Honda E: stylový městský drobek na baterky

Honda E: stylový městský drobek na baterky

Autor: Petr Jakušev · Fotografie: Petr Jakušev

To se nám to jednou zase sešlo – největší člen redakce, pracovně „Hagrid“ a nejmenší možné auto pro testovací týden, Honda E. Ale já si ji vyžádal, a to prostě proto, že se mi už jako koncept na fotkách z autosalonu zalíbila a čekal jsem zásadní zklidnění designu pro reálný vůz. No a víte co? Dost jsem se spletl. Hondu E je možné koupit v takřka nezměněné „autosalonové“ podobě. To se příliš často nestává a Honda tím udělala poměrně odvážný krok. Za odvážný se dá její počin ale označit i díky ceně, která pochopitelně reflektuje množství futurismu na palubě i onen unikátní design… Ale právě tohle vše si dnes ještě rozebereme. Tady je další můj test a vlastně i výzva v jednom. Nudit se určitě nebudete ani v případě, že vás elektromobily příliš neoslovují. Proto doporučuji zůstat i pro následujících pár řádků právě se mnou a Hondou E.

 

Exteriér: tomu říkám moderní „Retro“

Jak už jsem říkal, již fotky z autosalonu dávaly tušit, že Honda E nebude úplně tradičním nebo snad nudným městským kočárkem. No a na živo tyhle úvahy mizí absolutně v nedohlednu. Za mě je to absolutní bomba, jakou bylo snad první moderní Mini R50 a nic potom… Například moderní „Brouk“ považuji za promarněnou šanci o reinkarnaci legendy. Zpět ale k Hondě. Ta se prostě povedla, inspiraci základních tvarů si vzala v první generaci legendárního Civicu, vše však zformovala do moderní doby. Auto je příjemně hladké a zakulacené. Jediným rušivým faktorem tak zůstávají kamery zpětných bočních zrcátek, protože i kliky dveří „vyskočí“ jen, když potřebujete otevřít. Musím říct, že na mě Honda jako celek udělala z venku opravdu dobrý dojem, i když asi jako vždy budou existovat minimálně dva tábory. Jeden bude tvrdit, jak vypadá skvěle a druhý pravý opak. Nechám to na vás, já ji však ještě ze zvyku rozeberu alespoň po částech.

Předek je pro mě prostě „Cute“. Je to maličké, kulaté a rozkošné. Není tady snad jediná ostrá hrana a přední – jak jinak než – kulatá světla jsou zasazena v černé „elipse“, která simuluje mřížku chladiče a ten tu opravdu není potřeba. Z pohledu vzhledu to funguje a zároveň je v silném kontrastu s bílým, lakováním vozu, jenž považuji vůči možnostem, které Honda nabízí, za relativně konzervativní. Denní svícení reprezentují kroužky po obvodu světel a zároveň zastávají i funkci blinkrů. Šetří to místo a drží uhlazený design. Boční profil je klasický „hatchbackový“, ale opět tady opravdu zafungovala hladkost karoserie a uhlazenost všech rohů. Zadní část je při troše fantazie téměř zaměnitelná s tou přední – samozřejmě s rezervou. Zadní světla mají stejný průměr jako ta přední a navíc jsou spojená černý plastem stejně jako zepředu. Při letmém pohledu jsem se orientoval podle barvy světel, tak moc si je přední a zadní část podobná. Vůbec mi to však nevadí, mně se to auto prostě líbí. A navíc, co si budeme povídat, oni kromě světel a jejich propojení odpovídají podobnosti přední a zadní části i proporční vlastnosti „kostky“ nebo „krabičky“ (v tom nejlepším slova smyslu) chcete-li.

 

Interiér: zpátky do budoucnosti

Pokud přijmete myšlenku, že exteriér je možné považovat za moderní retro, interiér už je čistá budoucnost. Digitální zpětná zrcátka, která fungují a je do nich opravdu vidět, celou kapitolu jen otevírají. K nim můžete přihodit další čtyři displeje pro informace, které jsem zatím netušil, že potřebuji a to vše je ergonomicky a logicky zpracované. Za mě jde o jasnou cestu vpřed, takhle nějak by to mohlo vypadat a fungovat u moderních vozů. Po osvědčených technologiích tu není ani jedna vzpomínka. Vše je aktuální, moderní a to bez pochyb. Plusem interiéru je jednoznačně zpracování a použité materiály. Jakkoliv preferuji kožené čalounění, textil použitý na výplních dveří, sedačkách a vlastně všem, čeho se můžu dotknout, byl opravdu příjemný, nestudil a i sedačky díky němu jsou opravdu komfortní. Navíc šedá barva dobře sedla k dřevěným dekorům palubní desky a středového tunelu, které jsou dřevěné, i na omak jako opravdu a matné, bez odlesků. Člověk si tu připadá spíš jako v designovém obýváku severského stylu, bez legrace. Pro někoho to je možná moc, já si to vysloveně užíval a ospravedlňoval si tím cenu, kterou si stále nechávám tak trochu v záloze, ale samozřejmě vám ji prozradím. Očekával jsem, že vnitřní prostor by pro mou Hagridí osobu mohl být překážkou, avšak kupodivu tomu tak nebylo. I v interiéru tak zůstávám pozitivní, pojďme třeba… Na jízdu!

 

Technika: 113 kW, zadní náhon, vždyť do města to stačí…

Přesně tak, jak říká nadpis, to je. Výkon není zrovna dechberoucí, jak jsme u elektrických vozů běžně zvyklí a ani dynamika vozu není něčím, co by nás mělo zvednout ze židle. Je ale nutné uvažovat v intencích daného vozu a pojďme si přiznat, že 154 koní v elektrice na městský provoz absolutně stačí. Reakce auta jsou velmi hbité a příjemným překvapením je i podvozek, který s ohledem na rozměry vozu jezdí „draze“ (rozuměj kvalitně, stabilně s velmi nízkou úrovní nežádoucích rázů a hluků). Tohle bylo velké překvapení. Honda jezdí jako auto vyšší střední třídy, a to jsem opravdu nečekal. Díky zadnímu náhonu umí obzvlášť na vodě při troše odvahy i vytasit drápky, ale ve všech ostatních situacích, nebo pokud opravdu nechcete, je příkladně stabilní a neutrální. Pohyb ve městě je zkrátka příjemně sofistikovaný a jistý. Drží se vysoce nastavenému standardu danému exteriérem i Interiérem. Tady všechno skvěle zapadá do sebe.

 

Praktické využití elektromobilu a nabíjení

Doposud jsem byl pozitivní, vlastně asi pouze pozitivní, že? Čekáte teď nějaké ale? Nic zásadního se nekoná, v případě elektromobilu se však nespokojím ani já a asi ani vy s odstavcem věnovaným jízdním vlastnostem, aniž bych se blíže zaměřil na specifika alternativní pohonu. O mně se veřejně ví, že patřím k té skupině lidí, co lze považovat za „petrolheady“. I proto mi test Hondy E nabízel náš šéfredaktor s lehkou nevolí a velkým otazníkem a já jej, jak už jsem se stihl pochlubit, přijal s velkou chutí. Na Hondu E jsem se těšil a má očekávání vlastně spíše předčila. Pak ale přichází na řadu vlastně to hlavní, proč tu dnes jsme. S kolegy v rámci redakce jsme s Hondou E ujeli za testovací týden poměrně slušnou porci kilometrů – cca. 900, a to není málo ani z pohledu klasického testu, natož u elektromobilu. Vyzkoušeli jsme si tak i řadu situací praktického využití vozu. Možná vás tak zajímá především spotřeba. Ostatně kolem ní se bude točit celé mé hodnocení. Auto jsme vraceli s konečným výsledkem 17,7 kWh/100 km, a to není zas tak strašné – tabulkové hodnoty jsou dokonce o jednu desetinku výše. Problém to začíná být v kombinaci s relativně omezenou kapacitou baterií (35,5 kWh). O tom, že Honda E nemá být dálničním křižníkem a dojezd tedy má vystačit především pro městské popojížďky, jsme předem věděli, i proto jsme byli zvědavi na reálnou využitelnost auta. Teoretický maximální dojezd nám tak vychází (s maximální využitelnou kapacitou baterie) na přibližně 170 km, což sice není mnoho, ale do města pořád dostatek, že? S nadsázkou ale lze tvrdit, že život majitele elektromobilu je životem na nabíječce. To samozřejmě není tak úplně pravda, ale s Hondou E musíte počítat s dobíjením každou noc. Limitem totiž není jen dnes už relativně malá baterie či na danou velikost lehce vyšší spotřeba, ale i rychlost nabíjení. Do budoucna lze počítat s tím, že majitelé elektromobilů budou nabíjet především doma, a tam vlastně ani nejde moc co komentovat – přes noc se zkrátka nabije „do plna“. Překvapení přichází u veřejné dobíjecí sítě, kde zaskočí oba dva typy dobíjení (AC i DC). U „standardního“ dobíjení (AC) pomocí kabelu Mennekes Typ 2 byste se totiž mohli nechat unést výkonem většiny přípojných bodů (22 kW) a čistě teoretického nabití do plna za zhruba 1,5 hodiny. Honda se ale (z nějakého nepochopitelného důvodu) spoléhá na palubní nabíječku s maximálním výkonem pouhých 6,6 kW, což představuje dobití za necelých 5 hodin. Slavné to pak bohužel není ani v případě rychlodobíjení (DC), kde výrobce i většina českých poskytovatelů proklamuje 50 kW. Jenže s Hondou se k této hodnotě často ani nepřiblížíte, námi naměřené maximum atakovalo 40 kW, průměr byl ale ještě níže – kolikrát nám přístroje ukazovali i 20 kW, a tudíž se naděje v dobití z 0 na 80 % za půl hodiny poměrně zásadně rozplývá. Nám se tak jen pro představu na 75 kW nabíjecí stanici povedlo za 31 minut dobýt 18,7 kW (zhruba 60 % baterie). Škoda Hondo, Škoda. Stačilo přidat 11kW výkon AC, drobně snížit spotřebu nebo lehce zvětšit baterii a smekali bychom…

 

Závěr: Funguje to skvěle, ale pojďme k ceně

Jak je zřejmé, Honda mě bavila, a to ve všech směrech, no jeden problém jsem našel. A tím byl reálný dojezd. Můj reálný dojezd se pohyboval okolo 150 km, o moc víc se mi nepodařilo a při mém používání to znamenalo denní nabíjení na rychlých nabíječkách v OC Chodov. To se navíc ukázalo jako finančně náročné, mám hromadu nového oblečení, boty a řemínek na Apple Watch, jinak samotné nabíjení je samozřejmě otázkou pár korun, což je jedině dobře s ohledem na cenu této elektrické Hondy. Základní cena Hondy E je totiž 899.000 Kč, a to je opravdu dost za stylového prcka do města, tak aspoň, že jezdí skoro zadarmo.

Pro mě osobně, i když odhlédnu od ceny, která ale odpovídá tomu, čím Honda je a jakou práci odvádí, tohle auto není. Bydlím v bytě a časté nabíjení by mne opravdu limitovalo. Tohle je stylovka pro někoho, kdo bydlí ve vlastním domě, kousek za Prahou, třeba Průhonice a svět řídí z centra města. Pro někoho takového cena malé Hondy nebude problém a koupí si opravdu dobré auto a kvalitní stylový produkt. Jen je potřeba mít potřebné zázemí v podobě nabíjení doma a dalších možností přepravy na delší vzdálenosti. Honda E je opravdu dobrá, ale není pro každého. Mně dělala většinu času radost a vykouzlila úsměv na tváří před každou cestou. I proto končím s pozitivním dojmem, jehož limitem je pouze cena a omezený dojezd.

 

Petr Jakušev

Sdílet: