Honda HR-V: Japonský krasavec v šedé barvě

Honda HR-V: Japonský krasavec v šedé barvě

Autor: Petr Bahenský · Fotografie: Petr Bahenský

Hned na úvod chci zmínit, že japonskou kulturu velmi uznávám. Posuďte sami, že právě ona asijská země nám nabídla tolik zajímavých věcí. Jmenoval bych například bojové sporty jako jsou: Karate, Judo či Jiu-Jitsu. V neposlední řadě nemůžu zapomenout na jednu z mých nejoblíbenějších pochutin, kterou je sushi. Nyní se již dostáváme k tomu, na co vy čtenáři čekáte. Na test se k nám dostal vůz od automobilky Honda, která nám svěřila již po třetí své menší SUV. Jistě tušíte, že se jedná o HR-V. Jak si mě tento japonec získal v provedení s benzinovým motorem 1.5 vybaveným technologií i-VTEC a zajímavou a poněkud kontroverzní automatickou převodovkou CVT? Ke všemu se dostaneme …

 

Barevné provedení, které na fotkách vypadá hůř než v realitě.

Před vyzvednutím testovaného exempláře jsme měli s kolegou Honozou Novotným drobnou diskuzi ohledně lakovaní, abych byl přesnější tak se týkala (ne)výraznosti barvy našeho HR-V. Já si přál hrvéčko v červené barvě, která se mi zdála automobilce nejvíce padnoucí. Právě díky zbarvení, jež dávalo najevo svou dravost, jsem si přál dostat auto v tomto provedení. Honza namítl, že na Srí lance, kde před nějakou dobou byl (o automobilovém světě na Ceylonu jsme vás již během loňského roku informovali), viděl místně označovaný tento automobil jako Honda Vezel v bílé perleti, která ho nadchla. Když jsme se dozvěděli, že model bude mít barvu šedivou, naše názory přešly do vzporu. Měl jsem za to, že v šedé barvě bude vypadat také slušně. Naopak Honza byl skeptičtější. Po předání vozu jsme oba dali za pravdu mně.

 

Spřátelíme se s asistenčními systémy?

Během celého testu mě nejspíš nejvíce zklamávaly právě asistenční systémy, které byly mnohdy spíše nepřáteli. Zastávám názor, že člověk má řídit auto, a ne aby se auto řídilo samo. Když již nějaké pomocné systémy, tak jsem zastánce na nejvýš parkovacích senzorů nebo v různých variantách i parkovacích asistentů, které beru jako velmi užitečné a nepostradatelné pomocníky. Tempomat je nakonec také skvělá věc, ale nejspíše u Hondy by bylo dobré trochu na této někdejší vychytávce zapracovat (většina vozů střední třídy má funkční tempomat již v základu). Auto mnohdy do kopce spíše zpomalilo a na svou uvedenou rychlost „dojelo“ až po dlouhé době. To je zapříčiněno snahou o ekomonomickou jízdu při použití tempomatu, v danou chvíli má tempomat k dispozici pouze omezené množství výkonu a není tak schopno přílišné akcelerace. Kolikát v takových situací bylo lepší šlápnout na plyn a pak zase zapnout tempomat. Asistent pro jízdu v jízdních pruzích – další věc, kterou auto spíše otravovalo než pomáhalo. Nesčetněkrát nás vozidlo upozornilo na změnu jízdních pruhů, až když jsme byli s půlkou vozu ve druhém pruhu. Někdy ani nenahlásilo, že jsme „nechtěně“ opustili jízdní pruh a naopak jsme zaznamenali i situace, kdy se nás tento systém snažil svým přiléhavým zvukem zachránit před nechtěným opuštěním pruhu ještě dříve, než jsme to vůbec mohli potřebovat. Dalším zklamáním pro mě bylo špatné spolehnutí na čtení dopravních značek, často mi můj pomocník na cestách nechtěl poradit a v době, kdy chtěl, tak měl k dispozici pouze malý prostor pro reprodukci dopravních značek, jehož velikost bych tipoval zhruba 1×1 cm. Měl své nálady, občas bezproblémově ukazoval, kolik je na dané silnici povolená rychlost, ale pak zrovna, když člověk ztratil trochu pozornosti a nebyl si jistý, měl ukazatel ve svém kolečku prázdno. Poslední výtka, kterou bych udělil, se týkala systému varování před kolizí. Několik situací, kdy mě auto začalo varovat pře nepříjemnostmi, bylo opravdu zbytečných a zárobeň až na hranicí s náladou spolujezdce jako je vaše matka či ustrašený člověk, jež vás označí za závodíka již při 50 km/h

.

Z venku malé SUV …

Ano, exteriér auta v mnoho očích zanechá dojem skromnějšího auta. Do doby než poprvé usedne do vozu. Výhodou modelu je pasažérova flexibilita, může totiž sedět jak vepředu, tak vzadu, a i přesto bude mít dostatek místa pro své nohy. Tudíž si jízdu užije každý. Musím pochválit i sedačky, které z jízdního dojmu udělali příjemný prožitek z cest. Jediné, nad čím si lámu hlavu je, že auto opravdu nevypadá „kdoví jako obr“, ale interiérem, který jsem již zmínil, tak i zavazadlový prostor se hravě spolknutým nákupem, vás překvapí. Líbilo se mi japonské provedení palubní desky a vše, co s ní najdeme spojeného. Budíky se změnou barev dle vašeho stylu jízdy (zelená – úsporně, modrá značí opak) až po displej, s jehož ovládáním se nejdříve musíte naučit. Po určitě době si na „Asii“ zvyknete a někteří z vás již nebudou chtít nic jiného.

 

Jak je to s tou převodovkou? Nebo jde hlavně o výkon?

VTEC neboli proměnné časování a zdvih ventilů – často diskutované téma, které se dotklo i naši konverzace s redaktory. Tato technologie motorů od Hondy slouží pro snížení spotřeby paliva a k vyššímu výkonu při zachování relativně nízkého objemu válců. Nechci se teď nikterak dlouze pouštět do vysvětlování funkčnosti této staronové „vychytávky“, raději vám tedy povím, jak se motor a celý systém projevuje v praxi. Na úvod bych si vypůjčil několik dojmů od našeho šéfredaktora, který zhruba před rokem testoval právě tohle auto v kombinaci s manuální převodovkou. V prvé řadě jde hlavně o zvyk. Ihned zapomeňte na váš jízdní styl, pokud přesedáte třeba z nějaké moderní přeplňované čtrnáctistovky. Při nízkých otáčkách budete mít totiž pocit, že trápíte doslova mrtvou dvouapůltunovou mrchu. Tak to ale není a zásadní zvrat přichází právě díky VTECu někde okolo 4,5 tis ot/min. Mimochodem i otáčkoměr je cejchovaný o něco výše než je dnes obvyklé, i to nasvědčuje poněkud větší náročnosti motoru vůči otáčkám. Nechci říkat, že se ve vyšších otáčkách stane z vašeho klidného miláčka doslova závoďák, ale z pocitových zhruba 100 koní se najednou stane zrhuba 150, to už není vůbec špatné. Tak nějak charakterizoval Honza svou verzi s manuální převodovkou. Teď se ale pojďme chvilku pověnovat naší variantě s automatem CVT – (ne)přežitý variátor. Nutno podotknout, že ve své poslední generaci jde už o poměrně moderní převodovku. Ta je i vzhledem k požadavkům na nízkou spotřebu a emise orientována na nižší otáčky a zde je snad ten největší kámen úrazu. S tímhle automatem je totiž téměř nereálné dostat se k vrcholu výkonnové křivky. I za hranici zmíněných zhruba 4,5 tis ot/min, kdy auto orpavdu jede. se navíc dostanete jen pro prošlápnutí plynu až na podlahu (na kickdownové tlačítko). S automatem tak tohle auto sice moc nežere (ustálená spotřeba zhruba na 6,8l/100km), nevydává asi ani moc emisí, ale hlavně ani moc nejede. Z mého pohledu je to hrozná škoda, protože jinak je charakteristika VTECového motoru výjimečná a kolikrát i příjemná, tady je jeho využití opravdu těžké.

 

A nakonec ..

Vůz mě zaujal svým „na oko“ menším exteriérem, ba kvalitně řešeným interiérem. Model se hodí pro rodiny, které se svými dětmi projíždějí Prahou a o víkendech plánují výlety za krásným počasím. Nedejte se zmást. Za základní verzi (Comfort) sice zaplatíte dost peněz. Auto startuje na pořizovací ceně okolo 490 000,-. Na druhou stranu už v základu je vůz dobře vybaven. Nakonec mi nezbývá nic jiného, než se s vámi rozloučit a užít si poslední cestu na Jarov, kde odevzdám hrvéčko a pak si nakonec odskočím na to výborné sushi, kterým završím neočekávaně komfortní týdenní cestování v HR-V. Pár nedostatků by se sice našlo (viz rozsáhlá sekce o asistenčních systémech nebo zvlástnosti motoru s technologií i-VTEC), ale v celkovém hodnocení se pro mě jednalo o v zásadě příjemné překvapení.

 

Petr Bahenský

Sdílet:

Zanechat odpověď

Musíte být přihlášen pro vložení komentáře.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..