5 států, 4 dny, 4 motorky a 3 kopce aneb velkolepý roadtrip

Je 28. června a v 9:50 zastavuji se svojí KTM 1290 Adventure S na čerpací stanici kousek od Milína. Po měsících plánovaní a spoustě emailu ohledne počtu triček a spodního prádla potřebného na naši motorkářskou výpravu jsme se konečně domluvili a vyrážíme do Rakouska a Slovinska.
Po chvilce čekání a vyřízení posledního, dlouhého, pracovního telefonátu přijíždí Honza na Hondě VRF 1200X Crosstourer. V krátkém odstupu za ním přiburácel Zdeněk se svým Harley Davidson V-Rod a Marek na Ducati Monster 796 ABS. Tady začíná naše čtyřdenní výprava na tři kopce do pěti státu. Popravdě řečeno se v Itálii sotva ohřejeme, ale musíte uznat – zní to dobře.
Jako pravidelně, na začátku každé sezóny, jsme se shodli, že určitě chceme konečně udělat výpravu na motorkách. Jako každý rok tento nápad usnul a nikdo nic neudělal. Naštěstí se po měsíci chopil aktivity Honza a celou výpravu naplánoval. Z původních 8 motorkářů jsme se na výpravu vypravili ve čtyřech. Honza vybral osvědčenou trasu přes Strážné, Pasov na rakouský Grossglockner, Slovinský Mangart, Vršič a zpátky přes Mittersill a Strážné do Čech. Cílem bylo vyzkoušet, co zvládnou naše motorky a co zvládneme my, jejich řidiči. Po nezbytném kafi a poradě, kdy nám Honza zopakoval plán celé cesty, který nikdo z nás nečetl, se naše stádo pěti set koní rozjíždí směrem k německým hranicím. Pokud jsem vás takhle na začátku našeho putování alespoň trošku napnul, pak zůstaňte alespoň ještě chvilku s námi, neboť to bude ještě hodně zajímavé…

 

Den první: Vzhůru na Grossglockern

Prvních pár kilometrů je seznamovacích a naše skupinka se prokousává okreskami k hranicím. Kvalita povrchu je bohužel standardní, motorky jsou naložené a navíc je poměrně hustý provoz. Na závodění a pořádné klopení do zatáček není moc prostor. Hned od začátku cesty je vidět, že je každá motorka trochu jiná a každá má svůj vlastní charakter. Honda i KTM jsou klasická cestovní endura a pro cestování na dlouhé trasy i s nákladem jsou stavěny. Svižné tempo na okreskách jim vyhovuje. Vzhledem k výkonu není předjíždění a svižnější jízda žádný problém, jen si kvůli bočním kufrům musíme držet větší odstup od předjížděných aut. Pro mě osobně to byla docela velká změna a ze začátku jsem se musel hlídat. KTM má s bočními kufry po obou stranách snad metr a půl na šířku. Na Ducati je znát, že monster má přeci jen raději ostřejší jízdu ve vyšších otáčkách, což se na českém tankodromu druhé a třetí třídy ne vždy daří. Ale bude líp. Naši čtveřici uzavírá V-Rod, ten je ve svém živlu na dlouhých táhlých rovinkách. V zatáčkách lehce ztrácí, ale to při celkové váze, posezu a délce neskutečných 2410 mm není žádné překvapení. Přehazovat ze strany na stranu tenhle kus amerického železa není vůbec jednoduché. Na konci skupinky Harley jezdil zcela záměrně, a to kvůli úžasnému dunivému a neskutečně hlasitému zvuku. Jízda ve vzdálenosti do 100 metrů od koncovky výfuku V-Roda způsobuje po cca pěti minutách srdeční arytmii a navíc neslyšíte zvuk vlastního stroje. Na druhou stranu musím uznat, že barytón je to úžasný a motorka má navíc i krásný design. Taky pozorovat, jak Zdeněk v zatáčkách převaluje ze strany na stranu ten ohromnej gumovej sud o šířce 240 mm, který vydává za pneumatiku, je k nezaplacení – fakt mě to baví.

První den je v plánu přejezd pod Grossglockner a skutečná zábava má začít až zítra. Po přejetí hranic se však v Německu a Rakousku dostáváme na široké kvalitní silnice s přehlednými zatáčkami, takže si cestu užíváme a rychle ukrajujeme kilometry. Putování prokládáme pravidelnými zastávkami na kafe a na dotankování, které je v této sestavě samostatná disciplína. Na benzínky zajíždíme přibližně po 200 kilometrech. Přeci jen se projevuje rozdílná velikost nádrží u cesťáků a ostatních motorek. V-Rod má relativně malý objem, navíc schovaný převážně pod sedlem. V HD asi chtěli zmást zloděje paliva nebo byli při jeho návrhu po párty. Ducati má nádrž na správném místě, ale nemá kontrolu stavu paliva – pouze kontrolku rezervy. Vzhledem k tomu, že v Německu není pumpa na každém rohu jako v ČR, tankujeme podle zkušenosti, ujetých kilometrů a podle potřeby protáhnout si nohy a ulevit sedacímu svalstvu. Tady musím ocenit výborně tvarovanou nádrž KTM a pohodlné stupačky. Po dlouhém sezení není problém se do nich postavit, zapřít nohy o nádrž a celkem pohodlně jet vzpřímeně i delší dobu do rychlosti cca 80 km v hodině. Stejně ale občas závidím Zdeňkovi to křeslo, ve kterém na V-Rodu sedí.
Při zastávce u hranic s Rakouskem děláme první technickou „úpravu“. Je třeba namazat. Ducati a KTM mají řetěz, Harley řemen a Honda kardan, takže mazání řeším jen já s Márou. Zásadní otázka je: je lepší řetěz namazat bez čištění, nebo počkat a mazat až po vyčištění? Jelikož jedem čtyři zkušení motorkáři, tak jako vždy, dva zastávají názor, že kdo maže, ten jede. Ostatní dva navrhují počkat a mazat až po pořádném vyčištění, než na špinavý řetěz namatlat olej. V mazacím oleji jsou totiž rozpouštědla, a když namažete špinavý řetěz, všechny nečistoty se tím uvolní a dostanou na celou řetězovku. Takže Mára maže, já čekám na noční zastávku a čistím a mažu až u piva. Při příjezdu na hotel je jasné, že ráno budeme vstávat brzy. U každého ubytování je zaparkováno několik motorek a na Glockneru bude pravděpodobně nával. Večer nám ještě zpestří skupina polských motorkářů, kteří při parkování nových GS málem zbourají půl parkoviště, ale ořechovici mají dobrou a po troše konverzace nakonec jdeme spát…

 

Den druhý: GS plné Rakousko a konečně zatáčky

Druhý den je z naší výpravy nejzajímavější a je to vlastně důvod, proč jsme na cestu vyrazili. Čekají nás tři hory a konečně pořádně otestujeme sebe, motorky a kvalitu alpských cest. Ráno vstáváme brzo a před devátou hodinou projíždíme mýtnou branou pod Grossglocknerem směrem k ledovci. Honda, Monster a KTM drží tempo a v zatáčkách fungují výborně. U V-Rodu je jasné, že na kličkování v horách prostě nebyl stavěn. V rychlých serpentinách lehce zaostává, ale na rovinkách drží tempo a po pár minutách nás spolehlivě dojede. Jak zjišťujeme, na nádherných horských silnicích existují dvě věci, které vás vždy spolehlivě zpomalí – karavan s německou nebo holandskou registrační značkou a škoda Fabia bez ohledu na zemi původu řidiče. Až na pár takovýchto zdržení probíhá jízda na ledovec bez komplikací a užíváme si zatáčky a úžasné výhledy do údolí. Na zastávkách podél cesty máme příležitost zakoupit suvenýry v podobě plyšových ovcí, syslů a tradičních kožených kalhot, ale také se podívat na stroje ostatních motorkářů. V Alpách jasně dominují BMW GS, a to ve všech variantách. Patrně proto, že jsme v Rakousku a nedaleko Itálie, občas se objevuje i KTM nebo Multistráda. Jiné motorky jsou čistě kusovou záležitostí.

Po výjezdu na Glockner pokračujeme horskými silnicemi dál do Slovinska. První kopec na této straně alp, který hodláme zdolat, je Mangart. Na vrchol vyrážíme pouze ve třech. Zdeněk na V-Rodu jede napřed na Vršič udělat pár fotek a dát si pauzu. Dlouhá cesta na V-Rodu si vybrala svou daň a Zdenda pomalu ztrácí cit ve třech prstech na pravé ruce. Ten jeho stroj je prostě pořádný kus Amerického železa a kličkování v Alpách je s ním docela dřina. Pohodlný posez, vykopnuté nohy a široká řídítka perfektní na dlouhé americké dálnice dávají v Alpách Zdeňkovi docela zabrat. Z pohledu motorkáře není cesta na Mangart nic moc. Silnice je úzká, klikatá, nepřehledná a občas na ní leží spadané kameny. Jedeme na jedničku nebo na dvojku a doufáme, že se za zatáčkou nevyřítí auto. Aspoň tady nepotkáme nikoho s karavanem. Na vrcholu zastavujeme na krátkou pauzu vedle skupiny český horolezců, rychle si prohlédneme horu, výhledy do údolí, uděláme pár fotek a jedeme zpátky za Zdendou na Vršič.

Cesta nahoru z městečka Kranjska Gora přes sedlo na Vršič a pak dolů do Trenta má 50 číslovaných zatáček. Všechny to jsou ostré vracečky s dobrým povrchem. Jelikož jsme se za dva dny pěkně rozjezdili, zatáčky si náležitě užíváme a klopíme motorky, co nám strach dovolí. Na monstru přede mnou vidím, jak Mára přehazuje motorku z jedné strany na druhou, drží ji pod plynem a hobluje šipky na stranách pneumatiky. Cesta dolů je úplně jiná zkušenost. Většina zatáček je dlážděná kočičími hlavami a je jasné, že tento povrch nám vyloženě nesvědčí. Jak jsem měl cestou nahoru pocit, že už nám to jde, tak dolů přichází spíš trápení a většina z nás vypadá, že potřebuje hnědé bezpečnostní prádlo. Poslední ránu našemu sebevědomí málem zasadil cyklista v žabkách a tričku, který nás v polovině kopce málem předjel. Kostky mu evidentně nevadily a nebýt asfaltových rovinek mezi zatáčkami, na kterých jsme zvyšovali náskok, nechci odhadovat, jak by tenhle nedobrovolný závod dopadl. Večer zapijeme super den tradičním enciánem a chystáme se na zpáteční cestu.

 

Den třetí: cesta zpět

Třetí den máme v plánu nejdelší přejezd – ze Slovinska přes rakouský Mittersill do Německa a zpátky do Čech. Večer se plánujeme ubytovat v Kubově huti, dát si závěrečné pivko a v neděli se už jen dopravit domu každý vlastní cestou. Po celkem nudném projetí několika městy v údolí nás cesta vede opět do kopců a zatáček. Projíždíme přes dlouhé tunely a výborně upravené úseky horských silnic. Třetí den ježdění v alpách je už čistě relax a zábava. Motorky máme „v ruce“, výkon využíváme na maximum a zkušeně v zatáčkách přehazujeme motorky ze strany na stranu. Zejména v tunelech nám do uší opět duní monstrózní zvuk V-Rodu. Bez ohledu na to, že je Zdeněk minimálně kilometr za námi, všem je jasné, že se neztratil. Přejíždíme do Německa a po několika stech kilometrech občas přepínáme na autopilota. Ale i tady jsou nádherné úseky, kdy pořádně bereme za plyn. Doufejme, že nad Pasovem nejsou radary a modrý totem u Bad Reichenhall nedokáže fotit značky u motorek. Další zpestření dlouhé cesty pak zařídila Honzova navigace, díky které jsme si vyzkoušeli i krátkou offroadovou zajížďku, žádný těžký terén, spíš taková šotolinová zkratka. V-Rod i Monster prokázaly, že i na štěrkové cestě se na nich dá úspěšně přežít, přestože Zdenda už má umrtvenou skoro celou ruku. V podvečer přejíždíme hranice do Čech a dnes už nás čeká jen závěrečné pivko a ráno pak přesun domů. Na českých okreskách se zatáčkami, do kterých není vidět, tradičně opravených rozsypaným štěrkem, pokrytých bahnem od traktorů a s vyjetými kolejemi, vzpomínáme na cestování v Alpách se slzou v oku…

 

Závěr: všichni dojeli

Cestu jsme tedy úspěšně dokončili a konečně můžeme zhodnotit výkony motorek a jezdců. V rámci našeho putovní obstály všechny stroje bez ohledu na značku, výkon nebo objem motoru. Každá motorka má svou charakteristiku a je určená na trochu jiné ježdění, respektive se nejlépe cítí v odlišných situacích. V-Rod je perfektní na dlouhé táhlé úseky, na kterých jede svižně a drží krok s jakoukoliv jinou motorkou. Je to kategorie sama pro sebe. Není to ani klasický Harley, na to je až moc rychlý, ale není to ani standardní silniční nebo cestovní motorka, protože přeci jen váha, posaz a ovladatelnost svůj původ nezapřou. Prostě je to individualita, stejně jako Zdeněk. Honda je klasický cesťák s dobrým motorem, pohodlnou sedačkou a slušným výkonem. Váha je o trochu vyšší, přední pneumatika má pochybný rozměr a poměrně rychle ubývá, ale je to výborná motorka na dlouhé cesty, ať již na silnici nebo do lehkého terénu. Celkově je povedená a rozhodně nikde nezaostávala. KTM je další velký cesťák, který pohání neskutečně výkonný motor a je prošpikovaný elektronikou. Na cesťák vypadá výkon zbytečně velký, ale při jízdě jste rádi, že tam je. Můžete jet na dlouhou cestu s plným nákladem, jet se projet s ostatními motorkami po okreskách nebo zkusit okruh. Motor, podvozek, odpružení i všechna ta elektronika fungují na jedničku a motorka je skvěle ovladatelná v každém terénu. Monster je klasika. Svižný italský stroj, výborný v zatáčkách i na rovině, skvělý na svižnou jízdu po silnicích nebo na okruhu. Mára dokázal, že i v lehce přikrčené pozici schovaný za malým štítkem je monster dost pohodlný, aby se na něm dalo jezdit na dlouhé vzdálenosti.

A co jezdci? Jak říkal Honza: „Kdyby byly v Čechách takovéhle kopce a silnice, tak se možná naučíme konečně jezdit“ 🙂

 

Motorky

Ducati Monster 796 ABS
Zdvihový objem motoru (cm3)	803 cm3
Motor	Vzduchem chlazený čtyřtaktní dvouválec se sklonem 90° a desmodromickým rozvodem
Max. výkon	65kW (88hp)
Max. točivý moment	78 Nm
Pohotovostní hmotnost	179kg
Harley Davidson V-Rod
Zdvihový objem motoru (cm3)	1,246 cm3
Motor	VRSCAW, čtyřdobý kapalinou chlazený vidlicový dvouválec s úhlem 60°
Max. výkon	92kW (123hp)
Max. točivý moment	115 Nm
Pohotovostní hmotnost	281kg
Honda VRF 1200X Crosstourer
Zdvihový objem motoru (cm3)	1237 cm3
Motor	Kapalinou chlazený čtyřtaktní šestnáctiventilový vidlicový čtyřválec Unicam se sklonem 76°
Max. výkon	95kW (129hp)
Max. točivý moment	126Nm
Stálý převod	Kardan
Pohotovostní hmotnost	277kg
KTM 1290 Super Adventure S
Zdvihový objem motoru (cm3)	1301 cm3
Motor	čtyřdobý kapalinou chlazený vidlicový dvouválec s úhlem 75°
Max. výkon	118 kW (160hp)
Max. točivý moment	140 Nm
Pohotovostní hmotnost	215kg

 

Jirka Babický