Zdroj úvodní fotky: Pixabay
Opakuje se to každý den a přitom by mnohdy stačil jediný pohyb. Drobnosti, které nás na českých silnicích vytáčejí – a možná je děláte taky

Opakuje se to každý den a přitom by mnohdy stačil jediný pohyb. Drobnosti, které nás na českých silnicích vytáčejí – a možná je děláte taky

Autor: Miroslav Jeništa · Fotografie: Pixabay & Miroslav Jeništa

Nejde o vybržďování ani o řidiče, kteří si pletou silnici se závodní dráhou. Mnohem častěji mě za volantem vytočí drobnosti: špatně použitá světla, pozdní blinkr nebo zbytečně zablokovaná křižovatka. Každá z nich vypadá jako maličkost. Jenže právě z maličkostí se skládá provoz, ve kterém trávíme každý den spoustu času.

 

Než se rozčílíme, připomeňme si světla

V podzimním a zimním provozu je to skoro každodenní obrázek. Mlha, šero, mokrá silnice – a před vámi auto, které jede jen na denní svícení. Řidič spoléhá na automatiku a má pocit, že se o všechno postaralo auto. Jenže světelný senzor, který automatické rozsvěcení světel ovládá, zpravidla reaguje na intenzitu okolního světla, nikoliv na skutečnou viditelnost na silnici. A právě v tom je problém. I v husté mlze totiž může být přes den dostatek rozptýleného denního světla, takže senzor nevyhodnotí situaci jako důvod k zapnutí potkávacích světel. Auto tak dál používá pouze denní svícení, které u většiny vozů na českém trhu nezahrnuje zadní světla. Výsledkem je automobil, který je zezadu v mlze téměř neviditelný. Přitom zákon za snížené viditelnosti požaduje rozsvícená obrysová a potkávací, případně dálková světla. Zadní mlhová světla jsou navíc za mlhy, sněžení nebo hustého deště povinná. Automatický režim zkrátka není náhradou za vlastní úsudek řidiče.

Druhou kapitolou jsou mlhovky. Přední smíme použít za mlhy, sněžení nebo hustého deště, zadní za stejných podmínek použít musíme. Jenže mlhovka není dekorace ani univerzální pojistka pro každou sychravou cestu. Jakmile se viditelnost zlepší a důvod k jejímu použití pomine, je třeba jí přece vypnout. Zadní mlhovka dokáže být pro řidiče za vámi opravdu nepříjemná, zvlášť když už se jede v běžném provozu a její intenzita dávno není potřeba.

A ještě jedna drobnost: nestačí světla jen zapnout, je potřeba vědět, co vlastně svítí. Pokud máte pochybnosti, raději zkontrolujte přepínač a přístrojový štít. Auto sice umí spoustu věcí samo, ale odpovědnost za správné osvětlení pořád zůstává na řidiči.

 

Tažné zařízení, které nic netáhne

Tohle je další evergreen. Auto jede po městě, za ním nic, ale z nárazníku trčí tažná koule. Někdy mám pocit, že ji řidiči nechávají nasazenou pro případ, že by se náhodou během cesty objevil přívěs. Jenže zbytečně namontovaná koule není žádná přidaná ochrana. Při drobném ťukanci může naopak zvětšit škodu na druhém autě. A ne, opravdu tenisák není poslední záchranou.

Tady je ale dobré rozlišovat. Nejde o plošnou povinnost sundávat každé tažné zařízení. Zákon výslovně řeší odnímatelné spojovací koule schválené pro sejmutí bez použití nářadí: pokud nejsou využívány ke spojení s přívěsem nebo jiným zařízením, mají být odejmuté. Takže pokud máte právě takovou kouli a zrovna nic netáhnete, její sundání není jen otázkou estetiky.

Smysluplné využití samozřejmě má i bez přívěsu – například pro přepravu jízdních kol. Pokud takové řešení zvažujete, podívejte se na naše praktické rady pro výběr nosiče kol na auto.

 

Železniční přejezd a světla namířená proti vám

Tohle je drobnost, která umí být za tmy překvapivě nepříjemná. Čekáte před železničním přejezdem, proti vám stojí další auto a jeho potkávací světla vám míří přímo do očí. Zákon přitom říká, že při zastavení před železničním přejezdem řidič nesmí použít potkávací světla, pokud by jimi mohl oslnit řidiče v protisměru.

Neznamená to, že se v každé situaci musí automaticky přepnout na obrysová světla. Rozhodující je, zda potkávací světla skutečně oslňují. Když ale stojíte proti sobě a světelný kužel míří přímo do kabiny druhého auta, trocha ohleduplnosti nic nestojí. A platí to i pro řidiče v koloně – nejen pro toho úplně prvního.

 

Blinkry: páčka, která není jen na ozdobu

Směrová světla patří k nejjednodušším způsobům, jak dát ostatním vědět, co se chystáte udělat. Přesto se s nimi zachází všelijak. Na kruhovém objezdu někdo bliká už při vjezdu, jiný nebliká při výjezdu vůbec. Přitom pravidlo je jednoduché: při vjezdu na kruhový objezd ani při jízdě po něm se bez změny jízdního pruhu nebliká. Směrovku zapínáme při výjezdu, případně při přejetí mezi pruhy.

Podobně je to při běžném odbočování. Blinkr zapnutý ve chvíli, kdy už řidič brzdí a současně stáčí volant, ostatním mnoho času na reakci nedá. Smyslem signalizace je oznámit záměr včas, ne zpětně potvrdit, že už se manévr děje. Stačí na to myslet o chvíli dříve – a provoz kolem vás bude hned čitelnější.

 

Když odbočujete vlevo, dejte o sobě vědět i polohou

U křižovatek mě občas zarazí, jak se někteří řidiči před odbočením vlevo postaví zbytečně doprava. Přitom zákon ukládá zařadit se před levým odbočením co nejdále vlevo v části vozovky určené pro daný směr jízdy, samozřejmě s ohledem na rozměry auta a šířku komunikace.

Neznamená to, že se má každý za každou cenu protahovat kolem auta zprava. Pokud není vyznačený samostatný pruh a prostor pro bezpečný průjezd, patří se zařadit a počkat. Když ale uspořádání křižovatky umožňuje, aby pravým směrem projela další auta, neměl by řidič odbočující vlevo zbytečně zabírat prostor, který k tomu není určený. Rozhodující je správné zařazení, čitelnost a bezpečnost – ne závod o každou sekundu.

 

Připojovací pruh není parkoviště ani překážková dráha

Na dálnici je pro mě tohle jeden z největších trnů v oku. Máte před sebou dlouhý připojovací pruh, který je tu právě proto, abyste se rozjeli a bezpečně se zařadili. Přesto se najdou řidiči, kteří se do průběžného pruhu nacpou hned na začátku, často s výrazně nižší rychlostí, a pak čekají, že jim ostatní uhýbáním vyřeší celý manévr.

Připojovací pruh je potřeba využít k akceleraci a hledání bezpečné mezery. Neznamená to ale, že musíme za každou cenu dojet až na jeho úplný konec – pokud se vhodná mezera objeví dřív, lze se zařadit už tam. Zásadní je neohrozit vozidla jedoucí v průběžném pruhu. Ta nemají automatickou povinnost vás pustit. Když se rozjedete včas, sledujete provoz a zařazení si dobře načasujete, je to plynulejší pro všechny.

 

Do ucpané křižovatky se nevejdete? Tak tam nejezděte

Tohle mě dokáže vytočit spolehlivě. Křižovatka je ucpaná, auta stojí a je zřejmé, že za ní není místo. Přesto do ní další řidiči vjedou, zastaví uprostřed a zablokují i směr, který by jinak mohl projet. A když naopak zůstanu před křižovatkou, protože nechci stát napříč provozem, občas se za mnou ozve troubení. Jako bych měl povinnost vjet doprostřed jen proto, že někdo za mnou spěchá.

Pravidlo je přitom jasné: do křižovatky se nesmí vjet, pokud situace nedovoluje pokračovat v jízdě křižovatkou a za ní tak, že by řidič musel zůstat stát přímo v křižovatce. Existují zákonné výjimky, například při odbočování vlevo, kdy řidič čeká na protijedoucí vozidla. To ale není omluva pro vjíždění do křižovatky, o které je předem jasné, že ji kvůli koloně za ní zablokujete. Troubení od netrpělivého řidiče na tom nic nemění.

 

Levý pruh na dálnici není rezervace na celý výlet

A nakonec klasika všech klasik. Pravý pruh je volný, provoz v něm plyne, ale někdo si pohodlně jede vlevo – často stejnou rychlostí jako auta vedle něj. Nepředjíždí, nepřipravuje se k odbočení, jen si z levého pruhu udělal vlastní jízdní prostor. Ostatní za ním pak brzdí, čekají nebo se uchylují k nebezpečným manévrům.

Mimo obec se na víceproudé silnici jezdí v pravém jízdním pruhu. Ostatní pruhy slouží zejména k předjíždění, objíždění nebo dalším zákonem vymezeným manévrům. Po předjetí se tedy vraťte doprava, jakmile je to bezpečné. Levý pruh není rychlejší jízdní pruh ani osobní rezervace pro řidiče, který se rozhodl, že mu vpravo nebude dobře.

 

Nejde o dokonalost. Stačí trochu ohleduplnosti

Nepíšu tento text proto, abych někoho poučoval nebo ze sebe dělal řidiče roku. I já se občas přistihnu, že něco přehlédnu, zareaguji pozdě nebo jedu na autopilota. Jenže když se na podobné situace člověk zaměří, zjistí, kolik zbytečných problémů vzniká z věcí, které by šly vyřešit jedním pohybem páčky, správným zařazením nebo trochou předvídavosti.

A pokud si člověk v některých situacích není jistý, není ostuda si je znovu projít s instruktorem. Právě o tom je i projekt Zpátky za volant, který pomáhá řidičům znovu získat jistotu v provozu.

Na silnici nejsme sami. Každý z nás chce dojet v klidu, bezpečně a pokud možno bez zbytečného stresu. A právě proto by mělo platit jednoduché pravidlo: chovejme se tak, jak bychom chtěli, aby se chovali ostatní. Někdy stačí rozsvítit správná světla, dát blinkr včas, nechat volnou křižovatku nebo se po předjetí vrátit doprava. Žádná velká věda. Jen pár drobností, díky kterým se nám všem může jet o něco lépe.

 

Míra Jeništa

Sdílet: