Auta diktátorů: kdo má lepší?
Autor: Jan Pilát · Fotografie: Jan PilátBýt diktátorem je možná vůbec nejvýdělečnější povolání na světě. Stejně jako každá jiná práce s sebou i diktatura přináší své výhody i nevýhody. Můžete si dělat vlastně cokoli chcete, ve vašich rukách je soustředěné bohatství celého státu, stejně jako osudy jeho obyvatel. Na té druhé straně se snad při výkonu žádné jiné funkce nemusíte tolik ohlížet přes rameno a dalo by se říci, že diktátora vlastně nikdo nemá rád. S bohatstvím a vysokou funkcí se často pojí krásné ženy a luxusní auta. Právě drahé a luxusní vozy jsou to, na čem si musí každý správný diktátor zakládat – nemůžete se přeci ukázat před svými lidmi ve Škodovce. Ne, musí to mít styl a být drahé. V čem se nechávali vozit nejznámější diktátoři napříč světem a novodobou historií?
Josif Vissarionovič Stalin
Ačkoli vlastně vůbec nepocházel z Ruska a ani se nejmenoval Stalin, je do historie zapsán jako jeden z nejtvrdších vládců a diktátorů této veliké země, dalo by se říci, že šlo o nejkrutějšího diktátora vůbec. I přestože všichni vědí o desítkách milionů obětí, které má tento muž na svědomí, není tak známý jeho projekt týkající se automobilů, což samozřejmě jeho činy nijak neomlouvá, ale takovou zajímavostí pro nás být určitě může.
Dlouhou dobu užíval vůz ZIS-110, avšak neukázal se být pro členy jeho vlády, ale už vůbec ne pro něj, dost dobrý. Jako obávaný diktátor se musíte bát o svůj život a proto vznikl monumentální projekt, jehož produktem nakonec byl vůz ZIS-115. Splňoval vše, co si může krutovládce přát – byl obrněný, krásný a s osmiválcovým motorem o objemu šesti litrů a maximální rychlosti až 120km/h na svou dobu i neskutečně výkonný. Tohoto vozu bylo vyrobeno pouhých třicet dva exemplářů pro Stalina a nejvyšší hodnostáře jeho vlády.
Mao Ce-tung
Někdy přezdívaný též „Předseda Mao“ (v české alternativě jde o Generálního Tajemníka KS) pro své velkolepé projekty na zlepšení poměrů v Číně, které, jak už to tak u komunistů bývá, vyústily ve více než 70 milionů mrtvých. Společně se Stalinem se jedná o jednoho z nejznámějších a nejtvrdších diktátorů vůbec a oba, kupodivu, svůj teror obhajovali tou samou ideologií.
Stejně jako všichni znal velmi dobře západní luxusní značku Rolls Royce, nemohl si ale pro své politické přesvědčení dovolit něco od této firmy koupit. Dal tedy vzniknout projektu Hongqi, což v překladu znamená Rudá vlajka. Na jeho konci mělo být vyrobeno nejluxusnější a nejvýkonnější auto všech dob. Vyráběl se pouze jediný, luxusní model této značky, takže řadoví občané, ačkoli by všechno mělo být všech, měli smůlu, na rozdíl od vysokých státníků. Nutno podotknout, že vůz nebyl ani nejrychlejší ani nejluxusnější, který v jeho době bylo možné zakoupit. Prvenství však držel v tom, kolik benzínu spotřeboval na sto kilometrů. Běžný provoz vás, pokud jste v té době byli nejbližší přátele tohoto diktátora, vyšel na zhruba 18-20l benzínu na 100km.
Fidel Castro
Díky nejednoznačnost informací o tomto člověku bych se zdržel hořkého představení jako u předešlých, avšak o jeho krutovládě pochyb být nemůže. Cuba za jeho vlády byla, a stále je, státním útvarem kočkopes – ani komunismus, ani despocie či tyranie, nejblíže ze všeho má k armádnímu režimu. Stejně tak i Fidel, známý především jako voják a generál, dlouhou dobu na veřejnosti vystupoval z armádních „džípů“.
Díky kontaktům a vazbám na Moskvu však v roce 1963 dostal od Chruščeva darem vůz ZIL-111D, jehož předchozí verze ZIL-111 rok předtím na testování nepěkně pohořela. Mně osobně se třeba tenhle vůz vzhledem velmi líbí, je ale nutné dodat, že ohledně výkonu či bezpečnosti se o žádnou perlu nejedná. Naproti tomu ale ZIL-111D nepotřeboval tolik paliva jako výsledky megalomanských projektů jiných diktátorů. Šestilitrový osmiválec ale stejně působí i na dnešní dobu velmi monstrózně. Naopak dvoustupňový automat je spíše takovým příběhem z komiksu. Technické parametry jsou jinak velmi podobné všem dříve zmiňovaným konkurentům, maximální rychlost činila zhruba 170km/h.
Kim a Kim
Do světa diktátorů neodmyslitelně patří Severokorejští vůdci Kim Čong-Il a jeho syn Kim Čong-Un. Stejně jako u každého autoritářského režimu lidé trpí a vůdci žijí v neskonalém luxusu, není tomu jinak v Severní Korei za vlády obou Kimů, jejichž rozdílem jsou jen dvě poslední písmena ve jméně. Úctyhodná je i doba jejich vlády, už od roku 1994 mají hlavní moc a zatím to vypadá, že ještě nějakých pár let mít budou. Sám Kim Čong-Il dokázal za pohodlí a luxus západních značek, proti jejichž prodeji vždy zbrojil, utratit přes dvě miliardy liber, tedy asi osmdesát miliard korun.
Na jejich obranu je však nutné říci, že se nepouštěli do zbytečných projektů na výrobu vlastní, „ne-kapitalistické“ značky a vsadili na ověřenou kvalitu. Sám Kim Čong-Il se proslavil svou láskou k vozům značky Mercedes. Dlouhá léta užíval, stejně jako například John Lennon, Mercedes-Benz 600 Landaulet. Jedná se o luxusní, starou, limuzínu, pro korejského vůdce samozřejmě speciálně upravenou. Jeho nástupce Kim Čong-Un hrdě drží tradici utrácení za západní luxus a jeho hanění na veřejnosti, stejně jako drží tradici Mercedesu.
Vladimír Putin
Oficiálně se sice nejedná o diktátora, ale o oligarchu, splňuje veškeré předpoklady pro diktátora – zákony i například ten, kolikrát můžete být zvolen prezidentem, si vykládá velmi svérázně, veškerá oponentura se během prvních let vlády záhadně ztratila, stejně jako není tajemstvím, že v Rusku probíhají tisíce neoprávněných a nespravedlivých procesů s nepohodlnými lidmi. Ale hlavně se po vzoru Stalina a Maa pustil do velkolepého projektu na stavbu vlastního vozu.
Luxusní Mercedesy, které sám Putin dlouhá desetiletí využíval, šly do pozadí po spuštění velkolepé procedury, jejímž produktem je obrněná luxusní limuzína ZIL 4112-R. Aby se tento tří a půl tunový kolos dal do pohybu, je zapotřebí motoru V8 o objemu 7,7 litru. Limuzína dokonale splňuje všechny diktátorské požadavky. Je neskutečně rychlá, obrněná, luxusní, nádherná… ale hlavně nesplňuje žádnou z „přihlouplých zelených norem“ a paliva spotřebuje asi tak stejně jako průměrný tank.
Někdo by možná řekl, že o diktátorech není radno příliš psát. Nikdy totiž nemůžeme vědět, kdo náš článek právě čte. Na druhou stranu kolikrát se může jednat o osobní marketing té dané osoby. Každopádně my jsme se rozhodli překonat všechen strach a vzít jejich (kruto)vládu trochu s rezervou a nadhledem očima motoristického redaktora. Kolikrát se totiž v útrobách těch nejstřeženějších garáží ukrývají monstrózní projekty a jejich produkty. Vesměs všechny mocné spojuje v autech jeden chtíč – luxus, který byl prokázán i u diktátorů.
Jan Pilát
Zanechat odpověď
Musíte být přihlášen pro vložení komentáře.