Clio R.S.: sportovní DNA mu zaslouženě patří

U svého předešlého testu jsem byl pokárán za to, že jsem příliš řešil spotřebu. Kdo čtete mé články, jistě víte, že se jednalo o Giulii. Dnešní testovaný exemplář je ale poněkud o něčem jiném. Především o zábavě. Takže otázka spotřeby? Snad bych se vás dokázal zeptat, co to je? U takového auta jsem ji opravdu neřešil. Tankování Clia jednou, dvakrát či snad třikrát během celého týdne bylo jasnou nutností, která nám zaručila opravdu emotivní zážitky. Možná jde o netradiční úvod, ale o to lepší vstup do vyprávění o mém prvním dobrodružstvím s opravdovým „eres“ duchem. Pojďme si představit Renault CLIO RS!

 

První dojem? Snad se sám sebe musím ptát, proč je auto tak nenápadné…

Na první dojem si říkám, že jdu k obyčejnému Cliu. Na oko vůz působící tak nějak “běžně”. Přistupuji blíž a už vidím znatelné charakteristiky sportovního ducha. První nápis s kouzelnými písmeny R a S vidím pod značkou francouzské automobilky. Dále mě nadchne při pohledu na přední část automobilu závodně vyhlížející tříbodové LED denní svícení v prostoru původně určeném pro mlhovky. Opět tento designový prvek považuji za drobnost, která ale koncového zákazníka chytne u srdíčka a přesně tak to má být! Procházím se a nevšimnu si žádné kliky pro zadní dveře. Tudíž za mě další trefa do černého! Samozřejmě, že i zde ovšem kliky jsou, ale jsou krásně skryté, proto kdejaký vybraný spolucestující na projížďku bude hledat a možná ti bystřejší jí najdou. Ostatní nevozte. Další slibující nápis můžeme najít na zadní části vozu, ale platí u Renaultu přísloví: sliby chyby? Pojďme se nyní přesunout do interiéru.

 

Sportovní duch se skrývá teprve uvnitř!

Nyní sedím za volantem Clia a musím se přiznat, že veškeré mé sny se stávají skutečností. Červené prošíváni, červené pásy. Tohle je pro mě snad větší porno než jedna s nejmenovanou populární českou pornoherečkou. Opět označení R.S., ale především ruční brzda! No, přiznám se, že jsem plně natěšený na první kilometry, ale ještě nepředbíhejme. Do sedaček krásně zapadnu a mohu si skvěle hrát s nastavením. Po chvilce, kdy se mi sedí pohodlně, si začnu všímat dalších věcí a setkávám se s prvním negativem. Zdá se mi, že jsou ovládací prvky nasměrované dost od řidiče – například tlačítko ovládání hlasitosti je blíže ke straně spolujezdce a co možná ještě do této chvíle nechápu, proč i ruční brzda se více kamarádi s mým pasažérem, než-li se mnou. Chce mi snad Clio naznačit, že svezení s ním bude takovým zážitkem, že nebudu chtít poslouchat rádio? Mě už nezbývá nic jiného než nastartovat a řadící pákou zařadit “déčko”. 3,2,1 start!

 

… Ale emocemi budete zářit až při jízdě

Upřímně jsem se svezení bál. Od ostatních novinářů jsem často slyšel názory, že od starší generace se novější provedení stalo spíše nudným prožitkem plným přehnané elektroniky. Já jsem se bohužel ke staršímu Cliu nedostal, a tak nemohu soudit, zda se mé názory s jejich shodují. Víte, i mě chybí, že zde nemám k dispozici manuální převodovku. Stále jsem v tomto ohledu ještě kluk a mě baví si hrát, proto bych ocenil více hravosti s mojí pravou rukou a levou nohou než jen řazení pádly pod volantem. Dneska tedy čtete názory a připomínky od člověka, který bohužel (nebo snad bohudík) neměl možnost vyzkoušet si starší generaci. Nyní ale zpátky do přítomnosti. Jakmile jsem si na začátku odstavce postěžoval na převodovku, tak se přiznám, že po několika ujetých kilometrech si mohu oddechnout. Automatická převodovka řadí velmi dobře a nechá mě motor vytáčet do vysokých otáček, podřazuje přesně tak, jak si já řeknu a jejím pánem jsem já. Přesně tak mé dítě, poslouchej mě na slovo! Ze svého prvního dojmu jsem měl pocit jako by auto nemělo takový sportovní zvuk, který bych si přál. Jiný názor měli kolemjdoucí, kteří ve chvíli, kdy mě slyšeli přijíždět, raději přeběhli silnici. V režimu RS je motor opravdu slyšet a mě konečně dochází, že i já bych zvážil, jestli nepřeběhnout přechod o něco rychleji. Kdy zažijete opravdu „sluchový orgasmus“, bude při spuštění launch controlu. Na pár vteřin vám ratolest bude tolik prdět do výfuku, že si budete říkat, že jste měli připlatit za plíny. Po puštění brzdy se ze sedačky budete opravdu těžce dostávat. Vlastně při všech jízdách (krátkých, delších, sportovních, „ekologičtějších“) jsem nechtěl vypnout motor a opustit vozidlo. Když to ve zkratce shrnu, tak během sportovní jízdy jsem měl až nebezpečnou jistotu. Možná se to mým kolegům nelíbí. V zatáčkách auto příjemně drželo a jízda byla skoro ve všech rychlostech dynamická a především agresivní, ale je pravda, že by mi také nevadilo se blíže přiblížit krizovým situacím, než si být jistý, že jsem ještě daleko od hranic svých i auta. Při přemýšlení o ekonomické jízdě jsem došel k závěru, že za volantem tohohle auta mohou nastat jen dvě situace – jet na plný plyn a užívat si adrenalin naplno nebo jen čekat než vám tělo opět uvolí vypustit další emoce a jet zase na plno. Buď odpočíváte, a nebo závodíte. Hrozně mě potěšila možnost tahat občas ruční brzdu. Jakmile jsem se chtěl vrátit do dětských let, stačilo zatáhnout za ruční brzdu a chvíle plné radosti a úsměvů se mi vrátily.

 

Závěr: bezpečně jisté, ale i přesto velmi hravé!

Před samotným testováním jsem se bál. Co když mě auto nebude bavit? Co když bude zkratka RS jen nápis? Měli ostatní novináři pravdu? Za mě šlo o naprosto skvělý zážitek, který bych si byl schopný zopakovat jednou, dvakrát či třikrát za … den, hodinu, minutu… Nechci myslet na práci. Chci být dítě. Chci si hrát, ale přesto vědět, že nade mnou bude někdo držet ochrannou ruku. Přesně o tom, tohle auto je. Dokonce bych zde viděl cílovou skupinu mladých lidí, kteří hledají auto, se kterým se budou učit a zdokonalovat si své řidičské schopnosti. Mám zájem naučit se s autem řídit? Tak proč si nepořídit vozidlo, které mi dovolí jezdit bokem, ale jen do té míry, než řekne: „Ne ne, tady už ti to bohatě stačí, drahoušku“. Jsou auta, které si získají vaše srdce. Clio nehraje na srdce, ale na emoce. Je libo si hrát? Prosím, nastupte si.

 

Petr Bahenský