Ford Mustang vs. Dodge Challenger: srovnání dvou Amerik, ideologií i 10 let

Ford Mustang vs. Dodge Challenger: srovnání dvou Amerik, ideologií i 10 let

Autor: Lukáš Jeřábek · Fotografie: Lukáš Jeřábek

Motorvize není jen o testování nových aut nebo o chrlení novinek z motoristického světa. Čas od času uděláme něco netradičního. Důvod je prostý, snažíme se udělat pro vás něco „navíc“. Když do „našeho světa“ přišla pozvánka k týdennímu svezení nového Fordu Mustang, bylo jasno. Bylo jasno v tom, že se rozhodně nebudeme nudit. O nás (redaktorech) to ale přeci vůbec není. Jsme ze stejného masa a kůže jako vy a máme stejně tak rádi auta, i proto se o onu radost musíme podělit. Bylo tak jasné, že musíme podniknout něco zajímavého natolik, abychom zaujali i vás. A tak tu pro vás teď máme velmi zajímavé srovnání dvou aut, která jsou z jedné stejné země. Skoro bych řekl, že bylo v redakci hned jasno o tom, kdo se bude o novinku s hřebcem na kapotě dělit. Na chvilku jsem to byl i já, a to především proto, že v mé / naší garáži parkuje vzdáleně příbuzná konkurence. Jedná se o Dodge Challenger SRT8 z roku 2010. O Mustangu se dnes hovoří jako o „poevropštělé“ Americe, ostatně o tom psal i kolega Petr v samostatném testu. Challenger pak pravověrně ctí své tradice. Velmi mě tak zajímalo, jak auta obstojí. Určitě si říkáte, že je Dodge 10 let starý, bude mít najeto hodně kilometrů, a proto je nebude možno reálně porovnat. To nebude ale náš dnešní případ. Jde vlastně spíše o porovnání jejich ideologie a o pokrok, jaký „Ameriky“ za posledních 10 let zaznamenali. Tak co? Kdo s koho?

 

Dodge Challenger SRT8: ten pravý muscle car

Když k autu přijdete, hned na první pohled v něm rozpoznáte pravý americký Muscle car, pod jehož kapotou nemůžete očekávat nic jiného než velkou V8. Konkrétně našemu exempláři šlape pod kapotou V8 o objemu 6,1 litru s výkonem 317 kW, který je spojený s 5kvaltovou automatickou převodovkou původem od Mercedesu. Ano, v tomhle autě se dá jet hodně přes 200 km/h při stále zařazené čtvrté rychlosti. Náš Dodge má v tuto chvíli najeto 25 000 km, což je v podstatě „nic“ na americké auto, a tak je ve velmi dobrém stavu a na porovnání s Mustangem je připraven. Z venku se pyšní oranžovou barvou s “karbon” pruhy na kapotě (pouze karbonová folie). Zadní světla jsou, jak již bývalo tradicí u verzí ze sedmdesátých let, jednolitá a táhnou se přes celý zadek auta. Kapota, jak zřejmě nikoho nepřekvapí, by se dala považovat za půlku auta, skrývá totiž motor doslova obří tak, že by se do jen tak nějakého auta nevešel.

Když si sednu dovnitř, čekají na mě doslova křesla. Američani očividně potřebují sedačky, do kterých člověk zapadne, jsou příjemné a zároveň relativně rozumně drží na místě. Alcantara použitá jako potah je velmi příjemná a díky ní není tolik potřeba odvětrávání. Volant bych nemohl nazvat jinak než kormidlem, já si tak připadám jak kapitán lodi. Dal by se označit za doslova zbytečně velký, svou velikostít rochu připomíná stará klasická americká auta. Z komfortních prvků má Dodge již elektrické sedačky, tedy pouze tu řidičovu, dotykový displej, subwoofer, samozřejmě nechybí palubní počítač a informace o teplotě oleje, tlaku oleje, tlaku v pneu apod. Kufr pak otevřete pouze klíčkem nebo zevnitř vozu. Tlačítko na něm nikde není. Vrhněme se na Mustang.

 

Ford Mustang GT 5.0: neuvěřitelné překvapení poevropštělé ameriky

Když jsem si pro auto přišel, velmi mě překvapilo, jak efektně zapůsobil jeho design. Velké štěstí a zároveň náhodu představovalo jeho oranžové lakování, které se náramně podobá tomu na Challengeru. Mustang v sobě již klasicky ukrývá 5.0 V8 s výkonem 330 kW, a to ve spojení s šestistupňovou manuální převodovkou, to je shodou okolností jeden z hlavních rozdílů mezi oběma vozy – jakoby nám Ford hned na začátku chtěl naznačit svůj „řidičský“ potenciál. Když si Mustang obejdeme, nadchne nás jeho jednoduchost a zároveň ostrost. Ostré linky na předním nárazníku ve spojení s oranžovou barvou dodávají na dravosti. Ze zadního pohledu na nás čeká velký spoiler a 4 koncovky výfuku s klapkou, které dominují celé zadní části, a to po vzhledové stránce, ale i zvukovou kulisou. O ní však až za chvilku.

Uvnitř pak v řeči luxusu nechybí celokožené provedení včetně odvětrávaných sedadel a černého stropu. Velmi příjemné jsou sportovní sedačky, které stejně jako u Challengeru nabízejí příkladný komfort, i když jej můžeme považovat za o něco sportovnější (a méně pohodlné). Mustang má také dotykový display a zároveň na něm již funguje konektivita Apple CarPlay, jeho odezva je navíc velmi rychlá. Z hlediska elektroniky a jízdy nechybí ani nastavení jízdních režimů, a to normal, sport, track mode a dragstrip. Společně s režimy se mění i nastavení podvozku, otevřenost klapek výfuku, odezva plynu a tuhost řízení (volantu).

 

Srovnání: nejen v řeci 10 let dlouhé cesty

A teď už konečně přichází řada na to, na co všichni čekáme. Zdánlivě nesrovatelné k sobě přeci jen má docela blízko. Amerika, V8, drag race, RWD a mnoho dalších pojmů typických pro muscle car spolu mají tahle dvě auta společných. Já bych na to však dnes šel tak trochu odzadu, od interiéru. Myslím si, že zpracováním, komfortem a jednoduchostí má Challenger i po 10 letech navrch. Mustang v modelové specifikaci pro rok 2020 (a verzi GT) je opravdu sportovním autem, v němž je vše takové „komplikovanější“. U Challangeru výrobce nešetřil měkčenými materiály, a tak jej považuji za o něco kvalitnější kousek. Mustang je takový vlastně trochu umělý. Samozřejmě, že potěší „Mustang“ na přístrojové desce nebo digitální přístrojový štít, který se mimochodem opravdu povedl. Jsou to ale především vychytávky moderní doby, v nichž má Ford navrch. Jak by taky ne, když je mezi nimi 10 let. Po zanedbání této doby je komfortem na tom lépe Dodge, sportovním naladěním (i v interiéru) vede Ford.

Jízdní vlastnosti už jsou něco úplně jiného. Rozdíl 200 kg, kdy Dodge váha ukáže okolo 2 tun a Mustangu okolo 1,8 tuny, je hodně znát, a to tím spíše, že rozložení váhy a těžiště hovoří taktéž ve prospěch „hřebce“. Challenger se tak, jako správná Amerika, spíše hodí na jízdu rovně, dálnici, nebo komfort. Na tyhle určení je auto úžasné. Mustang naopak tak, jak ono „poevropstění“, jenž jsem zmiňoval v úvodu, nasvědčuje, je lepší na zatáčky. V komfortu pro posádku trošku strádá. I tak ale, pokud bychom jej srovnávali s konkurencí (ač přímého konkurenta v Evropě vlastně ani nemá), auta s obdobným výkonem či dokonce s poměrem výkon/hmotnost, budou ještě více úzce zaměřené – na sportovní jízdu, s níž komfort ruku v ruce rozhodně nejde. Mustang, ač se v něm americký původ samozřejmě nezapře, se už hodně přiblížil evropským autům a opravdu se s ním da jet rychle i na klikatých silnicích, aniž by člověk musel auto upravovat jinými díly podvozku apod. Zvuk je další etapa. Challenger nemá klapky a při normální jízdě se jeho zvukový projev jeví jako jemně brumlavý. Když na to řidič šlápne, hezky a hluboce zařve. Mustang a jeho klapky, to je kapitola sama o sobě.  Když jsou uzavřené, má jemný a hezky hluboký zvuk, ač nevídaně tichý. Když klapky otevřete, přijde peklo, auto řve neskutečně a jeho V8 má opravdu nádherný zvuk. Srovnávat by se toho na obou autech dalo ještě mnoho. Rád bych se rozpovídal například o převodovce, ale to už bych zabíhal do detailů, u nichž by se nedalo ověřit objektivitu. Starší typ automatické převodovky s hydroměničem a hlavně 5 stupni se proti tolik péče stojícímu manuálu stavět nedá. Zkrátka a jednoduše by rychlejším autem byl přeci jen Mustang. Americká auta však nejsou (jen) o rychlosti nebo snad ano? To ukáže můj dnešní závěr.

 

verdikt: rychlejší nebo tradičnější?

Dnes toho bylo hodně. Ač jsem si dal nelehký cíl, a to porovnat 10 let, dvě ideologie, jiné typy převodovek a jinak pozicované vozy, musím přijít s nějakým závěrem, a tak vlastně přemýšlím, jestli vůbec mohu vyřknout, které z nich je lepší. V potaz musím vzít i to, že si Challenger stále poměrně dost drží cenu a Mustang se v ceníku pohybuje na hranici 1,4. Do konečného verdiktu však vstupuje hlavně to, jak povedená současná generace tradičního sportovního vozu od prvního sériového producenta je. Opravdu bych neřekl, ze jsou od sebe ta auta 10 let, to by mě při jejich testování ani nenapadlo. Dodge je parádní Amerikou, která tak, jak tradice říkají, jezdí (jen) rovně. Ano, rovně, ale za to tak, jako žádné jiné srovnatelné auto. Mustang trhá silnici a můžete s ním kupodivu i na okruh, je na to zkrátka připraven už v sériové verzu. Jednu záležitost jsem chtěl zmínit až na závěr, manuál vs. automat porovnávat nechtěl, ale samostatně se musím přiznat, ze mě manuál v Mustangu ohromně bavil. Pokud byste tak ode mě chtěli nějaký konečný a určitý závěr, pak přede mnou stojí především jedno lepší auto (Ford Mustang) a jedna lepší Amerika (náš pravověrný Dodge Challenger). A to je vlastně to nejzásadnější zjištění dnešního srovnávacího testu. Mustang, ač je stále Amerikou, už není tím, co býval a z tradiční trojice (Camaro, Challenger a Mustang) se nejvíce přiblížil potřebám dnešního zákazníka (a samozřejmě i Evropě). Nechtěl bych vůbec vytahovat otázku, zdali je to dobře. O tom nemůže být řeč. Můžeme být totiž rádi, že do Evropy ještě stále někdo dováží poctivou V8 s parádním zvukem a feelingem, jaký nemá konkurenci. Ostatně ani náš Challenger nebyl původně určen pro Evropu. Na závěr tak musím jen smeknout před Fordem, protože udělal parádní auto, v němž jednotlivé součásti spolu fungují jak Pražská filharmonie při vánočním koncertu. Je Amerikou, která se skvěle řídí, k tomu nabízí i rozumný komfort a to vše za relativně rozumnou cenu. Challenger pak skvěle ctí své tradice a je pak především pravověrnou Amerikou, která stále má co nabídnout a vzbuzuje rozruch mimo jiné i svým velmi tradičním vzhledem.

 

 

Lukáš Jeřábek

Sdílet: