Domů » Hyundai i20: skutečně rodinné auto?

Hyundai i20: skutečně rodinné auto?

Autor: Autohled.cz · Fotografie: Autohled.cz

Jihokorejská automobilka Hyundai prezentuje model i20 jako “nejdospělejší rodinný vůz”. Na první pohled můžeme pouze nevěřícně kroutit hlavou, co když ale vůz skrývá nečekaný potenciál? K testu se malý hatchback dostavil s litrovým tříválcem pod kapotou a s kompletní možnou výbavou, kterou můžeme od vozu velikosti Fabie očekávat. Očekávání jsou vcelku jasná. Jak je na tom ale realita? Naplní je nebo snad dokonce předčí? Na to jsme se dnes snažili najít odpověď.

Exteriér: někdo to rád “korejské”

Zatímco řada automobilek v posledních letech sází na jednoduchý design s rovnými liniemi a ostrými hranami, Hyundai se nevzdává zaoblených rohů a dalších vlnek jak venku, tak uvnitř. Navzdory kategorii auta, kde hrají daleko významnější roli výrobní náklady v porovnání s nároky na design, nelze žádnou část vozu označit za nevyváženou nebo dokonce nepovedenou. Přídi vozu vévodí šestiúhelníková maska, která dokládá příbuzenský vztah s větším sourozencem, modelem i30. Rozměrná zadní světla výrazně zasahují do víka zavazadlového prostoru, na němž se pod tradičním logem značky Hyundai nachází mimo jiné I parkovací kamera. Boční silueta dle mého názoru patří v kategorii malých hatchbacků k těm povedenějším, dobrý dojem dotváří i šestnáctipalcová litá kola. Dominantním, i když ne zcela originálním znakem i20, identický designový prvek najdeme například u stylového crossoveru Audi Q2, je masivní “C” sloupek v lesklé černé barvě. Elegantním dojmem působí i zpětná zrcátka s integrovanými ukazateli směru a vkusné kliky dveří.

Interiér: škoda těch laciných detailů

Alfou a omegou malých hatchbacků může být pro někoho vnitřní prostornost, která rozhoduje o využitelnosti auta i třeba pro rodinu s dětmi. Dobrou zprávou je, že čtyři lidi průměrného vzrůstu se do testovaného kousku bez problému posadí. Šířka interiéru je úměrná kategorii auta a ani v podélném směru nebudou cestující na zadních sedadlech trpět nedostatkem místa pro kolena. Při usednutí na přední sedadla se člověk zaraduje z výrazného bočního vedení. Drtivá většina postav ale bohužel zanedlouho shledá, že jsou sedadla vlastně extrémně úzká a sedáky krátké. Tato skutečnost z pohledu posádky jednoznačně předurčuje automobil k využití pouze pro kratší cesty. Celý interiér působí dojmem, že nebyl zbytečně vynaložen ani cent navíc. Plasty jsou kolikrát velmi tvrdé a ve srovnání s opovrhovaným konkurentem z Boleslavi působí o něco laciněji. Kromě estetického hlediska tvrdé plasty přinášejí i funkční nedostatky v podobě nepříjemně tvrdé opěrky ve výplni dveří nebo přihrádek ve dveřích či před řadicí pákou, kde položený mobil nekontrolovatelně klouže. Na druhou stranu musíme Hyundai přičíst k dobru, že ani po zhruba dvaceti tisících najetých kilometrů v interiéru nic nevrže ani nedrnčí (tedy kromě motoru, ale k tomu se dostaneme později). Loketní opěrka mezi předními sedadly postrádá možnost jakéhokoliv nastavení, je malá a umístěná příliš vzadu (alespoň nepřekáží) a především zezadu vypadá jednolitý plastový výlisek skutečně velmi lacině. Ještě více ale praští do oka odhalené kolejničky posuvu předních sedadel nebo zcela přiznaný šroub upevňující bezpečnostní pás ke karoserii. Poněkud nedotaženě působí i neprakticky veliké držáky nápojů ve středové konzole, kde obvykle používaná lahev o objemu 0,5 litru nedrží. Naopak až úsměvný smysl pro detail u Hyundaie prokázali umístěním piktogramu, který sděluje, že do přihrádky ve dveřní výplni patří zavřená lahev a nikoliv otevřený kelímek. Vstup do zavazadlového prostoru nepatří zrovna mezi nejrozměrnější, stoprocentně intuitivní není ani otevírání pátých dveří, protože v poměrně širokém prolisu zadního nárazníku je na spodní straně dveří pouze malé tlačítko, které musíte trefit. Samotný objem ale dosahuje velmi slušné hodnoty 326 litrů, sklopením zadních sedaček pak lze zvětšit na 1042 litrů.

Výbava: vše potřebné a smyslné

Při rychlém ohledání kabiny zjišťuji, že Hyundai i20 mi nedá šanci k elementární kritice, že tu něco chybí. Vše potřebné, možná i dost navíc, než od malého hatchbacku očekávám, nacházím na svém místě a v další fázi dokonce zjišťuji, že vše lze intuitivně a snadno ovládat. Pokud chce člověk například spustit navigaci, nemusí se kvůli tomu utopit v několikaúrovňovém palubním menu. V podobném duchu se nese i ovládání celého infotainmnetu a pozitivní můžeme být i s hodnocením jeho grafiky. Zvuková aparatura je pak na danou třídu vcelku slušná. Při pokusu o připojení telefonu narazíte na omezený počet spárovaných zařízení – sice docela obvyklá věc, v automobilu, kde se často střídají řidiči ale velmi nepraktická. Tlačítka na volantu pokrývají ovládání široké škály funkcí a jsou dobře v dosahu, při rychlém přehmatávání při parkování o ně ale často zavadíte. Palubní počítač taktéž působí vhodně do 21. století, byť svými rozměry nelze označit za „obra“. Je ale přehledný a hlavně funkční.

Motor, spotřeba a jízdní dojmy: v rytmu tříválce

Srdcem každého automobilu je motor. Nejdůležitějšímu orgánu testované i20 o objemu 998cm³ něco chybí. Doba downsizingu asi vcelku pochopitelně napoví – i20 v tom není ani náhodou sama. Není to ani tak výkon, který dosahuje na poměry malého vozu solidní hodnoty 74kW, ale jeden válec. Tříválcovou konstrukci pohonné jednotky prozrazuje hluboké dunění v nízkých a jekot ve vysokých otáčkách. Řidičům, kteří neradi často řadí, bude vadit neochota táhnout z nízkých otáček. Řazení pětistupňové manuální převodovky není vyloženě nepřesné, preciznosti řazení některých renomovaných evropských konkurentů ale rozhodně nedosahuje. Několikrát jsem se na křižovatce neúmyslně pokoušel rozjet na trojku, naopak pojistka zpátečky ovládaná prsty na přední straně řadicí páky se ovládá příjemně. Odstupňování převodovky docela šikovně využívá točivý moment motoru ve výši 171 Nm a umožňuje jak dynamický rozjezd z místa, tak rozumné cestování dálniční stotřicítkou, kdy otáčkoměr ukazuje hodnoty okolo 3000 otáček za minutu. Řízení je možná až zbytečně přeposilované a neposkytuje dostatek zpětné vazby, což v kombinaci s pouze průměrnými jízdními vlastnostmi zkrátka nedává příslib radosti z řízení. Především odskakování na nekvalitní vozovce přináší pocit nejistoty, sportovní náčiní to prostě není. To ale vlastně asi téměř žádný potenciální zákazník neočekává. Deklarované spotřebě v kombinovaném cyklu ve výši 4,3l/100km se mi během testu přiblížit nepodařilo. Dosaženou hodnotu 6,5 l/100km přičítám velkému podílu městského provozu a využívání ochoty motoru k vytáčení nad pásmo optimálních otáček. Za předpokladu poklidné jízdy se jeden z mých kolegů byl schopen dostat do konce o litr níže než já. Vysoký rozptyl je pak důsledkem silné citlivosti malého přeplňovaného motoru na styl jízdy. To je ale vcelku běžné u malých motorů – nevyberete si.

Závěr: ve městě se neztratí

Vraťme se k úvodnímu tvrzení z úst automobilky Hyundai, které označuje Hyundai i20 jako nejdospělejší rodinný vůz. Přes veškerou snahu uchopit reklamní slogan výrobce jako trefnou nadsázku nelze považovat i20 za tradičně vnímaný ideál rodinného vozu. Pouze snad v případě, kdy jako rodinu chápeme například pár důchodců, jejichž obvyklé cestování autem znamená cestu k doktorovi, na nákup nebo na návštěvu za vnoučaty. Z pohledu obvyklé české rodiny může Hyundai i20 hrát spíše důstojnou roli druhého vozu, který je využíván pro kratší či střední trasy bez požadavku na vysokou přepravní kapacitu a komfort. Aktuální prodejní statistiky ale prozrazují, že se u Čechů nový kousek z Nošovic neztratí. Hyundai i20 má v rukou několik trumfů, za ten největší považuji vnější design, kterým se odlišuje od evropských konkurentů a může se jím trefit do vkusu zájemce o nový automobil. Těch částí, které nám ještě chybí do celku (kromě chváleného designu), je k nějaké zásadnější kritice vyloženě málo. Zbytek auta je vcelku dobrý, nezarmoutí ale zároveň ani nenadchne. I vzhledem k lákavé akční nabídce, kdy za 299.900 Kč je k dispozici i20 snad se vším, co potřebujete, se nám jeví testovaný vůz jako zajímavá varianta druhého auta do rodiny.