Motorvize event na Transfagarasan aneb s RS245 za silničním nej!

Čas od času nás v redakci napadne něco bláznivého. Troufl bych si navíc tvrdit, že naše bláznivé věci máte docela rádi. Když jsme před dvěma lety vyrazili se dvěma hothatchema do Itálie na jednu z nejlepších silnic na světě, proslulé Passo Stelvio a strávili zde jen něco přes 24 hodin, tak proč bychom něco podobného nevymysleli po krátké pauze znovu? Pak ale přijde háček. Ano, každý motoristický nadšenec má asi někde kousek za barákem nějakou tu oblíbenou silnici, dvě nebo tři, kam se čas od času jede svézt a třeba si jen spravit náladu. Máme v hlavě určitě i vzdálenější úseky dosažitelné třeba za hodinu nebo dvě, kam se také dá jen tak vyjet a svézt se. Když chcete ale vyrazit někam, kde s klidným svědomím můžete vyslovit označení „široko daleko nej“, to už jednoduché není. Existuje sice jakýsi seznam nejlepších silnic na světě, troufám si říci, že v Evropě však z tohoto žebříčku moc možností nemáte. Jasnou volbou pro nás v letošním ročníku Motorvize event tak bylo právě Rumunsko a proslulý Transfagarasan. I to je ale také docela daleko, téměř 1.200 km není denním chlebem asi nikoho z nás, i proto je potřeba se chvilku s dlouhou cestou smiřovat a přemýšlet, jaké to dva výjimečné vozy vzít s sebou na cestu. V našem případě netrvalo dlouho a volba byla docela jasná – jdeme po dvou ne jen tak ledajakých Octaviích RS. O tom ale až za chvíli. Těšíte se? Já také, a to už to mám za sebou…

 

Před odjezdem: jaká mít očekávání a jak se připravit?

Není tajností, že je takováto akce i pro redakční tým Motorvize poměrně raritou a něčím opravdu velkým. I my jsme se tak připravovali hodně dlouhou dopředu. Bylo jasné, že chceme navázat na úspěchy ze Stelvia, kam jsme vyrazili s Peugeotem 208 GTi a Corsou OPC. Co ale dnes? Přeci jen jedeme o trochu dál, čeká nás cesta o délce něco přes tisíc kilometrů. Asi víte, kam tím mířím. Musíme v prvé řadě vybrat takový dopravní prostředek, jež nás doveze do jisté míry úsporně a aspoň trochu komfortně do místa určení. Zároveň nám musí ale nabídnout i slušný základ pro horské silničky, musí taky něco vydržet. Asi jsem teď sám sobě (případně vám) teď položil řečnickou otázku, která se bude prolínat napříč celým dnešním článkem/cestopisem. Asi to chce i lehký briefing o tom, co vás taky asi může potkat a co vás nemine na místě i po cestě. Na druhou stranu musím uznat, že třeba ubytování není potřeba vyloženě hrotit – i vzhledem k vyspělosti země (o tom snad raději asi někdy jindy) není příliš hotelů on-line a naše rezervace z jednoho nejmenovaného serveru byly tak spíše pojistkou. Za sebe mohu doporučit prodloužit si cestu na o něco déle než jen jeden víkend – v našem případě čtvrtek odpoledne až pondělí večer byla opravdu ideální délka výletu. Dovolili jsme si tak hned dvě přespání na cestě a i tak jsme věnovali samotnému cíli cesty něco okolo 48 hodin.

 

Vyrážíme: plní emocí směr Rumunsko

Je čtvrtek ráno a já společně s kolegou vyzvedávám v Praze dvě Octavie RS245. Už dopředu jsme věděli, že půjde o červené krasavce, v jejichž útrobách se budou pyšnit odlišné převodovky (manuál vs. DSG) a jež budou nést jiné typy karoserie (kombi vs. liftback). Já zcela tematicky (vzhledem k počtu zavazadel souvisejících s technikou) beru Kombi s manuálem a hned na začátku přichází příjemné i negativní překvapení. Nadšen jsem od prvního usednutí z manuálu – na koncern VW jde opravdu až o příkladnou převodovku s krátkými a přesnými dráhami. Na druhou stranu i po zkušenostech s bývalým RS230 nějak postrádám přirozený zvuk auta – snad se to podá. Sraz s ostatními kolegy máme ve čtyři hodiny odpoledne a výchozím bodem mají být pražské Průhonice. Kupodivu jsme všichni dochvilní a vyrážíme poměrně na čas. Že by to bylo velkou natěšeností? Někteří z nás jsou ještě v „byznysovém“, a tak netrvá dlouho a zastavujeme na cca. 70 km D1. Poprvé vidíme auta pořádně stát u sebe a my tak máme možnost poprvé hodnotit, rozplývat se či rozmýšlet. Prvotní dojmy jsou rozporuplné a znějí asi takto: „Pěkná červená, příjemná auta, ale… Je to pořád „jen“ Oktávka.“ Pokračujeme ale dál. Naviguje nás milovaná ale i proklínaná Waze – povídání o všem, co mě na ní štve, by snad mělo i dneska své opodstatnění. Pokud se totiž lehce přesuneme v čase a podíváme se ke konci prvního dne, tedy někam do Maďarska kousek za Budapešť, vidíme posádku dvou bloudících červených RSek. Proč? Waze se jednoduše zapomněla a sjezd avizovala až o 30 km později – vážně? Nebo je to snad chyba Apple nebo operátora? O tom ale asi třeba jindy a jinde. Každopádně je 11 hodin večer a my se konečně dostáváme do předem vybraného ubytování v zemi guláše, čardáše a lázní. Ani jedno z toho ale na (ne)štěstí nemáme v plánu během cesty zkoušet. S chutí usínáme a těšíme se na další den, za 24 hodin už bychom totiž měli být právě na místě určení – „juchů“!

 

Vstříc Transfagarasanu: fotky nejsou vše, to musíte zažít!

Hlavní důvod, proč se někam takhle daleko vydáte, je třeba to, že nemusíte fotkám a videím úplně věřit. Nebo jen můžete mít představy, jak to asi všechno vypadá v reálu a jak se na něčem takovém jezdí. A víte co? Všechny tyto úvahy jsou v případě několikrát jmenovaného horského průsmyku na místě. Pokud jste z fotek nabyli dojmu, že jde o krásný, dlouhý, přehledný a frekventovaný úsek neodolatelné silnice, pak vězte, že jste ještě opravdu daleko od reality. Načetli jste si, že má celých 96 km? Vzhledem k nemožnosti projet jej přes vrcholek na druhou stranu jsem se já této celkové délky nedopočítal, i tak je ale nějakých 30 km nahoru dost pro řidiče i auto – famózní. My osobně přijíždíme po prohlídce nedalekého města Sibiu těsně pod začátek průsmyku okolo šesté hodiny večer. Když už mluvíme o času, hodí se nám hned jedna další zajímavá poznámka. Věděli jste, že je Rumunsko v jiném časovém pásmu než my? Mají o hodinu více, automaticky se na hranicích přenastavily jen mobilní telefony (nikoliv auta). Před ulehnutí nás čeká ještě jeden zdánlivě lehký úkol, na jehož konci je studený kdysi ugrilovaný kuřecí steak s pečivem a trochou zeleniny. Ano, hádáte správně – hledali jsme místo na večeři. Po zhruba půlhodině ježdění nahoru a dolů vás mohu ujistit, že po sedmé hodině večerní se v Rumunsku (spíše v horách) nenajít nikde jinde než ve vlastním ubytování. Odměnou této (jediné) volby je nám příjemná atmosféra se šplouchajícím horským potůčkem a dobré místní bílé víno. Natěšený a plný touhy ulehám do postele a přemýšlím, jaké to asi bude nahoře, zatím jsme totiž jen ve výšce bez mála 1 km nad mořem…

 

Konečně na místě: to stálo za to!

Píše se náš třetí den ráno a i když jsme předem tušili, že provoz nebude malý, neměli jsme potřebu nějak extra spěchat. Strávíme tu totiž okolo 48 hodin, tak kam se honit – je to také dovolená. Zhruba v deset hodin se vydáváme vstříc prvním kilometrům nahoru do výšky neuvěřitelných 2.030 m.n.m. Mimochodem takových míst, kam se dostanete autem, na světě také moc není. Po prvotním svezení, kdy jsme všichni poměrně nadšeni snad ze všeho, z čeho je to vůbec možné, vydýcháváme nahoře na parkovišti a vyrážíme při tom na první kratičkou pěší túru. Na pročištění myšlenek je tu pochod o cca. 2 km s převýšením 240 m, výsledná výška k našemu největšímu rozhledu je tak 2.270 m.n.m. Samozřejmě po cestě jako správní motorističtí nadšenci probíráme první dojmy, a to jak z aut tak samozřejmě z celého úseku. Kupodivu mezi námi nastávají značné rozkoly. Zatímco někteří jsou uchváceni spodní rychlejší částí průsmyku s lepším asfaltem, druzí obdivují přehlednost a nekonečnost horní části. Jo a taky část z nás kvituje rychlosti automatické převodovky DSG, zbylá část naopak propadla manuálu. A víte jaké je rozuzlení? Každý si najde své, a to díky Škodovce, RS245kám a Rumunskému Transfagarasanu…

 

Cesta domů? Smutné loučení i emoce k nezaplacení…

V sobotu jsme po všech možných procházkách a pročištění hlavy najezdili ještě pár stovek kilometrů a pořídili dostatek materiálu. Řeč pořádně ještě nebyla o tom provozu, který jsme vcelku pochopitelně očekávali. V zásadě se očekávání potvrdila – aut bylo na silnicích opravdu hodně, byť nejde vyloženě o velkou překážku při touze o rychlou jízdu. Ptáte se proč? Odpověď je jednoduchá, všichni, a to opravdu zcela všichni na místních komunikacích byli klasickými turisty. Za celé dva dny jsme v Rumunsku nepotkali nikoho, kdo by jako hlavní účel své cesty měl pořádné svezení. I tak jsme si v neděli ráno přivstali a šli si užít své poslední závodní kilometry. Než se vydáme na cestu zpět, celý výlet si zaslouží ještě jedno zhodnocení, mluvím samozřejmě o těch dvou strojích, které nám dělaly společnost. Pokud byste chtěli ode mě slyšet nějaké srovnání, pak čistě subjektivně (a hlavně kvůli převodovce) volím kombi s manuálem. Shrnutím jsou pak obě Octavie RS 245 přesně tím, co čekáte – skvěle splní svůj účel. Byť bych i přes 19“ kola čekal o něco měkčí podvozek, pořád nás obě auta odvezou relativně komfortně a za rozumné peníze (se spotřebou cca. 7,5 l/100km) až do cíle a v cíli nabídnou dostatek zábavy. Elektrohydraulický závěr předního diferenciálu VAQ sice na výjezdech ze zatáček pod plným plynem nestíhá, naopak brzdy ale kupodivu moc nevadnou a výkonu je v případě prázdného auta (bez posádky) docela dost. Já osobně bych si při vzpomínce na RS230 postesknul po troše lepšího přirozeného zvuku auta, ale i tak se to dá vcelku příjemně zvenku poslouchat, zevnitř je pak jen na vás, zda se necháte oblbovat reproduktory nebo si zostření zvuku vypnete v režimu individual, my jsme si vypínali i sportovní podvozek. A jsme u konce. Možná by se na závěr hodila ještě jedna poznámka, všech pět z nás si přivezlo zpět vcelku akutní, byť jen jednodenní, střevní potíže, i na to se hold musíte při cestě do Rumunska připravit. Hlavně se mě neptejte, jestli to stálo za to. Odpověď je naprosto jednoduchá – „ANO!“ Zatím neznám jiného místa, kde by se dalo tohle vše zažít a věřte, že až jej najdu, dám vám o tom vědět… Na závěr vás čeká ještě jedna pecka – samozřejmě pro vás připravujeme celkovou videoreportáž. Máte se na co těšit!

 

 

Jan Novotný