Honda Civic 1.0 TURBO CVT: v duchu (ne)využitého potenciálu

Honda Civic 1.0 TURBO CVT: v duchu (ne)využitého potenciálu

Autor: Autohled.cz, Jan Nemrava · Fotografie: Jan Nemrava

Honda Civic je na našem trhu i na našich silnicích celkem zajímavým zjevením. Japonský styling můžeme považovat za naprostý “úlet” ve srovnání se zbytkem dnešní produkce. Po krátké odmlce s tímto model, jsme si jeho přední vlastnosti chtěli připomenout s verzí v tmavě modré metalíze s litrovým tříválcovým benzínem a převodovkou CVT, ve výbavě Executive, který lze pořídit za 680 tisíc Kč. Za to Honda nabízí výrazně větší délku, výrazně odlišný styling, sportovní rodokmen, ale hlavně výrazně lepší řidičské zážitky, než zbytek konkurence v tomto segmentu. Stačí to ale k naší spokojenosti? Dají se sportovní jízdní vlastnosti kombinovat s automatem, a to ještě ke všemu s variátorovým? A co ostatní hodnoty, k nimž tradiční konkurence přistupuje poněkud jinak?

 

Design a první dojmy, které plynou z výjimečnosti

Před námi stojí auto jako žádné jiné. Honda s designem Civicu experimentuje a mezigeneračně se nebojí velkých změn, které ve světě nesou ovoce, Civic je tak velmi populární. V poslední generaci sází na komplikované sportovní tvary, jenž si na silnici nelze prakticky splést s ničím jiným. Přední i zadní části vozu zdobí řada spoilerů, nástavců, křidélek a jiných aerodynamických prvků, které nejsou jen na okrasu, některé pomáhají i po funkční stránce. V té modré, kterou vidíte na fotkách, je to opět auto, jemuž zvolená barva moc nesluší, protože zaniknou ty černé lakované prvky jako nástavce prahů nebo mračící se maska. V jiných autech tmavé barvy působí nenápadně, u Hondy nenápadnost ale nepřipadá v úvahu ani ve zvoleném lakování. I tak bych si ale uměl představit kombinaci nápadnější nebo při nejmenším takovou, na níž prostě jen o něco lépe vyniknout zvolené sportovní doplňky. Masivní záď a subtilní příď vytváří jedinečný profil. Tentokráte si asi na hodnocení designu snad ani netroufnu…

 

Interiér: příliš nezestárl, potěší sezením, ale…

Interiér je oproti vnějšku směsicí pocitů, za pochvalu stojí sportovní poloha za volantem, jakou byste jinde marně hledali. Sedadlo umístěné tak nízko, že navozuje pocit sezení až na zemi, v kombinaci s masivní středovou konzolí dělá velmi dobrý pocit z ovladatelnosti auta. Sedadla jsou velmi příjemná, i když k jejich materiálům lze mít výhrady. Za volantem se skrývá otáčkoměr jako hlavní prvek digitálního displeje, který je poměrně přehledný a funkční, jen ta jeho grafika je už trochu postarší. Displej za to reaguje rychle. Jako (skoro) celé auto. O zábavu se stará palubní jednotka postavená na systému Android. Dovolím si tvrdit, že jde o zřejmě největší slabinu tohoto vozu. Její grafika ani provedení dnes zkrátka nemají šanci, přitom funkčně nijak zásadně nezastarala. A co ten obrázek sekačky jako pozadí toho androidího tabletu? To mi jako Honda chtěla naznačit, že v zahradních strojích je lepší než v autech? Pokud tohle neřešíte nebo si připlatíte za Apple CarPlay či Android Auto, je vlastně po starostech. I díky tomu, že se klimatizace ovládá postaru tlačítky, by infotainment rozhodně neměl být důvodem, proč Civic zatracovat. Honda své silné stránky ukáže za moment. Jen doplním, že místa je všude dostatek, vzadu ho trochu omezuje klesající střecha, ale 478 litrů na kufry za sedadly vyžaduje respekt. Je to dokonce o 11 litrů více než nabízí Škoda Scala

 

Jízda: hledání limitů litrového tříválce nebo naopak sportovního podvozku?

Přejděme k technice. Pod kapotou se v našem případě ukrýval tříválcový litrový benzínový motor s výkonem 126 koní a 180 Nm v širokém spektru otáček. To vše napovídá, že by si motor s CVT převodovkou mohl rozumět. Výrobce udává (NEDC) spotřebu na úrovni 4,7 litru a zrychlení z 0 na 100 kolem 10,5 vteřiny. Ta spotřeba je, jak to u NEDC bývá, dost mimo. Dohledal jsem spotřebu WLTP, ta už je výrazně blíže realitě – výrobce udává 6,1 až 6,7. Nám se podařilo jezdit s průměrem okolo 7 litrů. Motor je však celkem citlivý na zacházení a pár “jančení” s plynem jí umí výrazně zvýšit. V normálním režimu D se snaží převodovka držet otáčky kolem 2 tisíc, výše už je motor trochu slyšet. Největší problémy variátoru dělají rozjezdy, kdy z křižovatky žádné úchvatné zrychlování čekat nelze. Jakmile však najde ten správný převod, mění jej tak, aby udržovala otáčky konstantní. Ten konstantní zvuk však je, a bude, tím největším problémem převodovek této konstrukce. Výrobci se jej snaží řešit “virtuálními” stupni, nebo čímkoliv, co by tenhle nepříjemný, jednolitý zvuk eliminovalo. Tady bohužel ne. Ale jakmile se dosáhne požadované rychlosti, otáčky sklouznou a motor přestane být slyšet. Při městském a meziměstkém provozu normálním tempem pošle převodovka motor maximálně do středních otáček a zbytečně jej nevytáčí. Motor je stále trochu slyšet, ale výrobce minimalizoval vibrace na minimum, takže, pokud si zvyknete na ten styl volby otáček pomocí této převodovky, minimálně při klidné jízdě je projev vcelku “fajn”. Ale to nejlepší teprve přijde. Museli jsme něco málo obětovat (kvalitní infotainment a kvalitní materiály), abychom měli bájný vůz s H na kapotě, a tím se přeci nejezdí “lážo plážo”. Tím, kde Honda vždy vynikala a vyniká, jsou jízdní vlastnosti a ty má Civic i v této verzi famózní. Parádní řízení, parádní a jistý podvozek, nízký posaz, dobré sedačky – to je dlouhodobý recept Hondy na radost v zatáčkách a tenhle atribut Hondě zůstal, i když třeba nejde úplně dohromady rychlá jízda s tím CVTéčkem. Ano, existuje možnost přepnout jej do režimu S, který drží otáčky výše, ano motor se krásně vytáčí a z výfuku dobře zní, ale jistá gumovost v reakci převodovky, její občasné váhání a pozdější reakce na pokyny řidiče tohle celkem kazí. Je potřeba s tím počítat a držet motor pořád v záběru a na plyn šlápnout o něco dříve, než by se chtělo, pak to v zásadě funguje. Nebo držet vyšší tempo i v zatáčkách, překvapivě široké 235 mm gumy auto podrží. Ani není potřeba aktivovat sportovní polohu adaptivních tlumičů, které auto ještě více přitvrdí. A pak už si velmi rychle vzpomenete na vrcholnou verzi Type-R. I přes vše v pozitivním smyslu (o podvozku) výše zmíněné musím konstatovat, že jeho limity jsou daleko od limitů litrového tříválce a hlavně variátorové převodovky. Ano, při troše cviku lze i zatáčky projíždět rychle a jízdu si do jisté míry užít, ale to vše je pořád poměrně nepřirozené a při nejmenším o hodně méně citlivé. Ne nadarmo jsem několikrát během testu přemýšlel, oč by tenhle kousek byl lepší s manuálem, který mimochodem Honda umí podobně dobře jako podvozky. Snad mi petrolheadi prominou, ale i s absencí čtvrtého válce a několika desítek koní bych se smířil lépe, než-li s automatickou převodovkou CVT. Kolega kdysi u Civicu právě variátor “akceptoval”, to bylo však se silnější motorizací 1.5 V-TEC Turbo, jejíž vyšší výkon a jeho průběh ke spokojenosti hodně napomáhají.  

 

Verdikt: oslní, je však potřeba dobře vybrat a zapomenout na sekačky…

Civic zůstává tím, čím vždy byl – autem se skvělými jízdními vlastnostmi, které nemusí oslňovat řidiče animacemi budíků nebo high-tech displeji, protože ho oslní v každé zatáčce. Není dálničním expresem, není to městské auto, je to auto na ježdění. Na dálnici je trochu hlučnější než konkurenti, hlavně od širokých kol, které ale v zatáčce podrží a hlavně dodají pocit, jako málokterá konkurence. Způsob, jakým sportovní řízení předává informace řidiči, je famózní. K tomu přihoďte 478 litrů na zavazadla, asi se vyhněte tomu CVTéčku a klidně zůstaňte u toho litrového motoru. V nějaké červené nebo jiné světlé barvě bude Civic autem, které na silnici poznáte a s ničím jiným si jej nespletete.

 

Jan Nemrava

Sdílet: