srdíčko by po obdržení této informace mohlo zaplesat, jenže ty možnosti, které systém přizpůsobený zástavbě v autech nabízí, je potřeba patřičně využít. To ale není případ Volva, systém tohot tedy zrovna moc neumí. Připojení se přes Apple CarPlay není třeba možné vůbec a konkrétně v námi testovaném voze třeba vůbec nešlo standardní FM rádio (pouze DAB). Kdo měl zkušenost s předchůdcem (obdobně vypadajícím systémem dodávaným ještě před rokem), určitě bude postrádat rozsah možností nastavení – ať hledám, jak hledám, některé funkce prostě nenacházím.

 

Komfort a prostornost především

Pod displejem se nachází ještě lišta s hardwarovými tlačítky, na ní lze přepínat písničky, či zapnout výhřev okna. Intenzita větrání a teplota klimatizace se musí změnit na dotykové obrazovce. Zadní pasažéři mají k dispozici svůj panel pro ovládání na zadní straně integrované loketní opěrky. Když už jsem u zadní posádky, tak ta se bude mít, co se týká prostoru, přímo královsky. Na nohy je mnoho prostoru a nad hlavou vlastně taky. V ideálním poměru je i místo kolem. Co trošku ale přeci jen sráží body z prémiového zpracování, je sem tam použití tvrdého plastu, který se nachází hlavně na bočních dveří, kde se kombinuje s kůži. V bílém provedení, ve kterém byl testovaný model, je to ještě více do očí bijící. Chápu, že nemohou být celé ze dřeva či kůže, ale dovedu si představit i trochu jiný materiál. Přeci jen už z cenové povahy vozu by to chtělo zapracovat i tady. Poslední věc, která mi nepřišla úplně praktická, byla výška otevírání pátých dveří.

Volant je větší, ale do rukou padne velmi dobře. Nachází se na něm tlačítka pro rychlejší ovládání některých funkcí vozidla. Pomocí nich se dá brouzdat ve stoprocentně digitálním přístrojovém štítu. Vše je hezky na jednom místě. Samozřejmě lze přepínat mezi několika zobrazovacími prostředí. Stav palivové nádrže se nachází na spodní straně štítu a je vidět v každém provedení. Výhled z řidičovy zóny je dobrý, ačkoli kapota auta má tendenci zkreslovat jeho velikost. Posezení si řidič nalezne za volantem poměrně rychle, neboť se sedadlo ovládá elektronicky do všech možných směrů. Navíc si lze uložit až tři polohy sedadla. Co se týká komfortu sezení, tak ten hodnotím velmi dobře i pro dálkové trasy, takže nehrozí, že by pasažér v cíli cesty vylezl z auta polámaný. Ostatně to by ani nebylo možné v případě tohoto modelu a jeho nátury.

 

I základní motorizace stačí, potěší ale především klidným projevem

Tuhle S90 jsem dostala v základní motorizaci, což znamená, že srdce pod kapotou tepalo ve dvoulitrovém zážehovém agregátu, který doplňuje 48V startér-generátor a díky tomu tak hnací ústrojí funguje jako mild hybrid. Tento prvek je nutným, ale u Volva vlastně i docela příjemným „zlem“ na cestě pokračující elektrifikace. Zároveň jde o takový kompromis, který uživatelé ve vozech ještě dokáží překousnout. Dá se říci, že v tomto případě už není nutné vypínat i některými uživateli nenáviděný Start/Stop systém. Elektřina zde tedy dopomáhá hlavnímu benzínovému agregátu při rozjezdech nebo třeba snižovat zátěž hlavního motoru. A zpravidla také umí ušetřit pár procent paliva, což se významně může podepsat na dlouhodobé průměrné spotřebě.

S90 ve verzi B4 dosahuje na 200 koní a je to celkem ucházející porce na velikost vozu. Skoro by se dalo říci, že jde o velmi úctyhodný základ. Samozřejmě ani tak nelze očekávat nějaké závodní ambice, tento vůz je spíše stvořen v celé své esenci pro komfortní polykání dálničních kilometrů. Je komfortní a nedovedu si ho představit, ani s těmi více koňmi (a že v nabídce jsou) na závodní čáře při ilegálních závodech. Zatáčky vykresluje jedna báseň a podvozek má stabilní. Nerovnosti filtruje přijatelně, ačkoli naše české silnice občas nepřežehlí tak dokonale, jak by se asi očekávalo. Ostatně v zemi jeho původů je to s úrovní infrastruktury na trochu jiné úrovni, a tak nějaké drobné zaváhání na příčné nerovnosti nelze vyloženě hanit. Na druhou stranu se nemusíte bát levého jízdního pruhu, pokud chcete zrychlit, na povel vás poslechne, a to bez brblání. Pozitivně hodnotím určitě i odhlučnění při vyšší rychlosti, kdy se v kabině dá v klidu povídat nebo se nemusí zvyšovat hlasitost hudby, aby ji člověk slyšel.

Převodovka má Volvo automatickou a osmistupňová. Její projev je při jízdě logický – zbytečně motor nevytáčí. Do palivové nádrže se vejde 60 litrů, což je poslední dobou velmi ojedinělé číslo na automobilovém trhu. Často se setkáte spíše s lehce překračující poloviční hodnotou. A s takovou moc daleko nedojedete. U S90 bylo zajímavé sledovat ukazatel dojezdu, neboť mi přišlo, že má spíše nádrž bezednou a palivo z ní téměř neubývalo. Spotřeba se v našem případě pohybovala mezi 6 až 7 litry na sto v závislosti na stylu jízdy. Pro toho, kdo nechce tankovat každých 600 kilometrů, by mohlo jít o další pozitivní aspekt Volva. Jediné, co se jen tak někomu líbit nebude, protože jsou pro Volvo zapovězeny některé německé dálniční úseky, je omezovač rychlosti. Ten je v autě napevno a maximálka na úrovni 180 km/h se tak žádným způsobem nedá obejít. I z toho plyne, v jakém duchu automobilka svá auta vyrábí. Na prvním místě bude vždy bezpečnost, kterou byly a vždy budou její modely pověstné. Armádou bezpečnostních asistentů to začíná a dalšími technologickými prvky pokračuje. Kdo ví, co bude dál. Mně osobně maximálních 180 km/h nijak nevadilo a k nátuře Volva by ani takhle rychlá jízda vlastně vůbec neseděla…

Volvo V90 T6 AWD Recharge: ve znamení poklidného luxusu

 

Závěr – volvo je své a stále dokáže zaujmout…

S S90 to byl zajímavý týden, který mě svým způsobem naučil odpočívat za volantem a užívat si tak trochu bezstarostnou jízdu bez spěchu. Ano, chyby se sem tam najdou, ale není jich tolik a nejsou tak výrazné, aby si na ně člověk nemohl zvyknout. Problém v podobě absence konektivity s chytrými telefony Apple by údajně měl být vyřešen jedním z budoucích updatů, v době testu to ale mohlo představovat více či méně závažnou překážku pro případného zájemce.

I kdybychom měli začínat s dětskými autosedačkami, z jejichž pasažéru za pár let vyrostou puberťáci, v obou případech budou mít účastníci zájezdu místa vždy hromadu. Vyrazit na dovolenou k moři taky nebude problém, neboť kufr má celkem odpovídající prostor, který zvládne i několik zavazadel. Jediné, co někteří šoféři mohou brát za problém, je délka vozidla, s níž se ne vždy dá vejít do všech parkovacích míst. A potom ta cena přes 1,5 milionu může být pro některé trochu odrazující, pak už je nutné si ale sepsat seznam pro a proti a vyrazit na zkušební jízdu. Já rozhodně doporučuji ji zkusit, potenciální zájemce dle mého názoru musí ten „zenový“ klid na palubě uchvátit. A pokud se tak nestane, zřejmě tomu tak být nemělo…

 

Michaela Rubešová

Sdílet: