Yamaha MT-03: jednoduchý, rychlý a pekelně zábavný!

Yamaha MT-03: jednoduchý, rychlý a pekelně zábavný!

Chtěl bych tak nějak klasicky začít tento článek odůvodněním, proč jsem se na testovaný stroj tolik těšil. Tentokrát by to ale úplně neplatilo – já totiž ani neměl možnost „těšit se“. Dopředu jsem sice věděl, že budu mít možnost se na něm svézt, na test jej ale měla mít jedna naše kolegyně, která bohužel na poslední chvíli svou účast musela zrušit. Neměl jsem z toho sice radost po organizační stránce, neb na motorku si prostě nějaký ten čas musíte udělat a když s tím nepočítáte, není to jednoduché. Na druhou stranu jsem ale změnil názor v podstatě okamžitě, když jsem MT-03 v garážích štěrboholské Yamahy uviděl. Tahle motorka je vlastně drobnou anomálií v produktové řadě, a to především po boku YZF-R3 nebo YZF-R125 či MT-09 a MT-10. Na rozdíl od nejmodernějších strojů totiž tenhle nezaznamenal větší modernizace a je na trhu v současné podobě již pár let po sobě. Chybí jí tak třeba dnes už tolik výrazně LED diody (především na hlavní svícení nebo pro blinkry) nebo moderní palubní počítač. Už od prvního pohledu vás ale její design uhrane a vy moc dobře pochopíte, proč zde výraznější modernizace nebyla třeba. Konkrétně v našem provedení – tedy v kombinaci barev bílá, černá a oranžovo-červená (odpusťte mi, jsem jen standardně barvoslepý muž), vypadá opravdu skvěle a otevírá tak kapitolu samu pro sebe – natěšenost, kterou vzbuzuje touha po prvním svezení. A to mám v plánu samozřejmě dnes i já. Pojďte se na naše společné několikadenní soužití podívat i vy…

 

Design: opravdu povedená „hračka“

Tak trochu jsem to načal už v úvodu. Skoro by se zdálo, že je vzhled u MT-03 tou nejdůležitější částí, o které bychom měli mluvit dlouhé hodiny. Ani tak ale není přílišně prvků, které by u této motorky bylo potřeba zmínit v souvislosti s designem. Na prvním místě zůstává zvolená barevná kombinace. K té naší, již zmíněné Ice Fluo, nabízí výrobce alternativně ještě Power Black (celá motorka v černé doplněná pouze o pár chromových prvků) a klasickou Yamaha Blue (kombinaci černé a modré). Neřekl bych, že bude MT vypadat ve kterékoliv z variant špatně, ba naopak. Už od základu své koncepce je totiž velmi povedená. V té naší si troufnu ale tvrdit, že je nejvyzývavější, a to snad u žádné motorky nemůže být na škodu nebo se pletu? Není tajností, že mám já osobně rád bílou barvu. Když k ní pak doplníte černou a oranžovou, vše k sobě výstředně ladí. Nejvýraznějším prvkem pak zůstávají oranžově lakovaná kola – na ně bych se vydržel koukat celé hodiny. Zajímavostí zůstává, že Yamaha pro tuhle motorku použila jako kryt nádrže lakované oplastování. Asi nic proti ničemu. Nevím proč, mně osobně tam ten plechový zvuk při poklepání prostě tak nějak chybí. Pokud se v této kapitole bavíme o designu, zmínit musím i velikost, kterou poznáte především po usednutí. Byť je totiž tahle Yamaha téměř na hraně kategorie A2 (s výkonem 30,9 kW se vejde do limitu 35 kW), pocitově jde o poměrně malý a hlavně hodně lehký stroj. Projevy této vlastnosti si ukážeme hned za chvilku.

Jízda: to nejlepší z koncepce naháče

Není tajností, že řada „MT“ spadá do kategorie naháčů. Yamaha jí nazývá hned šlechticky „Hyper Naked“. A už samotná koncepce motorky – tedy pouze částečná kapotáž, v sobě skrývá určité zákonitosti, které by bylo možné přisoudit v podstatě každému stroji z kategorie. Jde v prvé řadě o relativně nízké maximální hmotnosti způsobené poměrně znatelným odporem vzduchu, jež není usměrňován žádným štítkem před řidičem. Abych byl naprosto přesný – u většiny naháčů maximální rychlost limituje především pocit řidiče, jet přes 130 km/h se na takové motorce chce jet jen málokomu, pokud tedy nepočítám jen jedno, dvě předjetí. Na druhou stranu bývají takové motorky povětšinou spíše těmi lehčími, což má své výhody. A právě dnes testované mtéčko částečně odbourává první mýtus hovořící v její neprospěch a zároveň díky své nízké hmotnosti i nižší délce posouvá hranice zábavy tak daleko, jak byste nečekali Když bych si dovolil jen navázat v našem putování, ona „ohebnost“ byla cítit hned do prvního momentu. Ještě než jsem stačil najet na Jižní spojku směrem ke svému domovu, bylo mi jasné, že s tímhle strojem bude sranda. A pak je tu taky ten motor – ten Yamahácky atypický 321cm3 dvouválec, který mě ještě pár týdnů zpět příliš nenadchnul u YZF-R3. A právě tohle tvrzení je až paradoxní, neb motorka označovaná za „supersport“ by měla motoristického nadšence nadchnout přeci daleko více – měla by být rychlejší, extrémnější, pružnější… A přesně tak to bylo třeba relativně nedávno u Hondy, u níž mi daleko více v přímém srovnání sedlo supersportovní CBR500R než CB500F. Ten rozdíl tkví především v dané číslovce – u Hondy se totiž pětikilo dá dát do opravdu supersportovního stroje, který pak řidiči příliš neodpustí, není vyloženě jednoduchý na ovládání, ale umí být zatraceně rychlý a když se vše zadaří, udělá z vás závodníka. To se dle mého názoru Yamaze v YZF-R3 snad ani povést nemohlo. Třistadvacetjednička je sice od základu povedená, na supersport ale nemá. A i díky tomu mi tenhle motor sedí daleko více pro mtéčko, kde z něj výrobce vytěžil snad úplné maximum. Má příjemně krátké zpřevodování a maximálního výkonu 42 koní dosahuje až při 10,750 otáčkách, vrcholu točivého momentu pak jen o 1,750 otáček níže. Tady se pak stává konečně doslova radostí to vytáčení až k omezovači, který je ještě o něco výše než konec výkonové křivky. Nejčastěji se stejně budete pohybovat na dvojce a trojce, kde dosahujete českého okrskového limitu. Tahle motorka totiž není určena primárně na okruh, na němž sice pořád bude slušně rychlá, neboť si poměrně malý motor pořád dokáže velmi dobře poradit s její nízkou hmotností (168 kg), nejlépe se ale bude cítit právě na vaší oblíbené okresce za barákem. Nevadí jí kupodivu ani velmi příkré a ostré zatáčky – s tím vším je tento malý, lehký a relativně výkonný naháč naprosto v pohodě. A co víc – dokáže v takovém režimu být i pekelně rychlý. A víte co? Já si to jdu ještě užít, jedna, dva, tři, brzdy a zase dva, tři…

 

Verdikt: na nic si nehraje, a proto překvapí

Už jsem několikrát přímo řekl, jak moc vyzývavě mnou testované MT-03 vypadá a působí, možná vás tak překvapí nadpis posledního odstavce, zhodnocení. Tahle Yamaha sice není žádnou šedou myší a rozhodně ji na silnici (ani na parkovišti) nepřehlédnete, ale i tak dokáže překvapit. To, že stroj nějak vypadá, totiž neurčuje vaše očekávání ze 100 %. Pořád tak očekáváte, že půjde o naháče, který se bude dobře ovládat, bude mít nízkou maximálku a na „závodění“ jej moc neužijete. Dobrou ovladatelnost pak inženýři v Yamaze dotáhli do posledního detailu, maximálku posunuli k hranicím, nad kterými není hodno se pohybovat (cca. 175 km/h) a sportovní jízda? Jo panečku, to je mi zábava. Už dlouho jsem upřímně nebyl ze žádného testovacího kousku tak pozitivně překvapen jako právě z Yamahy MT-03 a byť sám o sobě nejsem příliš fandou kategorie „hyper naked“, tohohle naháče bych si ve své garáži uměl bez pochyb představit.

 

Jan Novotný

Sdílet:

Zanechat odpověď

Musíte být přihlášen pro vložení komentáře.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..