Audi RS 3 sedan: s velkým srdcem a snad i duchem

Audi RS 3 sedan: s velkým srdcem a snad i duchem

Asi bych se mohl rozepsat o tom, jak je těžké splnit si některé sny. Možná byste mě měli za blázna, který si chce hrát na spisovatele. Beletrii ale v plánu tvořit opravdu nemám. Ambice velkého romantika také nemám, i když romantika bude mít v dnešním článku své zastoupení. Tvrdé chlapy potěší, že ji nebude tolik a spíše se budeme topit v potu a krvi. Pojďme teď už ale na čtyři kola. Ne, že by čtyři kruhy byly někdy vyloženě mým životním snem, ale i v Ingolstadtu umí vyrobit auto, ze kterého vás bude mrazit v zádech a nejen tam. Určitě už víte, že čas od času u nějakého auta použiji přirovnání: „působí jako hárající fena na psa“. Přesně do téhle skupinky bych si dovolil přidat i dnes testovaný exemplář. Stačí dvě písmena a jedno číslo. RS 3. Sedan. Tohle vypadá na jeden hodně pekelný den. A víte co? Pojďme se do něj ponořit naplno.

 

Srdce, to je oč tu běží.

Dnes budu pokračovat lehce netradičně. A musím vás opět ubezpečit, že ani tenhle odstavec nebude o romantice. Srdce totiž v tuto chvíli nemám na mysli jako původce lásky, ale jako tu část auta, která je naprosto nepostradatelnou – motor. Objem 2,5 litru by sám o sobě k dokonalosti nestačil, magické V5 mu k ní ale hodně pomůže. V řeči čísel zbývá ještě doplnit 400 koní a 480 Nm. To vše zní pří nejmenším hodně lahodně. Stejně jako ten brumlavý zvuk. Lichý počet válců je prostě hodně výjimečný a do slova dech beroucí. Při každém sešlápnutí plynového pedálu si nemohu odpustit vzpomínku na legendární Audi Quattro. Kam to ale skáču. Ještě za volantem přeci nesedím. Hodnoty zrychlení z 0 na 100 km/h během 4,1s a maximální rychlost 280 km/h bych snad ani před prvním sešlápnutím plynu znát nemusel. Nadšený nebo spíše natěšený jsem tak i tak.

 

První dojem: „se mnou si jen tak někdo nezadá“

Možná by vám snad mohlo připadat, že mnoho aut svůj ďábelský adrenalin doslova skrývají. Vzhledem k tomu, že modrá „race“ metalíza dneska už patří i zhruba 1/3 všech Oktávek v Čechách, i v tomhle kousku byste na první pohled brutální pětiválcové quattro hledali těžko. Když se však přiblížím na vzdálenost alespoň pěti metrů, měním názor. Ono mnou oplývané přirovnání z prvního odstavce najednou platí alespoň na 110%. Rád bych se zastavil u karoserie, kterou mimochodem měnily zlaté ručičky. Nejen, že tady preferuji naopak já osobně sudý počet (4 dveře), ale snad i zcela objektivně lze označit sedan za tu sportovnější variantu u RS 3. Mimochodem ona závodní barva autu jednoznačně sluší. Když přidáme pár lesklých černých doplňků a velká kola, dostáváme téměř „ďábelský“ kousek.

 

První nastartování: emoce na nekonečnou

Už jste asi pochopili, že mé největší natěšení pocházelo ze srdce, pardon motoru. Možná jsem v tom sám, ale už od dětství mi z pětiválců naskakuje husí kůže. Ať už šlo od úžasnou T5 od Volva nebo 2.4jtDm od Alfy Romeo či právě tuto slavnou dvouapůlku od Audi. Takže přichází konečně ten správný čas na otočení klíčkem. Co to říkám. Nesedím v Quattru, nýbrž ve zcela nové, moderní, poslední střele odkazující na tuhle legendu. Stačí mi tak zmáčknout startovací tlačítku. To „probublání“ vycházející z dvou masivních, oválných koncovek výfuku je tak překvapující, až tahá za vlasy. V tu chvíli přichází mé první opravdové „wow“. Chvilku si šteluji sedačku. Víte, že na posaz za volantem si potrpím, a to ve sportovním autě hned dvakrát. Oceňuji tak rozsah nastavení, který mi RS 3 dovoluje. Dovolím si tvrdit, že nejbezpečnější pozici za volantem už mám a mohu vyrazit. U Audi na mě čeká klasická řadící páka (nemluvím o manuálu) v dráhách P, R, N, D/S s kulatou hlavou. Nečekejte žádný moderní joystick a víte co? Ne, že bych neměl rád moderní techniku, ale tohle mi ke sportovnímu autu jde poněkud lépe. Tahle to má vypadat. Příjemný je i volant s tradičně useknutým spodkem a v semišovým potahem v důležitých místech (3/4 na 3). Naopak výraznější by mohla být pádla pod volantem k řazení rychlostních stupňů. To je ale detail.

 

Jízda: tohle bude rychlé a snad i zábavné.?

V teoretické části jsme si tak nějak naznačili, že tohle k technické dokonalosti nemůže mít úplně daleko. Odpověď samozřejmě nenaleznu při prvních kilometrech, kdy se pouze sžívám s charakteristikou auta. Předvolený jízdní režim „auto“ zatím nabízí sice poměrně přesné řízení, za to poměrně mdlý projev na plynovém pedálu. První dojem je tak poněkud rozporuplný. Na druhou stranu Středočeši mi určitě dají za pravdu, že na pražské plzeňské ulici dělat rekordy není třeba a když už, zábavou by to určitě nebylo. Prvních pár hodin mě čeká pouhé ježdění po Praze, kde si s autem na sebe pouze zvykáme. Všímám si i uznalých pohledů kolemjdoucích. Ty bych mohl rozdělit na dva tábory. Jedni, kteří se pozastavují nad famózním brumlavým zvukem a druzí, znalci, jež rozpoznávají písmena RS a ví, s čím mám tu čest. Širokou veřejnost však bez vytočeného motoru neoslovíte. Brutální sporťák tohle není nebo tak alespoň nevypadá.

 

Čas na rychlá kola aneb „není Quattro jako Quattro“

Konečně odpoledne přišla chvilka na pořádné svezení, ke kterému je tohle auto tak nějak už předurčeno. Život člověka naučí, že jet rychle je možné si dovolit jen málokdy a málokde. Snad možná by šlo říci, že je nejlepší jet na okruh. Ideální volba ale prostě neexistuje. I tak jsme se vydali na náš oblíbený úsek zatáček nacházející se v blízkosti proslulého Karlštejna. Ne nadarmo jedeme právě tam, když se zrovna začíná stmívat. Možná by bylo na snadě vzpomínat na slavný román Jaroslava Vrchlického. Na to čas mít ale nebudu. To, co mě čeká, bude řekněme minimálně o trochu příjemnější než moje oblíbená kniha u maturity. Přepínám do jízdního režimu „sport“ a manuálního řazení. Zábava začíná. I když snad bych mohl říci, že ani ne taková, jak jsem čekal. Jedu rychle a každou zatáčku projíždím o poznání drsněji. Nestačím ani sledovat tachometr, který občas atakuje rychlosti, jež bych v takových zatáčkách nikdy nečekal. Chybí mi jen jedna drobnost – adrenalin. Hledám, hledám a nenacházím. Kde je ten problém? Taková malá drobnost, ESP. Nejdříve vypínám kontrolu trakce a později celé ESP. Pak teprve přichází sranda, kterou jsem čekal. Průjezd zatáčkou pak probíhá asi takto: pomalý a široký nájezd, utahování na střed a postupné přidávání plynu. Pak přichází lehký, řízený smyk, který potěší snad úplně každého. A teď už asi čekáte na vysvětlení podnadpisu. Jak už bylo několikrát naznačeno, RS 3 je čtyřkolka. Staré známe quattro ale původně bylo pevnou čtyřkolkou. Každé čtyři kruhy s napříč uloženým motorem má v dnešní době haldex poslední generace, a to sice není vyloženě špatnou volbou, i když něco tomu prostě chybí…

 

RS 3: pekelně rychlé, zábavné však až na hraně

Tahle Audina patří do aut, o které bych roky, měsíce, dny i noci žadonil. Noc před předáním jsem nemohl spát, jak jsem se těšil na ono V5. Ne nadarmo je pro mě pětiválec pořád takovým malým velkým snem, o tom mě ostatně dnešní test přesvědčil. Výkonovou rezervu však vývojáři z Ingolstadtu ještě mají. Brzdy jsou naopak dostačující a podvozek možná ještě lepší. Tvrdý, i když ne vyloženě přehnaný. Lehké zklamání naopak pramení z pouze haldexové čtyřkolky. Prostě to není ono. A to jsem ještě nemluvil o ceně. Základní cenovka startuje lehce nad 1,5 milionem a v naší specifikaci jsme jen lehce pod 1,9 milionu. Za ty peníze je možné koupit šestiválcovou M2 nebo si 200 tisíc připlatit a koupit monstrózní M4. O smysluplnosti téhle myšlenky si můžete udělat obrázek sami. Pokud mám hodnotit tenhle kus samostatně (a nepřemýšlet o ceně), je to to dost možná nejrychlejší a snad možná i nejhezčí auto ve své třídě. Automobilový fanjšmekr sice stejně zvolí zadní náhon, na denní ježdění, rychlost, parádu a efekt je tohle jednoznačně pecka! Moc nedostatků na něm nenajdete, procenta po mě však nechtějte, protože by to nebylo jednoduché. Jsem srdcař a u srdce mi bohužel zůstalo to jedno písmeno a číslice – V5. Zbytek auta byl super, skvělý, ale ne k uchování navždy u srdce.

 

Jan Novotný

Sdílet:

Zanechat odpověď

Musíte být přihlášen pro vložení komentáře.