#AUTO SNŮ: Pan Fotbalista s inicály 202

#AUTO SNŮ: Pan Fotbalista s inicály 202

Je pár hodin po osmé a já bych mohl ještě spát, ale i přesto vstávám. Za pár desítek minut si totiž splním sen. Ačkoliv je pro nás, obyvatelé střední Evropy, venku poměrně „přijatelné“ počasí nějakých 15 stupňů se nemusí zdát zcela optimální pro člověka, jenž přijel na návštěvu z Monaka. Házím na sebe rychle své oblíbené oblečení, které mám spojené s krásnými vzpomínkami a vyrážím o dvě vesnice dál. Mám se totiž setkat s osobou, jež by mi měl prozradit více o svém autě snů– a ne nebojte, nejedná se o vesnici Smetanová Lhota. Opravdoví znalci fotbalu jistě už ví, o jakou slavnou osobu se jedná, a pokud ne, tak dle mého názoru, nejde o fotbalové fanoušky. Pro ostatní „smrtelníky“ ještě dám pár indicií. Je hodně velký (ačkoliv jsem se při rozhovoru občas zamyslel, jestli bych v televizi také nevypadal jako obří mašina na góly), začínal v pražské Spartě, za Českou republiku nastřílel přes 50 gólů a momentálně žije v Monaku. Nebudu vás déle napínat. Jedná se o fotbalového reprezentanta Honzu Kollera. Ten se na nás do Čech přijel podívat, abych s ním mohl udělat rozhovor.

 

Muzika je základ!

Honza se do Česka samozřejmě nevrátil jen kvůli našemu rozhovoru. Především kvůli relaxaci. Já se s ním sešel na tenisových kurtech, kde měl se svými kamarády turnaj a dle mého pohledu nestranného diváka se mu i s jeho kolegou dařilo nejlépe. Po pár minutách si sedáme, abychom našli jeho auto snů. Než ale začneme, je přeci dobré vrátit se v čase a zjistit hlavní podstatu automobilového redaktora – “Řídíte rád?“ zní moje první otázka. Paradoxně přichází až velmi rychlá odpověď. Velmi přesvědčivě zní z Honzovo úst: „Ano, řídím velmi rád,“ a hned doplní: „Užívám si to za volantem především sám, kdy ve svém voze můžu nahlas poslouchat muziku.“ Moje reakce jakožto mladého a energického nadšence motorismu zní podobně přesvědčivě, a to asi takto: „Honzo, s tou hudbou máte pravdu. Auto má prostě hrát.“

 

Zpátky v čase – aneb které bylo první?

Na první lásku se nezapomíná. Omluvte mě prosím, totiž ani na první auto se nezapomíná. Proto jsem se zaměřil vlastně i na prvotní „káru“. Rozhodně nečekejte, že Honza jezdil hned s nějakými sporťáky. Začínal se Škodovkou 1000, na kterou si v 18 letech sám našetřil. Tenkrát stála 5 000 Kč a jak znám připomínky mých rodičů, rozhodně to musel být pěknej balík peněz. O to víc si vážím toho, že si na tento historický kousek sám našetřil. S autem vydržel celé dva roky, než šel na vojnu a musel se jej zbavit.

 

Z první lásky na poměrně „zajímavější káru“

Některé nadšence nemusí nadchnout první vozidlo v garáži našeho významného fotbalisty, ovšem jeho další žihadlo by vás potěšit mohlo. Nyní se ptám, na které auto vzpomíná nejraději. „No, Mercedes … AMG … Mercedes CL55 AMG,“ odpověděl vzpomínajíc na osudový automobil. „Možná jste mohl skončit jen u toho Mercedesu a nepřidávat ten krásný přídomek s označením AMG,“ mumlám si sám pro sebe. S tímto vozem si známý fotbalista užil na cestách především trasy Německo – Česko, kdy ještě kopal za německý Dortmund. Koho by nelákalo zkoušet hranice tohoto krasavce? Dle jeho slov se kupodivu jednalo i o nejspolehlivější auto vůbec. No, nezní to dokonale?

 

Co může být víc?

Už se konečně dostáváme k podstatě celého článku. Ačkoliv jsem si já svůj sen splnil před několika málo desítkami minut, kdy jsem poprvé naživo viděl fotbalovou hvězdu, musí už přijít zásadní otázka, které je vlastně to auto snů. Možná si můžete lámat hlavu nad otázkou, co může být více než před chvílí jmenovaný unikát, Honza už dnes ale více myslí na praktičnost. Aneb jak se říká, každý stárneme a myslíme více na podstatné věci. Pokud jste si proto někteří z vás představovali nějaké Porsche či další o něco prémiovější značku než je Mercedes, byli jste na omylu. „Sen jsem si splnil vlastně před rokem, kdy jsem si koupil AUDI SQ7,“ odpovídá ten vysoký čahoun, ačkoliv si stále nemůžu pomoci a v TV se mi zdál vždycky větší. Od svého auta nyní vyžaduje praktičnost, bezpečnost a komfort. Samozřejmě chce i určitou porci výkonu, kterou SQ7 rozhodně nabízí. Po pár vteřinách pan Koller dodává: „důležitá je ta muzika.“ Rozhodnu se pro doplnění ještě zeptat, která auta byla pro fotbalisty nejběžnější? „Tenkrát to byli asi ty Mercedesy, nebo možná ještě Porsche. To nebylo jako dneska, kdy každý fotbalista má Lamborghini,“ a já jen tiše lituji, že jsem se nakonec tím fotbalistou nestal a s klidným svědomím si říkám, že by mi klidně stačily „staré klasiky“.

 

V Rakousku odpočívám, v Německu jedu.

Jako správný motoristický novinář 21. Století si nemohu opdustit ani tématiku z budoucnosti, a to konkrétně autonomího řízení. I tentokrát dostávám kladnou odpověď – Honza si dost rozumí s adaptivním tempomatem a při jeho spuštění si opravdu začíná v autě slušně velebit. „V Rakousku, kde je třeba omezená rychlost na 100 km/h, tamho zapnu, aby si nohy odpočinuly, a pak abych mohl být připravený na dálnice v Německu,“ odůvodňuje, proč se vyžívá právě v této vychytávce. „A kde se tedy Vám jezdí nejlépe?“ Na mojí otázku přichází vcelku jasná odpověď: „Rozhodně Německo. Ty dálnice jsou na vysoké úrovni i řidiči jsou příjemní. To Itálie nebo Francie, to je jiná džungle.“

 

Uvidíte Honzu v Monaku jezdit autem?

Samozřejmě mě také zajímal nějaký zajímavý zážitek za volantem. Čekal jsem nějakou kuriozitu či klidně nepříjemnou vzpomínku. Honza se delší dobu zamýšlí a odpovídá, že vlastně tím nejzajímavějším je pro něj jízda na skůtru po pobřeží Monaka. To by se nám asi všem líbilo, že? Auto je tak právě v tomto královském městě pro něj pouze na vedlejší koleji.

 

Na závěr se Zaměříme někam jinam, třeba na fotbal

Rozhovor se nám blíží už ke svému konci. Vyčerpal jsem veškeré své otázky. Za chvíli bude muset Honza na svůj velký zápas v tenisovém turnaji. Možná bych se mohl zeptat na další kuriozitu za volantem, a nebo na nějaké zážitky v jeho Mercedesu či Audi, ale máme tu přeci velkého pána Fotbalistu (a to velké F je záměrně), nezeptat se by byl hřích. „Jaký je tedy ten nejdůležitější gól?“ Dle svých slov rád vzpomíná na první góly a nejdůležitější? „Když jsme hráli s Dortmundem o titul. Prohrávali jsme a já do poločasu stačil vyrovnat. Můj spoluhráč pak dal rozhodující gól, tak nejspíše tenhle,“ vypráví vzpomínku tak, že by se nejednomu fanouškovi objevila na těle husí kůže (i mně).  Díky Honzo. Nejen za ty góly, ale za to, jak si nás skvěle reprezentoval. Snad se spolu někdy zase potkáme, třeba na hřišti.

Petr Bahenský

Sdílet:

Zanechat odpověď

Musíte být přihlášen pro vložení komentáře.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.