Toyota Highlander: s hybridem 5metrový tank už i v Evropě

Toyota Highlander: s hybridem 5metrový tank už i v Evropě

Autor: Autohled.cz - Jiří Chomát · Fotografie: Jiří Chomát

Emise, emise a emise. V poslední době se žádné slovo v automobilových diskuzích neskloňuje tak často, jako právě tohle. Kvůli nim prý už nemůžeme mít pořádné motory a nevozí se k nám žádná pořádná auta. A pak přijde Toyota a poprvé v historii do EU začne dodávat pětimetrové dvoutunové SUV Highlander. Samozřejmě je potřeba si přiznat, že aby to bylo vůbec možné, do nabídky se dostane pouze v jediné, alespoň částečně ekologicky-šetrné hybridní variantě. To, do jaké míry se velké, prostorné a těžké SUV kamarádí s poslední generací osvědčeného hybridního ústrojí, bude mimo jiné tématem dnešní rozpravy. 

 

První dojmy

Samozřejmě, že spíše než o tuny hmotnosti jde v tomto případě o gramy, konkrétně o gramy CO2. Jeho emise jsou srovnatelné třeba s průměrnými vozy nacházejícími se v automobilovém spektru minimálně o jednu třídu níže. Uvedení Highlanderu nám nicméně ukazuje zajímavý trend – automobilky musí být v dnešní době kreativnější než dříve, a právě díky hybridům se paradoxně na našich silnicích dočkáváme aut, která byla vždy spíše artiklem individuálního dovozu. Highlander je zaběhnutým modelem na americkém trhu od roku 2001 a už při prvním svezení je znát, že je stvořen primárně na americké silnice. Auto je z těch měkčích a nesnaží se tolik eliminovat náklony karoserie a nerovnosti řeší svou houpavostí. Tento jízdní projev mi připomněl starší Jeepy, případně velké Fordy, jako je třeba Expedition. K tomu se ale ještě dostaneme.

 

Exteriér: mohutné suv (ne)jen „pro ameriku“

Možná se budu trochu opakovat, ale i v případě vnějšího designu je patrný původní určení modelu na trh v USA. Základ toho je samozřejmě ve velikosti. Se svými takřka 5 metry délky, 1,93 m šířky a 1,94 m výšky nejde o žádného drobečka. V Toyotě se to nesnažili nijak zamaskovat, a tak snad z každého úhlu pohledu je možné současného Highlandera označit za “mastodont”. A mně to v zásadě vůbec nevadí. Jsem rád, že kromě robustnosti by se tvary daly označit za uhlazené a příjemně oblé. To je patrné především při pohledu na přední část, a to ze kteréhokoliv úhlu. Oko zaujmou poměrně velké světlomety protažené až do boční části anebo masivní maska chladiče. Z boku Highlander rozhodně nezapře svou velikost a ačkoliv jde asi o tu nejméně atraktivní část exteriéru, rozhodně mi nevadí. Aby alespoň částečně onu velikost designéři něčím obohatili, přidali zajímavý prolis táhnoucí se od lemů předních kol až nad ty zadní. Protažení světlometů najdeme i v zadní části, díky čemuž jde opět o dominantní část i v tomto úhlu pohledu. Za příjemnou bych označil i naší barevnou kombinaci. Toyota toto provedení laku označuje jako “modrá – kovová” a ačkoliv ji já osobně vidím spíše jako šedou (či stříbrnou), v kombinaci s chromovými doplňky, 20” koly v dvoubarevném provedení a stříbrnými střešními ližinami se mi na autě zamlouvá.   

 

Interiér: na prvním místě prostornost

Americkou velkorysost najdeme pak i v interiéru – je zde opravdu hodně úložných prostorů, které jsou opravdu velké. A to velké až na tu úroveň, že když jsem po usednutí bezmyšlenkovitě klíčky pohodil do jedné z nich, posléze jsem je nemohl najít. Prostor pod loketní opěrkou je prakticky bezedný, navíc v něm najdeme chytře vyřešenou bezdrátovou nabíječku, která se nachází přímo pod víkem. Interiéru vévodí obrovský 12,3palcový monitor, jehož ovládání je sice dotykové, nicméně na vše důležité najdete tlačítko – amerikám se sdružování ovládání do displeje zatím vyhýbá. Ačkoliv jde o poslední inkarnaci Toyotího infotainmentu, který mimochodem díky bohu už také zvládá konektivitu Apple CarPlay, vyloženě na skákání do stropu to stále není. V kontextu konkurence má sice Toyota jednoduché ovládání a přehledné funkce, avšak systém jako takový stále působí trochu jako z videohry na Playstationu 2. generace, a to nemluvě o tovární navigaci, na jejíž grafiku bychom si nestěžovali naposledy zhruba 10 let zpátky. Potěší ale JBL prémiový soundsystém s 11 reproduktory, který může posloužit nejen k eliminaci spíše podprůměrného odhlučnění. Displej pak svou šířkou kopíruje středový panel, který je v tomto případě dekorovaný dřevem, tedy přesně tak, jak to mají v Americe rádi. Prostoru je v celém autě opravdu nadbytek, a to i vzadu. Sedadla v prostřední řadě jsou posuvná a polohovatelná, takže dokážete upravit i prostor na nohy v třetí řadě sedadel podle potřeby. A za třetí řadou sedadel pořád ještě najdeme prostor na pár menších kufrů. Všechna sedadla se pak dají složit do roviny, takže se zde pohodlně vyspí i ti větší z nás. Velká panoramatická střecha je pak příjemným bonusem nejen pro spaní v autě. 

