Cesta za vysněným cílem monackého knížectví a Formulí E

Máme den 10. května 2019 a před námi se rýsuje dlouhá cesta za vysněným cílem. Vstávám brzy ráno a balím si poslední věci na cestu, abych měla vše připravené. V deset hodin dopoledne už mi volá kolega Lukáš, že mne za chvíli vyzvedne. Obuji se, hodím tašku na rameno a jdu před barák. Venku již stál kočár, ve kterém jsme měli trávit následujících přibližně 10 hodin. Nebyl to ledajaký obyčejný kousek, šlo o nové DS7 Crossback, které jsme na cestu dostali od relativně nedávno vzniklé automobilky DS Automobiles. Věci jsme naskládali do kufru a mohli tak vyrazit pro dalšího kolegu Honzu. Svatá třetice je kompletní, zavazadla jsou naskládaná v autě, svačina připravena a můžeme vyrazit. Jeden otazník nám však stále visí nad hlavou. Kam to vlastně jedeme? Do státu ležícího na středomořském pobřeží francouzské riviery, do Monackého knížectví. A co budeme v Monaku dělat? Máme tu čest přijmout pozvání od výše zmíněné automobilky na jeden z vrcholů elektrizující sezóny Formule E, neboli Monaco ePrix. I nad tím zřejmě visí několik otazníků. Pokud jste teď, po zjištění hlavního účelu naší cesty (sledování závodů elektrických formulí), došli k závěrů, že bude lepší překliknout na jiný článek, pak vás ještě na chvilku zarazím. Kompletní reportáž o tom, jak vypadá závod Formule E a jak se dařilo jednotlivým jezdcům právě v Monaku, již publikoval kolega Lukáš. Já mám nyní tu čest seznámit vás s celým našim příběhem a převyprávět Vám jej pěkně popořadě i do detailu. Jedno předesílám. Nudit se určitě nebudete…

 

Jízda v pohodlném kočáru

Cesta v 11 dopoledne začíná a před námi se táhne přes 1 000 kilometrů dlouhá trasa přes Německo, kousek Rakouska, Švýcarsko a Itálii. Dojezd dle navigace máme ve 22 hodin. S naladěnými písničkami jsme jeli až na Rozvadov, kde jsme natankovali plnou nádrž a udělali menší záchodovou pauzu. Po přestávce jsme opět sedli do krásné DS 7 a vyrazili vstříc Německým dálnicím s neomezeným rychlostním limitem. Kvalita českých a německých silnic se opravdu nedá srovnávat a proto jsou právě ty německé na ohodnocení auta nejpříhodnější. A právě v tuto chvíli musím uznat, že jsem již dlouho neseděla v tak pohodlném autě. Odhlučnění a soundsystem jsou výborné kvality a co je nejlepší – všudypřítomná Alcantara, která pokrývá téměř celý interiér auta. Interiér je dokonalost sama a řízení auta vlastně také. Přesně takto prostorné a pohodlné auto se přímo nabízí k delším cestám. Německo s pár přestávkami uplynulo neuvěřitelnou rychlosti a již jsme přijížděli k rakouské hranici. Rozhodně jsme museli vypadat velmi kultivovaně, jelikož všechny hranice jsme projeli naprosto bez problému a kontrol. Přijíždíme do města s názvem Bregenz a před námi se utváří neuvěřitelný pohled na jezero Obersee Bodensee. Po projetí okrajové části Rakouska nás čekají pro změnu švýcarské hranice.

 

DS 7 Crossback: až tematicky příhodná volba pro cestu za „elektrizujícím“ dobrodružstvím

Už jsem to tak trochu načala v úvodu a pořád kolem toho chodím… Přeci jen je Monako z Prahy vzdáleno více než 1000 kilometrů, to je slušná porce a už i relativně hodná letecké dopravě. Podobně je tomu třeba i s autosalonem v Ženevě, kam každoročně stále nenapravitelně vyrážíme autem. A ani tentokrát nenecháme zahanbit svou pověst a opět volíme auto, ačkoliv je nám jasné, že letadlo by bylo určitě rychleji a dost možná i komfortnější. I když konkrétně u druhého označení bychom mohli polemizovat. Dopravní prostředek jsme totiž vybrali opravdu náležitě. Skoro si netroufám tipovat, které jiné auto by bylo pohodlnější. Příjemná je i jeho velikost – není ani malé ani příliš velké, i když do monackých úzkých ulic a hlavně garáží jsem se i s velikostně typickým zástupcem C-SUV segmentu relativně bála. Na DS se mi asi nejvíce líbí, že ačkoliv sdílí platformu a základní prvky se sesterskými vozy jako je Peugeot 3008/5008 a Citroen C5 Aircross, prémiový pocit díky velké míře individualizace na jeho palubě je naprosto všudypřítomný. Je taaaaak jiné – jako kdyby si v DS jako hlavní úkol řekli: „Uděláme prostě všechno jinak.“ Občas to může být na škodu (na otevírání oken na středovém panelu si budete zvykat dlouho a startování vprostřed a úplně nahoře budete ze začátku hledat), ten pocit výjimečnosti je ale k nezaplacení. U prémie ještě na chvilku zůstanu – v neposlední řadě musím zmínit absolutní klid, který panuje uvnitř na všech sedačkách téměř vždy (teda kromě chvil, kdy kolegové Honza a Lukáš hlasitě debatují o nejednom motoristickém tématu). Všechna boční okna jsou totiž v DSku vybavena dvojitými skly, to přední je pak termoreflexní. Ani „klasický“ dvoulitrový diesel BlueHDI tak nepůsobí hrubým dojmem, je příkladně kultivovaný a v optimálních otáčkách, ve kterých se pohybuje díky osmistupňovému automatu velmi často, o něm vlastně ani nevíte. Nejvýkonnější dieselový varianta se 180 koňmi se navíc odvděčí i příjemnou spotřebou. My, s docela slušně naloženým autem, 3 pasažéry a svižnějším tempem (zejména po německých dálnicích) jsme se dlouhodobě dostali na 6,8 l/100 km, což pro tak velké auto rozhodně není špatné! Vidíte to? Lépe jsme si prostě vybrat nemohli…

 

Zelené scenérie kam jen oko dohlédne

S příjezdem na švýcarské hranice vypínáme datový roaming a jen se kocháme prostředím. Právě teď mi dochází, jak skvělé je občas prostě jen „vypnout“. Na cizím trávníku je vždy tráva zelenější, a to platí ve Švýcarsku dvakrát tolik. Nádherné scenérie, kdy na úpatí hor je tráva upravená tak, jakoby ji někdo každý den sekal a na vrcholku stále vyčnívá sníh. Přes tuto zemi jsme jeli dobrých pár hodin. Nechybělo ani okusení serpentýn s dechberoucím výhledem. Jakmile jsme překročili další, pro tento den poslední hranice, bylo nám jasné, že naše úchvatná, ale dlouhá cesta se již chýlí ke konci. Pro první ubytování jsme zvolili hotel v přímořské vesničce San Bartolomeo al Mare. Po příjezdu nás naplnila klasická zahraniční pohoda u moře. I když bylo po desáté hodině večer, završili jsme dlouhou cestu sklenkou dobrého vína a následně jsme se odebrali do našich postelí. Následující den byl totiž „Den D“. Druhé ráno jsme vstávali v 7:00 a před osmou hodinou ranní již byli na snídani. Ta byla jedním slovem bomba. S plnými bříšky croissantů a vaječných omelet jsme tak mohli vyrazit směr Monako. Od Janova až do Monaka jsme jeli téměř vedle moře, tudíž výhled stál za to, a to i pro posledních zhruba půl hodiny, která byla na programu právě pro sobotní ráno.

 

Země plná luxusu

K blížícímu se Monaku se před námi rozprostřel výhled na pobřeží Monte Carlo s přístavem La Condamine. Hodně lidí se pře o to, kde vlastně Monako leží. Jedna polovina lidí tvrdí, že se nachází ve Francii a ta druhá tvrdí, že v Itálii. Monako, úředně Monacké knížectví, je městský stát ležící na středomořském pobřeží francouzské riviéry – Azurového pobřeží. S rozlohou 2,02 km² a počtem obyvatel 37 800 je to nejmenší stát západní Evropy. Jde o druhý nejmenší stát na světě a současně zemi s druhou největší hustotou osídlení. Po příjezdu do Monaka a projetí neuvěřitelně úzkých a nepřehledných serpentýn a uliček jsme dorazili do osmipatrového podzemního parkoviště, kde jsme nechali DS7 a vyrazili k okruhu. Poprvé od roku 2017 se do Monaka vrátil devátý závod sezóny Formule E 2018/2019. V pořadí pátou sezónou je tento šampionát Formule E pořádán Mezinárodní automobilovou federací FIA. Šampionát je zároveň nejvyšším mistrovstvím v kategorii monopostů na elektrický pohon. O tom všem vám již ale napsal kolega Lukáš a pokud vás alespoň trochu zajímá, co vše jsme si při sledování elektrických monopostů v malebných uličkách Monaka užili, pak jeho reportáž určitě nesmíte minout!

 

Lucie Přádová