 

Technika: hybrid v dobrém i zlém, čehož s poslední generací hodně ubylo

Pod kapotou pak najdeme 2.5 litrový hybrid, který známe třeba i z RAV4. Tady je ale naladěný na 248 koní, což znamená stovku za na velikost auta velmi obstojných 8.3 sekund. A vskutku, rozjezdy Highlanderu i přes vysokou váhu jdou velmi dobře a jistě – odpich z místa je okamžitý a silný, což je také největší výhoda oproti podobným autům s naftovým motorem, jejichž rozjezdy bývají velmi laxní. Daní za to je pak typicky nepřirozený hybridní zvuk způsobený především zástavbou variátorové (bezestupňové) převodovky, pro níž je nejpříjemnější především plynulý provoz a jemnost na plynovém pedálu – tj. samozřejmě ideál i pro samotný hybridní systém, ale i k tomu se ještě dostaneme. Pokud pomineme rozměry, tak je Highlander při městském provozu velmi hbitý a efektivní. Naopak ve vyšších dálničních rychlostech by na tom byla nafta bývala o něco lépe, i když tedy těch českých 130 km/h zvládne Highlander se spotřebou okolo osmi litrů, což považuji za úroveň klasických benzínových konkurentů. I tady je ale potřeba Toyotu pochválit, neb za poslední roky dospěla k příjemnému pokroku. Stále sice platí, že se hybrid jako takový cítí nejlépe ve městě a případně někde nedaleko něj při klidné a plavné jízdě, nenese s sebou ale takřka žádnou daň v podobě zvýšené spotřeby na dálnici. Na CVT převodovku je potřeba si chvíli zvykat, motor vytáčí do vysokých otáček prakticky okamžitě a vzhledem k nekonzistentnosti otáček zvuková kulisa nepůsobí zrovna nejpříjemněji. Díky takřka nulové nastavitelnosti přístrojové desky (Toyota stále sází na výhradně analogové budíky) vám ani nejsem schopný říci, do kolika otáček je mi akcelerace v Highlanderu příjemná. Po několikadenním testování jsem ale došel k závěru – tak jako u většiny hybridních Toyot – že se nejradši pohybuji v pásmu “ECO” na akcelerometru nahrazujícím klasický otáčkoměr. Ve městě to navíc není žádným problémem, neboť elektromotor dodává výkon dostatečný a oba (já i auto) jsme tak v zásadě spokojeni. To jen mimo město nebo při ostřejším stylu jízdy narážím na limity technického řešení hybridu s variátorovou převodovkou. Nebudu se ale opakovat, protože k pohybu Highlanderu na hranici našich dálničních limitů vlastně nelze mít moc výtek. Nechtějte jen prudce zrychlovat nebo nějak výrazně akcelerovat do kopce. 

TEST: Toyota RAV4 hybrid 4×4 – opravdu SUV nepatří do města?

 

Závěr: rozumná alternativa ke konvencím, i když ne pro každého

Highlander je na našem trhu tak trochu zjevením a ukázkou toho, co si Toyota oproti konkurenci i na dnešním trhu se svým postavením a technologiemi může dovolit. Své určení pro Ameriku nezapře, nicméně evropané jim přichází na chuť, což je vidět i na statistikách individuálních dovozů – a tak to vlastně celé dává smysl. Highlander je prostorné, pohodlné a uživatelsky příjemné auto s hybridním pohonem, který prostě funguje a nemusíte jej nijak řešit. V základní cenovce 1.4 milionu nechybí nic zásadního a jako SUV pro větší rodinu se mi jeví ideálně, a tak mi nezbývá než Toyotu Highlander doporučit.

 

Jiří Chomát

Sdílet: